Zahrady, ulity a orlí pera Pavla Čecha

Otevřete jakoukoliv jeho knížku a jste v okamžiku zpátky v tom světě. Malým klukem, který objevoval skryté zahrady, utajené plácky, tajemné půdy nebo širé moře a odlehlé ostrovy dětské fantazie. I první lásky. A stane se to studentovi, tatínkovi i dědečkovi. Tohle všechno Pavel Čech dokáže.

Asi neexistují knihy, které mě dnes dovedou tak dojmout. Několikráýt jsme si povídali o indiánech a taky o tom, jestli je možné vrátit do dětství. Jestli má smysl se o to pokoušet. Anebo jsme ten klíč už ztratili

Po skvělých březnových výstavách Adolfa Lachmana (nevím, jestli jsem viděl kdy něco vtipnějšího) ve Vile Pellé a Michala Gabriela ve Špálovce je v dubnu v Topičově salonu k vidění úchvatná, dojemná a okouzlující přehlídka Pavlových děl.

Pavel není jen asi nejlaskavější člověk, kterého jsem kdy poznal, ale taky malíř a spisovatel neskutečně citlivý k tomu, co v nás uvízlo z dětství, z dobrodružství a z prvních lásek. Prostě to dobrý.

Kdysi mi daroval orlí pero. A žádný větší dar nemůže indián nikomu dát. 

Vzpomněl jsem si na to, když jsem na zahájení výstavy poprvé v životě slyšel zpívat indiány.