Les temps sont durs pour les rêveurs.

Kdekoho vábí. Kdekdo jí neodolal. Nejeden podlehl. Nejednoho semlela a některé zničila. Není to ani heroin, ani pervitin. Dokonce ani osudová žena ne. Je to moc. Ne nad sebou samým, ale nad jinými. Proč lidi přitahuje a jak je dokáže změnit? Některé lidi.

Svoje papírové texty sem nedávám, protože by blog praskal ve švech, je jich kolem tisícovky a je to pokaždé dlouhé na třináct normostran, což na webu asi nikdo číst nebude. Tentokrát dělám výjimku, neboť to je i kvíz, jaký borec můj článek vybrakoval a v klidu otiskl v jiném týdeníku. Ale jsem na to už za ty roky zvyklej, to zas jo....

Některé výstavy se vám zavrtaj do paměti, kde přitom už léta není zbla místa. Před pěti lety to byl René Magritte v Centre Pompidou. Před deseti lety Psycho Buildings v Hayward Gallery, před patnácti Prado v Tokiu a předtím bezpočet událostí ve Vídni, kde jsem tehdy bydlel. Od Dürera, Rembrandta, van Ģogha až po Richarda Gerstla, Tamaru Lempickou a...

Nechť slouží těm, kdo si chtějí najít nějaké bravurně udělané knížky nebo nedejbože i něco u někoho vydat. Nakladatelství je neuvěřitelné množství. Od těch co do estetiky či výběru děl zcela dechberoucích, jako bylo Florianovo Dobré dílo ve Staré říši, až po ta ryze mafiánská. Vybral jsem tucet svých převelmi oblíbených i pár těch, které mě...

Tenhle týden jsem viděl shodou okolností dva filmy s Madsem Mikkelsenem. Do paměti se mi navždycky vryl Barbarem, což mám za nejvíc psycho film historie. A jen kus za ním děsivej Jagd a vrchol surrealismu O kuřatech a lidech. Dánové jsou ale hlavně neuvěřitelně vtipní, což je příklad letošních Rytířů spravedlnosti i Chlastu. Není to žádná...

Pochopil jsem, myslím v tanečních, že kromě počasí se dá s kdekým bavit jedině o filmech. A taky jsem pochopil, že když člověka něco fakt baví, má u toho zůstat, dělat to a ne o tom jen kafrat. Ale tohle mi bohužel došlo mnohem dýl než v tanečních. A taky už vím, že hodně lidí neví, co znamená slovo dýl....

Když pominu Vídeň, kde jsem dva roky žil, mám skoro všechna následující města prochozená asi víc než většinu částí Prahy. Vyloženě rád nemám snad jen Berlín. Město nevkusu, co si hraje na kulturní mekku, kterou není. Bizár jako Moskva ani nezmiňuju. Ale to ostatní je velký.

V desítce filmových režisérů je polovina režisérů původně divadelních, což o mnohém vypovídá. Vlastně o všem...

Demokracie a svobody, kterou dnes máme, si musíme vážit.

U komiksu jsem vždycky upřednostňoval kresbu před příběhem, surrealismus před realitou a lidi před zvířaty (vyjma Čtyřlístku). Ale neplatí to vždycky. Maus je například kreslený slabě a ještě se zvířaty a stejně je to pecka.

Na největším divadelním festivalu světa Fringe v Edinburghu se dá vidět komiků a stand up komiků tisíce, leč na Gravaise nemá nikdo. Možná Tros Sketos, kdyby se ovšem zúčastnili... Jinak vtipných lidí je čím dál míň a nic mě nemrzí víc.

Moje první příběhy byly Čtyřlístky, kdy jsem dlouho věřil, že Bobík s Fifinkou je jsou zavilými nepřáteli Pindi s Myšpulínem, viz Záhadný škuner, str. 9. Pak jsem se naučil číst a poprvé si poplakal ve druhé třídě při mučení zlosyna Rattlera u kůlu v románu Vinnetou. Ano, víc než nad úmrtím šlechetného Apače.