I. Moc jako nemoc

Kdekoho vábí. Kdekdo jí neodolal. Nejeden podlehl. Nejednoho semlela a některé zničila. Není to ani heroin, ani pervitin. Dokonce ani osudová žena ne. Je to moc. Ne nad sebou samým, ale nad jinými. Proč lidi přitahuje a jak je dokáže změnit? Některé lidi.

I have a bad feeling about this... Je deset týdnů do voleb a nerad bych se jednoho podzimního rána probudil v druhém Maďarsku, neřkuli v Číně. Rudé i hnědé extrémy mě děsí úplně stejně už proto, že jde o identický typ uvažování. A nejedná se o nějaké menšinové proudy: bolševiků jsme se nezbavili sto let, fašistických straniček je tu jak naseto. Považuju za užitečné místo hospodského mudrování v deseti obecných kapitolách zmínit, jak chutná moc, co umí propaganda, jak umění sloužívá politice, jak je to se zlem v nás, jak s dezinformacemi, panslovanstvím, s historií zdejšího fašismu, kolaborací i hrdinstvím, proč je nebezpečné tvářit se jako most mezi Západem a Východem, proč se vzdychá po normalizaci, v čem je nacismus a komunismus identický, jaký byl nejhorší československý vládce a jak se dnes za konzervatismus absurdně vydávají prapodivné a historicky temné ideje.

Takže dnes Kapitola I o moci, bezmoci a nemoci mocí

"Les se vykácí rychle, ale nový dorůstá hrozně pomalu. Nebyla jeho tragédie, že se najednou ocitl na holé pasece? Rozmáchlý dřevorubec neměl do čeho zatít. Velikáni padli. Žádný kmen už mu neclonil slunce. Tyčil se nad okolím, sám velikán. Velikány podťal. To znamená, že velikány je možno podtínat. Také jeho, velikána, je možno podtít," píše Ladislav Mňačko v knize Jak chutná moc. V ní líčí, jak člověka moc mění, deformuje, a nakonec ho neučiní šťastnějším než na počátku, kdy žádnou neměl. Počáteční pokušení může skončit naprostou posedlostí. A o té to bude.

Pokušení moci

Je to nádherný pohled. Úchvatný, dechberoucí, omračující. Muž stojí rozkročený na vysoké hoře a shlíží pod sebe na nekonečné lesy, jezera, pláně, vsi, městečka i města, ba celé říše. Všechno leží u jeho nohou. A stačí se jen shýbnout. Pro slávu, bohatství a hlavně moc. Zavře oči a vychutnává si ten oslňující pocit. Slyší jásání davu, cinkání mincí a hold nekonečných armád. A taky tichý příjemný svůdný hlas. "Toto všechno ti dám, padneš-li přede mnou a budeš se mi klanět."

Tenhle prastarý příběh vypráví již evangelista Matouš jako Pokušení na poušti. Pokušení, jemuž by neodolal jen tak někdo. Ale na té hoře nestojí někdo, ale Ježíš, který odvrhne nabízenou světskou moc, protože by to znamenalo klanět se ďáblu. Nadechne se, nechá za sebou všechny trůny světa a ucedí: "Jdi z cesty, satane."

Přitažlivost moci

Koho přitahuje moc? Jak nás mění? A proč neuneseme, pokud odjedeme z výsluní? Tyhle otázky znepokojují generace filozofů i psychologů. Zvlášť když je jasné, že často nejde jen o pomíjivou slávu v záři reflektorů, případně o peníze. Patří k tomu, ale nejpodstatnější je Orwellova myšlenka, že cílem moci je nakonec vždycky moc.

