Les temps sont durs pour les rêveurs.

Pochopil jsem, myslím v tanečních, že kromě počasí se dá s kdekým bavit jedině o filmech. A taky jsem pochopil, že když člověka něco fakt baví, má u toho zůstat, dělat to a ne o tom jen kafrat. Ale tohle mi bohužel došlo mnohem dýl než v tanečních. A taky už vím, že hodně lidí neví, co znamená slovo dýl....

Když pominu Vídeň, kde jsem dva roky žil, mám skoro všechna následující města prochozená asi víc než většinu částí Prahy. Vyloženě rád nemám snad jen Berlín. Město nevkusu, co si hraje na kulturní mekku, kterou není. Bizár jako Moskva ani nezmiňuju. Ale to ostatní je velký.

V desítce filmových režisérů je polovina režisérů původně divadelních, což o mnohém vypovídá. Vlastně o všem...

Demokracie a svobody, kterou dnes máme, si musíme vážit.

U komiksu jsem vždycky upřednostňoval kresbu před příběhem, surrealismus před realitou a lidi před zvířaty (vyjma Čtyřlístku). Ale neplatí to vždycky. Maus je například kreslený slabě a ještě se zvířaty a stejně je to pecka.

Na největším divadelním festivalu světa Fringe v Edinburghu se dá vidět komiků a stand up komiků tisíce, leč na Gravaise nemá nikdo. Možná Tros Sketos, kdyby se ovšem zúčastnili... Jinak vtipných lidí je čím dál míň a nic mě nemrzí víc.

Moje první příběhy byly Čtyřlístky, kdy jsem dlouho věřil, že Bobík s Fifinkou je jsou zavilými nepřáteli Pindi s Myšpulínem, viz Záhadný škuner, str. 9. Pak jsem se naučil číst a poprvé si poplakal ve druhé třídě při mučení zlosyna Rattlera u kůlu v románu Vinnetou. Ano, víc než nad úmrtím šlechetného Apače.

"Moje zásadní životní rozhodování spočívalo v tom, jestli se mám stát pianistou v bordelu, nebo politikem. Po pravdě řečeno - není mezi tím žádný rozdíl," prohlásil Harry Truman.

Je jedno, zda zpěváci, nebo muzikanti. Zaz pro mě byla zázrak poprvé, podruhé, potřetí... Unikla mi jen Nina Simone, tu už si můžu jen pouštět.

Bylo by jednoduché vychrlit konceptuální bizárie z maďarsko-bulharského pomezí, ale jednodušší bude zůstat u prověřených a občas tím pádem i trochu provařených bohů a bůžků. Ty nejzpopovatělejší jako nebohý Van Gogh vynechám.

Jsa odkojen divadlem rakouským, zdá se mi, že v Česku se objeví něco dobrého zřídka. Nejlepší byla z mého pohledu éra druhé poloviny 90. let, zvlášť v Divadle Na zábradlí za Lébla a Pitínského, pak to šlo do kopru. Občas se něco povede v Činoherním klubu a nejpozoruhodnější je asi Studio Hrdinů.

Když se bavíme o knížkách, které paralelně i dvacet let píšu a hotové mám přitom jen tři, vždycky se někdo zeptá: O čem to bude? Nikdy nevím, co říct. Tak to aspoň zformuluju tady. Ale budou. Všech třináct. Jsem umanutý.