V dnešní bahnité záplavě nesmrtelných románů pro služky, jež Petr Borkovec trefně přejmenoval na knížky "pro mzdové účetní", děsivých marketingových produktů, jež píšou jakési paní pro jiné paní, je dobře napsaných věcí třeba jako sůl. Následující autoři měli každý několik let vliv na to, že mě téměř vše ostatní ve srovnání s nimi přestalo bavit.

Bylo by jednoduché vychrlit konceptuální bizárie z maďarsko-bulharského pomezí, ale jednodušší bude zůstat u prověřených a občas tím pádem i trochu provařených bohů a bůžků. Ty hodně provařené jako Van Gogha vynechám.

Jsa odkojen divadlem rakouským, zdá se mi, že v Česku se objeví něco dobrého zřídka. Nejlepší byla z mého pohledu éra druhé poloviny 90. let, zvlášť v Divadle Na zábradlí za Lébla a Pitínského, pak to šlo do kopru. Občas se něco povede v Činoherním klubu a nejpozoruhodnější je asi Studio Hrdinů.

Když se bavíme o knížkách, které paralelně i dvacet let píšu a hotové mám přitom jen tři, vždycky se někdo zeptá: O čem to bude? Nikdy nevím, co říct. Tak to aspoň zformuluju tady. Ale budou. Všech třináct. Jsem umanutý.

Inspirativní jsou pro mě liberálové i konzervativci, levičáci i pravičáci, radikálové i centristi. Kdo chce vidět, musí ty příkopy zasypat. Jediný, koho nesnáším, jsou fanatici. Z ekonomického hlediska jsem vpravo, z ekologického vlevo. A je to jedno, nechci nikam patřit.

Máš-li sucho v hubě, kup si chrchle v tubě... (I. W. )

Jak to říkal Bob Marley? Že když vás zasáhne hudba, necítíte žádnou bolest? Řekl bych, že necítíte žádnou jinou bolest...

Dneska mi v pekárně došel dech. A to bylo deset dopoledne. J. Celá v černém... Jako by nic. Jan by těch dvacet let vyznání, gest a běsů nebylo. A ona se k tomu ještě smála... Jsou chvíle, kdy se lidská řeč vzdává a odchází dát si panáka, napsal Terry Pratchett v Barvě kouzel. Jo, tak to bylo.

Seriály na Netflixu a HBO mají jedinou nevýhodu. Když je něco fakt dobrý, tak to znamená, že se pomine plno dalších božích věcí. Ale někdy stačí pár minut. La Révolution má třeba úchvatné první tři minuty. Dál už tam nic není.

Vybral jsem jen patnáct, protože by jich jinak bylo přinejmenším 36. Za každý rok, co je čtu, aspoň jeden, co stál za ten čas. Opravdu stál.

Vždycky je nějaká hudba v nějakém čase. Něco přejde jako Morcheeba, Moby či Cranberries, ale něco se zasekne a drží jak ten háček Sandmanovy sestry Zoufalství. Takže záseky v tomto pořadí:

Jednoduše Bob Dylan. A taky Paul McCartney...