Dokonce i někdejší šéf sněmovny a ministr Milan Uhde, mi říkal, že moc ho na chvíli "oblbla". A to se do nejvyšších politických pater dostal ve zralém věku, zocelen neblahými zkušenostmi s předlistopadovým režimem: "A teď si představte člověka, který svou existenci vsadí na to, že bude politikem. Viděl jsem mladého muže ze severní Moravy, který přišel do parlamentu úplně vyjevený, ale pak si tenhle ženatý chlapík, zvaný severomoravský vévoda, na nějaký sněmovní večírek přivedl milenku, jež neměla pod průhlednými šaty absolutně nic. Já jsem divadelník a nahota na jevišti nebo ve filmu pro mě není nic nového. Ale tohle byla zpupnost člověka, kterého politika během pár let semlela. Aristoteles měl pravdu v tom, že se do politiky má vstupovat někdy kolem šedesáti."

Člověk stoupá výš a výš. Lidé najednou žmoulají čepici, když s ním mluví, a tak není divu, že začne být přesvědčen o vlastní důležitosti, výjimečnosti a nenahraditelnosti. "Mocenská pyramida je opravdu přitažlivá. Čím výš budete, tím méně agrese schytáte shora a tím víc jí musíte pustit dolů. I v tlupách primátů se jedinci liší mozkovou chemií. Ti dominantní mají to, čemu se říká noradrenergní drajv a jednají útočně. Ti uprostřed jsou cyklisté, kteří se nahoru hrbí a dolů šlapou a jsou plní adrenalinu. A ty dole stresové hormony jako kortizol předurčují k poslušnosti," vysvětluje to psychiatr Radkin Honzák.

Může se to týkat i pouhopouhých úředníků, kteří třímají v ruce razítko a rozhodnou, zda vám něco dovolí, anebo ne. Ale taky může jít o ty, kteří rozhodují nejen o vás, ale i o milionech dalších. Přitom většina vládců a vůdců to zprvu nemyslí zle. U některých se dokonce hovoří o mesiášském komplexu. Mají pocit, že jejich recept je jediný správný, a pokud by se podařil aplikovat, spasí to celý bídný svět. "Člověk je sláb a snaží se kompenzovat svoji slabost tím, že si ostatní podřídí. Tuhle motivaci si ale nepřizná, protože je v zásadě nemravná. Zracionalizuje si své chování tak, že říká: chci dosáhnout moci proto, aby se ve společnosti lépe žilo," píše například v knize Politická psychologie někdejší poradce komunistického předsedy vlády Adamce Oskar Krejčí.

Opojení mocí

Vejde na tribunu a dav zašumí. Lehce pokyne. Dav zabouří. Zdvihá ruce a dav šílí. Spustí je a jediným gestem masu umlčí. Slyšet je každé zašoupání podrážkou, napětí by se dalo krájet a vůdce promluví. Vemlouvavě, otcovsky, blahovolně, káravě i prorocky. Velká slova vyzývají k velkým činům. Velká gesta k následování. A k oslavování. Kdo by to nechtěl zažít? Aspoň jednou? Třeba i proto, že mocní mužové přitahují ženy, o nichž by jinak jen snili. Vzpomeňte si na ohyzdného kulhavého malinkého Goebbelse, který v době, kdy byl ministrem nacistické propagandy, svedl nejedenu vyhlášenou krasavici své doby, včetně prohnané Lídy Baarové.

Režisér Ivan Fíla, autor dokumentu Hitler vyděrač, poukazuje na to, že například Hitlera s Castrem spojovalo, že je milovaly ženy. "Castrovy projevy trvaly v průměru devět hodin a kubánské ženy při nich dostávaly orgasmus - to je fakt, o tom existují výpovědi. Zbožňovaly ho, stačilo slyšet jeho hlas v rádiu nebo ho vidět v televizi. Ohromoval davy, ale na ženy to skutečně působilo víc. Ostatně je dokázáno, že tyto diktátory volily hlavně ženy. I ty inteligentní. I fanatika Hitlera ženy milovaly, protože měl charisma. Zkrachovalý malíř, přišel z Rakouska, živořil v Mnichově, dostal se do vězení, a pak se v něm najednou něco zlomilo..."

