V desítce filmových režisérů je polovina režisérů původně divadelních, což o mnohém vypovídá. Vlastně o všem...

Demokracie a svobody, kterou dnes máme, si musíme vážit.

U komiksu jsem vždycky upřednostňoval kresbu před příběhem, surrealismus před realitou a lidi před zvířaty (vyjma Čtyřlístku). Ale neplatí to vždycky. Maus je například kreslený slabě a ještě se zvířaty a stejně je to pecka.

Na největším divadelním festivalu světa Fringe v Edinburghu se dá vidět komiků a stand up komiků tisíce, leč na Gravaise nemá nikdo. Možná Tros Sketos, kdyby se ovšem zúčastnili... Jinak vtipných lidí je čím dál míň a nic mě nemrzí víc.

Vybral jsem jen něco, protože by jich jinak byly přinejmenším tři desítky. Za každý rok, co je čtu, aspoň jeden, co stál za ten čas. Opravdu stál.

Moje první příběhy byly Čtyřlístky, kdy jsem dlouho věřil, že Bobík s Fifinkou je jsou zavilými nepřáteli Pindi s Myšpulínem, viz Záhadný škuner, str. 9. Pak jsem se naučil číst a poprvé si poplakal ve druhé třídě při mučení zlosyna Rattlera u kůlu v románu Vinnetou. Ano, víc než nad úmrtím šlechetného Apače.

"Moje zásadní životní rozhodování spočívalo v tom, jestli se mám stát pianistou v bordelu, nebo politikem. Po pravdě řečeno - není mezi tím žádný rozdíl," prohlásil Harry Truman.

Je jedno, zda zpěváci, nebo muzikanti. Zaz pro mě byla zázrak poprvé, podruhé, potřetí... Unikla mi jen Nina Simone, tu už si můžu jen pouštět.

V dnešní bahnité záplavě nesmrtelných románů pro služky, které jistý básník trefně přejmenoval na knížky pro mzdové účetní, oněch děsivých marketingových produktů, jež píšou jakési paní pro jiné paní, je dobře napsaných věcí třeba jako sůl. Následující autoři měli každý několik let vliv na to, že mě téměř vše ostatní ve srovnání s nimi přestalo...

Bylo by jednoduché vychrlit konceptuální bizárie z maďarsko-bulharského pomezí, ale jednodušší bude zůstat u prověřených a občas tím pádem i trochu provařených bohů a bůžků. Ty hodně provařené jako Van Gogha vynechám.

Jsa odkojen divadlem rakouským, zdá se mi, že v Česku se objeví něco dobrého zřídka. Nejlepší byla z mého pohledu éra druhé poloviny 90. let, zvlášť v Divadle Na zábradlí za Lébla a Pitínského, pak to šlo do kopru. Občas se něco povede v Činoherním klubu a nejpozoruhodnější je asi Studio Hrdinů.

Když se bavíme o knížkách, které paralelně i dvacet let píšu a hotové mám přitom jen tři, vždycky se někdo zeptá: O čem to bude? Nikdy nevím, co říct. Tak to aspoň zformuluju tady. Ale budou. Všech třináct. Jsem umanutý.