Co Čech, to historik

Jak jste si možná všimli, značná část zdejšího hobitína se s ohledem na běh událostí mění v odborníky na vedlejší příznaky očkování, vojenskou taktiku, politické systémy, michelinské šéfkuchaře, hokejové trenéry, ústavní právníky či teoretiky architektury. Ovšem historiky jsou tak nějak neustále všichni.

Již zesnulý profesor Durdík, velký znalec hradů a stredověkých stavebních slohů, nám říkával: Víte, co je zajímavé? Že o palčivých problémech neurologie v hospodě ani v novinách nikdo moc nediskutuje, ale na cokoliv z historie má každý názor. Nejčastěji hotový a nezlomný.

Pro nás, kteří jsme nejlepší léta strávili v zatuchlých učebnách filozofické fakulty a depresivních halách archivů, kde nás vyučující často drtili z dějin politiky, splečnosti, hospodářství, kultury i vědy od antiky po normalizaci jako nezralé olivy a všechny ostatní studované obory mi proto připadaly až trestuhodně jednoduché, to bylo neblahé zjištění. A když se člověk stal novinářem, jehož texty čtou až statisíce lidí, bylo to jako dopad na beton. Z desetimetrové výšky.

Už jsem se za víc než dvacet let zocelil, ale stejně - když mi přijde povýšenecké konstatování od nějakého mudra s tím, že o historii a zvláště kupříkladu o husitství nevím zhola nic, mám vždycky chuť se ho zeptat, jestli čtyři artikuly pražské probírali v prvním nebo až druhém semestru anatomie. Je neuvěřitelné, jaké emoce události často pět šest století staré vzbuzují a jak se promítají do našeho vnímání světa. Do politických názorů, do vztahů, vzdělání, chápání reality...

Čtvrtníčkův Opalovací krém Jan Hus vzbudil velké emoce už před třiceti lety. Na tohle se přece nesahá! Některé historické postavy milujeme, jiné nenávidíme. Některé oprávněně, jiné zcela iracionálně. Naše pocity se totiž týkají představ a legend, které se kolem skutečných bytostí vytvořily jako mýty. Nezpochybnitelné a nedotknutelné. Historii tu totiž rozumí každý, kdo si o ní něco přečte.

Ve skutečnosti je (anebo aspoň byla) historie obor přinejmenším stejně náročný jako třeba medicína. A první, co vás při studiu dějin naučí, je nevěřit mýtům. Objektivní pohled na historii neexistuje, ale určitě nejde o poměřování ligy nedotknutelných s tlupou padouchů. Byť jim nesaháme po kotníky, jak obhájci svých model říkají o nás, kteří se mýtů sem tam trochu dotkneme. Někdy je to ale potřeba. Jak by k tomu přišel největší český lotr Babinský. Podle legend musel zmasakrovat minimálně půl Prahy. A víte, kolik nebožáků zamordoval ve skutečnosti? Jednoho.

Mnohem méně než třeba Jan Žižka, který byl ostatně odsouzen jako kriminálník za vraždu vozky, který vezl herinky. A teprve potom ho král Václav IV. omilostnil a dělal mu vrátného. Ale napište po pravdě, že to byl kriminální živel, a strhne se peklo. Zcela absurdní, leč nevyhnutelné. A je jedno, že jedním dechem zmíníte i jeho zásluhy a dokonce i pomlčíte o tom, že nechal za živa upalovat ve velkém ženy i muže. Už jste sáhli na modlu. A takhle tedy ne! Takhle jsme to v učebnicích dějepisu pro šesté třídy základních škol v 70. letech nečetli.

Všeobecné, zkreslené a neskutečně povrchní povědomí o historii bohužel místo skutečně vzdělaných historiků potvrzují v rozhovorech, článcích či podcastech mluvící hlavy, které se studiem historie nemají naprosto nic společného, anebo ano, leč jejich znalosti uvízly na mělčině historického poznání. A čím víc se někde objevují, tím větší je po nich poptávka, protože novináři jsou líní shánět někoho skutečně znalého a radši sáhnou po expertovi omletém a osvědčeném. A stejně tak divák či čtenář má bohužel často raději toho, kdo mu potvrdí, co si myslí anebo už někde zaslechl, než toho, kdo mu zboří jeho hrad z písku. A pokud ho zbourá, začne platit i druhé rčení: Čo Čech, to hysterik.