Každý vidí, jakým se zdáte být, ale málokdo vycítí, jakým opravdu jste, konstatoval ostatně Niccolo Machiavelli v děsivé, ale geniální knize Vladař. Moc nutně nalomí svědomí a charakter. Nemůžete být ohleduplní. Musíte být pragmatičtí. Idealismus je skvělá věc, ale ne v boji o moc. "Ve státních záležitostech je vždy v právu ten, kdo má moc. Zatímco ten, kdo je slabý, se může v očích většiny jen stěží ubránit špatné pověsti," tvrdil i francouzský intrikánský génius kardinál Richelieu. Musel to být osobně hrozný člověk. Ale měl pravdu.

Zmíněný Milan Uhde, který se po Havlově abdikaci v roce 1992, kdy neměla země nějaký čas prezidenta, stal prakticky hlavou státu, připouští, že moc vede k zaslepenosti: "Vždycky jsem na to pamatoval. Moje první žena absolvovala organickou chemii a vytvořila označení důležitan blbičnatý. To je ten, který dostane moc a zhloupne." I jemu se to prý na chvíli stalo.

Agrese moci

Nebezpečí moci spočívá i v tom, že v sobě máme každý jistou dávku agrese. Nejslavnějším se v tomto ohledu stal experiment amerického psychologa Philipa Zimbarda, profesora Stanfordovy univerzity. V roce 1971 náhodně vybral 24 studentů, které zavřel do suterénu s tím, že polovina představovala dozorce a polovina vězně. Chtěl zjistit, zda i se zcela normálně uvažujícím člověkem nějak zamává jeho nová sociální role. Šokující bylo zjištění, jak rychle se "dozorci" vžili do své role a jak sadisticky si začali počínat. Naopak "vězni" působili čím dál odevzdaněji a upadali do depresí. Krutost těch, kteří měli navrch, a psychický stav ponižovaných byly nakonec natolik nesnesitelné, že Zimbardova přítelkyně, psycholožka Christina Maslachová, donutila pod pohrůžkou rozchodu profesora experiment ukončit. "Měnil jsem se v rámci experimentu v monstrum a dovolil jsem, aby se děly děsivé věci," přiznal pak Zimbardo. Přitom ze všech studentů vybral ty nejzralejší, zcela vyrovnané osobnosti, takže nepředpokládal, že to strhne všechny. Včetně jeho.

Nemusí jít vůbec o příslušníky totalitních států. Stačí si vzpomenout na seriál Dům z karet, kde se Kevin Spacey jako jistý americký kongresman dere za pomoci nejhnusnějších praktik a intrik stále výš po zádech těch, které po cestě zničil, až se dohrabe do funkce nejvyšší? Ale jeho život přitom nestojí za nic... To si říkáte, jestli to mají tihle lidé opravdu zapotřebí. Co je žene? Co je neodradí od toho, že z nich budou terče pohrdání, posměchu a slovních útoků? Proč se do víru vrcholného boje o moc vrhá dnes a denně člověk, který si dávno mohl užívat důchodu? Proč člověk, který si mohl užívat miliard? A proč třeba člověk, který je léta považován za ztělesnění ďábla? Možná proto, že jsou jiní.

Moc v rukou psychopatů

Kanadský psycholog Robert Hare si všímá toho, že mezi politiky je značné množství psychopatů, a tvrdí, že jejich psychické odlišnosti má na svědomí stavba mozku, kde chybí určitá spojení mezi prastarou amygdalou a šedou kůrou mozkovou, pomocí níž si uvědomujeme emoce. Týká se to nejen strachu, ale také bolesti. Jednoduše řečeno takovým lidem chybí hlubší city, empatie a vůbec širší škála emocí. Nedokážou soucítit s utrpením či starostmi ostatních. Strach neznají, takže nechápou ani strachy ostatních. Odborně se to nazývá disociální porucha osobnosti.

I spoluautor knihy Čas psychopatů psychiatr Radkin Honzák píše, že hlavní charakteristikou těchto lidí je nedostatek strachu. Nebrzdí je nic, ani obavy z intrik, z házení špíny či z toho, že děláte něco, co ostatním může ublížit. Jiný by se zhroutil, kdyby o něm někdo napsal lži, "teflonový člověk" je buď zcela ignoruje, nebo si dokonce všemožné útoky, které považuje za bezzubé, užívá. A sám dokáže zaútočit jako had. Bez emocí. Ty jsou natolik utlumené, že potřebuje nesrovnatelně silnější podněty, aby se ho cokoliv dotklo. Takže z toho, že jde obrazně anebo skutečně přes mrtvoly, ani nespí nijak špatně. Podle Honzáka přitom byla amygdala už za dinosaurů centrem prvních emocí, tedy strachu a vzteku, a vydávala čtyři povely: útoč, prchni, ztuhni a omdli. Jenže psychopat si tyto povely neuvědomuje a je tím pádem nevypočitatelný, nepotí se, netřesou se mu ruce, takže zvládá hladce i stresové situace, kde by se jiný trápil. Ať je to vyloupení banky, nebo vyostřený politický souboj.

Mocní beze strachu

Robert Hare měl zkušenosti s psychopaty z věznic, kteří podle něj byli nepolepšitelní. Beze strachu na vás totiž nefunguje trest. Sestavil dotazník, podle kterého psychopata poznáte. Problém je, že tihle lidé jsou nesmírně sociálně zdatní a dovedou ošidit i odborníky. Dokonce uvádí případ, kdy si vrah svým šarmem dokázal naklonit policejní psycholožku. Psychopati jsou ale i přirození vůdci, obavy je nebrzdí a nějaké pro a proti je nezajímá. Pohybují se neustále na hraně, potřebují vzrušení a vždycky záleží, jak moc agresivní jsou. Z těch nejagresivnějších se stávají sérioví vrazi, z umírněnějších třeba špičkoví manažeři, vojáci nebo politici. Nedokážou s někým soucítit, ale jsou schopni přesvědčit ostatní, že je jim ubližováno. Samozřejmě nespravedlivě. Nemají plány do budoucna a přemýšlí stylem: po nás potopa.

Lidé beze strachu jsou podle Radkina Honzáka pro ostatní atraktivní, takže se lehce dostávají na vedoucí pozice. Uvidíte je proto všude, kde se rozhoduje o moci či penězích. A tedy v politice. "Dokud s takovým psychopatem nejste v konfliktu, nemáte důvod ho nenásledovat. Jsou predátory, kteří všechny okolo vidí jako kořist. Mají parazitickou přizpůsobivost, takže mají na první pohled příkladné jednání a bývají mnohdy dokonce považováni za vzory. Jsou to lidé, kteří dokážou cokoliv zahrát," dodává s tím, že se proti nim lidé, kteří takovou poruchu osobnosti nemají, prosazují těžko. A takoví politici tím pádem tvoří menšinu. Ne všichni lídři jsou nutně psychopati. Zatímco tak zvaný vůdčí typ může být přesvědčivý vizionář ochotný riskovat, psychopat je spíš manipulativní intrikán. Ten první těžká rozhodnutí jednoduše unese, ten druhý si s nimi neláme hlavu.

Hrdinové a podrazáci

Profesor Hare sestavil dotazník, podle něhož lze míru psychopatie určit. Největším psychopatem mezi americkými prezidenty je podle něho Andrew Jackson, který byl ve své době považován za hrdinu. Vedle toho ale nenáviděl indiány. Byl neohrožený válečník, který nejprve porazil Brity a pak několik indiánských kmenů. Stejně drsně vystupoval jako politik. Těžce nesl, když ho volitelé nevybrali za hlavu státu, byť získal nejvíc hlasů voličů, napřel všechny síly na špinění prezidenta Adamse a v dalších dvou prezidentských kláních zvítězil. Druhý se umístil J. F. Kennedy, jehož touha po moci byla obrovská. JFK přitom působil jako velký sympaťák a ženy střídal jak na běžícím pásu. Třetí příčku obsadil Bill Clinton. Kvůli své prolhanosti.

Filozof David Cooper považoval za znaky politické zpupnosti přehnané sebevědomí, zavrhování rad okolím, kašlání na zvyklosti a autority a dávání sebe sama za vzor. Charakteristickými vlastnostmi takových lídrů jsou dle Hareho navíc i bezohlednost, nebojácnost, impulzivnost, chladnokrevnost, schopnost soustředění, mentální odolnost, šarm, omezená empatie, charisma, nedostatek svědomí. Záleží ale na tom, které vlastnosti převáží. Pokud bude těchto antisociálních rysů a zároveň agresivity méně, může být psychopat například odvážným hrdinou, průkopníkem nebo zachráncem. Tedy člověkem společnosti prospěšným.

Sebejistým vystupováním, snadným dosažením vůdčí role, charismatem zkrátka psychopat ostatní přitahuje. A protože potřebují vzrušení, politické boje, anebo dokonce války, jim ho poskytují. Tam dokážou uplatnit prolhanost, manipulativní schopnosti a svou agresi.

Moc jako droga

Psychopat opravdu potřebuje adrenalin z neustálých střetů. Robert Hare popisuje, že u těchto lidí vzniká silná závislosti na moci, i vyloženě fyzická. Ovládání druhých jim totiž přináší rozkoš, což je dané tím, že se uvolňuje hormon blaženosti zvaný serotonin. Čím víc takových pocitů zažívají, tím větší jim to působí blaho, ale zároveň jim přestává stačit. A tak šplhají na co vyšší a vyšší posty, aby uspokojil svou teď už nejen duševní, ale i tělesnou potřebu, jinak nastoupí abstinenční příznaky. Ostatně svědčí o tom nesčetné pokusy vrátit se po politickém pádu na výsluní.

Když vás někdo poslouchá a obdivuje, najednou potřebujete ten pocit zažívat znovu a znovu. Posunujete hranice, co si ještě můžete dovolit, což je nesmírně opojné. To zažil i bývalý britský ministr zdravotnictví David Owen, který si v knize Nemocní u moci klade otázku, zda může samotná zkušenost s výkonem moci zapříčinit změny psychiky. Tvrdí, že ano, a čím déle někdo ve vysoké funkci setrvá, tím je změna zásadnější. Projevuje se mimo jiné narcistickým sklonem vidět svět jako arénu, ne jako místo k řešení problémů, snahou dělat věci, které vedou zásadně k vylepšení image, nepřiměřenou sebeprezentací, spasitelským stylem mluvy, ztotožňování sebe samého se státem, přehnaná víra ve vlastní úsudek či víra, že vám vyšší moc dá jednou za pravdu.

Owen píše, že megalomanství se může rozvinout až do syndromu hybris. O co jde? "Mocná osoba, naplněná bezohlednou pýchou a sebevědomím, se při něm k ostatním chovala povýšeně a záštiplně. Zneužívání vlastní moci k takovému chování vůči ostatním takové osobě zřejmě přinášelo rozkoš..." Takový člověk například díky politickému úspěchu získá slávu a obdiv, což mu stoupne do hlavy a začne pohrdat ostatnímu. "Získá takovou víru ve vlastní schopnosti, že si začne myslet, že dokáže cokoliv. Toto přílišné sebevědomí jej dovede ke špatnému vnímání reality a k chybování," vysvětluje Owen s tím, že nakonec potká svou Nemesis, bohyni odplaty, která ho zničí.

Předtím toho ale mohl napáchat dost. "Představuje si, že je nadřazený a disponuje mocí spíše podobný moci boží," píše Owen, který podává příklady politických vůdců, postižených tímto syndromem a ukazuje, jak může nemoc, včetně psychické poruchy, ovlivnit jejich rozhodování. Owen připomíná, že nemusí jít jen o Hitlera se Stalinem, ale hybris může posednout i demokratické politiky, rozebírá například George Bushe mladšího či Tony Blaira.

Jak chutná moc

Stane se, že takoví lidé najednou nehledí na nic kolem sebe. "Ať je idea, kterou hájí, nebo cíl, který sledují, sebenesmyslnější, rozbíjí se každá rozumová úvaha o jejich přesvědčení. Pohrdání a pronásledování je pouze ještě více popudí. Osobní zájem, rodina a vše ostatní je obětováno. I sám pud sebezáchovy je u nich potlačen do té míry, že jediná odměna, po které často touží, je mučednictví. Síla jejich víry dodává jejich slovům velikou sugestivní moc. Množství lidí poslouchá vždy člověka, obdařeného silnou vůlí," psal už v roce 1895 v Psychologii davu Gustave Le Bon, podle něhož se lidé instinktivně obracejí k tomu, kdo má moc, a ten rozhoduje za ně.

To Mňačkova kniha Jak chutná moc vyšla na začátku Pražského jara a lidé mohli najednou číst mrazivou analýzu duše protinacistického bojovníka, poté komunistického revolucionáře, z něhož se s přibývajícími funkcemi stává čím dál pokřivenější a vyděšenější aparátčík, který zbytek života obětuje zběsilým bojům o další a další díl moci s jiným soudruhem. Nikdy nepojmenovaný antihrdina se sice nebojí nepřátel, ale strašlivě se děsí ztráty moci. "Je neuvěřitelné, jak se za podobných historických situací opakují tytéž chyby. Už od doby lovců mamutů. Člověk je ještě stále ve své podstatě lovcem mamutů. Mamuti už sice dávno neexistují, ale člověk se dodnes žene za co největším kusem masa. A všechna civilizace a všechna kultura jsou jen na to, aby tuto jeho prapodstatu maskovaly," píše Mňačko a kniha se dodnes doporučuje jako čtivo pro ty, které láká politika.

A též jako varování, co všechno může u člověka posedlého mocí způsobit strach a intriky jeho okolí. Jak nebezpečné to může mít důsledky nejen pro papalášův charakter, ale i pro všechny ostatní. "Určitě se v průběhu doby sám přesvědčil, že nejeden jeho škrt pera přinesl místo prospěchu katastrofu. Ale vždycky to zavinili ti druzí. Chtěli podkopat jeho pozici. Chtěli ho zdiskreditovat, znemožnit, předkládali mu naschvál k podpisu špatné podklady. Nakonec už se bál rozhodnout o čemkoliv. O to zarytěji však upevňoval své osobní postavení, uzurpoval pro sebe stále větší pravomoci, soustřeďoval ve svých rukou veškerou dostupnou moc. Ne aby vládl, toho už se vzdal. Ale aby se udržel, aby se uchoval, cítil se tak méně zranitelný a jistější. Stejně se bál. Bál se..."

Strach mocných

Už Machiavelli kladl politikům na srdce, že je o mnoho bezpečnější, aby se vás lidé báli, než aby vás milovali. A tak jednou dojde i na nejbližší. Na nejvěrnější soudruhy, kteří vůdci po boku věrně klestili od mládí cestu k moci. Přesně jak to vidíme u Mňačkova funkcionáře: "Patřil k těm, kteří objevili nepřítele ve straně. Uhnízdili se v ní kdejací úchylkáři, kariéristé, intelektuálové, měkkýši, agenti... Ven s nimi, než se jim podaří zničit revoluci. Čistil. Čistil a vymetal. Osvědčil se. Poslali ho vyčistit zasviněný kraj. Žádali od něho - buď rozhodný, pevný, tvrdý, neúplatný. A nesentimentální. Neboj se tvrdě zasáhnout a pamatuj, že když se kácí les, lítají třísky. Pro třísku tě nikdo nebude volat k odpovědnosti. Kácel tedy. Třísky lítaly. Vykácel kraj, povolali ho výš. Prosekával se odspodu..." Neudělal totéž Gottwald svému nejvěrnějšímu soudruhovi Slánskému?

Zatímco Stalin nechal před smrtí odstranit všechny své lékaře, protože ho prý záměrně špatně léčili, Gottwald dal zatknout svého doktora, profesora Haškovce, který měl dle absurdních obvinění nechat vymalovat prezidentovi ložnici barvou obsahující olovo. Děs z Moskvy, popravy čím dál blíž centru moci, rozpad osobnosti, pokročilá syfilida, naprostá závislost na alkoholu, nález odposlouchávacího zařízení v jejich bytě, čemukoliv věřící prostá manželka - tohle všechno vedlo k naprosté nedůvěře prezidenta ve své okolí.

Pouštění hrůzy těmhle lidem pomáhá i proti vlastnímu strachu. Už Napoleon ve vzpomínkách líčí, že měl odmalička sklon k hádkám, rvačkám a všichni se ho báli. Bez své posedlosti mocí a slavomamu by se nestal tím, kým byl. Na jedné straně prosazoval občanská práva, na druhé byl ochoten obětovat prakticky kohokoliv a lidé se stali dlažebními kostkami k moci. I Hitler pracoval mistrně se strachem a pouštěním hrůzy. Lidé se po audienci třásli na celém těle, neboť Hitler na ně řval s pěnou u úst.

Posedlost mocí

Moc chutná za každého režimu, jen je někdy nebezpečnější. Zvlášť když z někoho udělá fanatika. Takový člověk ztratí zábrany, utrhne se ze řetězu a pokud tomu napomáhá i společenská a mezinárodní situace, může to skončit katastrofou. Běsnící Hitler konflikty záměrně vyhrocoval. Teatrální Mussolini miloval krvavé divadlo. Krutý Stalin byl zcela bezcitný... Ale máme to všichni v sobě? "Ne, tyhle osobnosti jsou výjimečné, ale derou se k moci a hledají si kompenzaci svých neúspěchů. Často, byť ne vždy, jsou to lidé, jimž je utajené širší vzdělání. Jsou pak svým postavením zahlceni. Mohou všechno a podle toho se chovají. Samozřejmě - negativní stránky jsou v každém z nás, ale ne každý by byl členem popravčí čety. I k tomu musíte být disponován," říká profesor českých dějin Kvaček. Takový Goebbels dokonale manipuloval s lidmi, což podle Kvačka svědčí o tom, že jimi opovrhoval a že si tím opovržením kompenzoval své fyzické nedostatky a nevelký vzrůst.

Nakonec nejde o to, jak tihle vůdci na první pohled působí. Mussolini byl bonviván, Hitler suchý patron, Stalin bodrý strýček s fajfkou, stejně jako Gottwald. Podstatné je, že každý byl naprosto necitlivý člověk. Když Hitlerovi říkali, že Německo hyne, odpověděl, že ti nejlepší umírají a zbude jen póvl. Spisovatel Maxim Gorkij zase napsal, že Lenin s ním mluvil tak, jako by mu jednotlivci byli naprosto ukradení a zajímaly ho jen a pouze pojmy jako masa, vůdce a strana. Z oněch lidí-materiálu chtěl bez emocí uhníst úplně novou společnost a Gorkému tehdy vysvětloval, proč zásadně neposlouchá hudbu, kterou měl kdysi tak rád: "Pod jejím vlivem mám sklony říkat nesmysly a objímat lidi, kteří vytvářejí takovou nádheru, byť žijí v takovém špinavém pekle. Jenže dnes nesmíme objímat nikoho, protože by nám na oplátku utrhli ruce. Naopak, musíme rozbíjet hlavy. Nelítostně rozbíjet hlavy, i když jinak nemáme rádi násilí." A tak měl na svědomí miliony obětí a obklopoval se ještě horšími řezníky, které pak postupně zlikvidoval psychopat největší Stalin.

Jak ale může vést jiné někdo, kdo nedokáže ovládat ani sám sebe? Tuhle otázku si kladli mnozí moudří mužové. Jenže se to stávalo a stává. Nejen v Římě, když se urval ze řetězu třeba císař Nero či Caligula. Dokonce i renesančním papežům Machiavelli radil, že "vladař tedy nemá mít jiný cíl a jinou myšlenku a nemá plýtvat vlohami na nic jiného než na válku, na vojenská pravidla a kázeň. Je to jediné umění slušící tomu, kdo vládne..." Můžeme vůbec pochopit ty, kteří největší katastrofy dějin rozpoutali? "Oni hlavně nedovedou pochopit vás, protože jsou uzavřeni ve svém prostředí. To se ale stává i normálním politikům, že je obkrouží kruh jim blízkých, tomu člověku lahodí a on se domnívá, že takhle vypadá život a že je takhle brán i širokými vrstvami," dodává Kvaček. "Politici vracející se do normálního života, s nimiž jsem hovořil, se netajili tím, jak je překvapilo, že skutečnost vypadá trochu jinak."

Moc bezmocných?

Milgramův experiment v roce 1963 prokázal, jak nesmírně jsme ochotni poslouchat autority. Jeden ze "studentů" měl na rukou dráty, do nichž "učitel" při jeho chybných odpovědích pouštěl domnělý proud pod čím dál větším napětím. Všichni přítomní byli ochotni díky povzbuzování "vědce" pouštět do spoluobčanů v zájmu výzkumu extrémně silné elektrické šoky. Opravdu mysleli, že do zkoušeného jde proud... Nejde totiž jen o politiky. Stačí si vzpomenout, co se stalo z lékařů jako Josef Mengele nebo Che Guevara, když jim spadla moc do klína.

Popravdě neustálý boj o moc či dominanci probíhá i ve vztazích. Zvláště milostných. A pokud někdo tvrdí, že nad ním osoba, do níž byl po uši zamilovaný, neměla moc, zamilovaný nejspíš nebyl. Záleží pak už jen na tom, jak takové moci adorovaný muž či žena (ne)využívá. A pokud nedej bože propadnete psychopatovi či psychopatce, kteří si svou moc vyloženě užívají, může to být pěkné peklíčko. Taková psychopatická sousedka, která nechává schválně psa kálet na váš práh a vybírá vám schránku, je miniaturní svévole, ale dejte jí moc...

"Ne každého moc zdeformuje. Jsou ti, kterým dá nadhled, i ti, které změní k nepoznání. A to není jen věc politiky. Lidi dovedou zneužívat svoji moc, byť je sebemenší. Pokladní v supermarketu, která vás seřve, že přetěžujete pás, tramvaják, který vám zavře před nosem, a ještě se dobře pobaví. Když tihle dobří lidé půjdou do politiky, budou moc zneužívat o to víc," říkal mi třeba spisovatel Jiří Padevět, autor výroku, že zlo není hororová postava, ale nosí zcela normální oblek a kravatu: "Stejně tak může nosit pošťáckou uniformu, řeznickou zástěru, tričko, cokoliv. Zlo není jen Hitler nebo nacisti, zlo jsme my, lidi. To nepřišlo z vesmíru nebo od jakéhokoliv Boha. Kdyby nebylo nás, tak Mussolini by dál psal do socialistických novin, Hitler by seděl s kumpány v mnichovské pivnici a blábolil o tisícileté říši u půllitru a Stalin by vykrádal banky v Gruzii. Oni nás strašně potřebují a my jim tu sílu dáváme, někteří dokonce rádi."

A tak je na místě připomenout jednu radu od historika Timothyho Snydera: "Nehrbte se předem: Autoritářské režimy si mnohdy mohou uzurpovat moc zadarmo, aniž někdo klade odpor. Lidé si už dopředu domýšlejí, co by po nich represivní režim mohl chtít, a začnou se tak chovat ještě dřív, než je někdo začne nutit. Stává se to i vám? Nebuďte předposraní. Preventivní poslušnost urychluje nástup nesvobody." A pamatovat na to, že na každého posedlého mocí čeká někdy bohyně Nemesis. Tedy pokud včas nepřijdou na antickou moudrost, že nevyužít svoji moc je někdy ten největší výraz moci.

(Moc jako nemoc, Téma 16. 4. 2021)