Les temps sont durs pour les rêveurs.

Surrealismu je letos sto. Janu Švankmajerovi devadesát. Zaměňování snu za realitu a naopak je pro tvorbu Evy a Jana Švankmajerových, z níž je část vystavena v parádním provedení v kutnohorském GASKu, naprostým základem. Sny, můry, traumata i klenoty z té nejhlubší psýché.

Devítka vyjela. Lízala si v Mordoru dva roky rány, ale už zase z pod kamenů vyskakují skřeti, zlobři a hnědorudí trollové, kteří se rozhodli otrávit v Kraji všechno včetně Rákosníčkovy tůně.

Otevřete jakoukoliv jeho knížku a jste v okamžiku zpátky v tom světě. Malým klukem, který objevoval skryté zahrady, utajené plácky, tajemné půdy nebo širé moře a odlehlé ostrovy dětské fantazie. I první lásky. A stane se to studentovi, tatínkovi i dědečkovi. Tohle všechno Pavel Čech dokáže.

Jak jste si možná všimli, značná část zdejšího hobitína se s ohledem na běh událostí mění v odborníky na vedlejší příznaky očkování, vojenskou taktiku, politické systémy, michelinské šéfkuchaře, hokejové trenéry, ústavní právníky či teoretiky architektury. Ovšem historiky jsou tak nějak neustále všichni.

Na co nejde zapomenout? Na slanou vůni a šumění moře přervávané rykem zběsilých skútrů. Na její velké temné oči a sáhodlouhé vlasy, které nikdy do moře neponořila. Na absolutní přítomnost kýče, za který se nikdo nestyděl. Na prapodivně dokonalou čistotu uvnitř v kontrastu se špínou a divokostí venku. Na neustálý pocit podivnosti a nepatřičnosti. Na...

Je to jen pár let, co dnes už regulérně šílený Donald Trump odmítl uznat výsledky voleb a dokonce vybízel k nepokojům, které vyústily k útoku na americký parlament. A už to pojede nanovo. Tenhle volební rok bude ale ostřejší. Atentáty, aféry a podobné anabáze amerických prezidentů nejsou nic neobvyklého. Volební výsledky už bývaly mnohem těsnější a...

Šlo o pocit svobody. O nic víc. Když jsme před časem mnoho týdnů projížděli státy Jihozápadu, vyšlo to skoro půl na půl, šest patřilo demokratům, čtyři republikánům. Uvažování, názory, zvyky a dokonce jazyk se lišily naprosto zásadně. Nikde to ale nebylo horší ani lepší. Všude bylo něco. Nicméně zemí mého srdce se stal prérijní Wyoming, kde je víc...

Do Itálie jezdím od dvanácti rok co rok. Někdy jednou, jindy pětkrát. Ještě se mi nestalo, že bych tam narazil na hnusný město, nevkus nebo nudný lidi. To k životu v téhle zemi stačí. Bohatě. A stejné to je, i když se potloukáte po městech severu, které živočišnost jihu nemají.

Je to dvacet let, co jsem se měl možnost poprvé seznámit s tím, jak uvažují Palestinci na hranici s Izraelem. Bylo to na jihu Libanonu, na území, které pevně drží v rukou Hizballáh a je dodnes útočištěm statisíců palestinských uprchlíků. Libanon se vzpamatovával z šestnáct let trvající občanské války a v Bejrútu jsem zažil naprosto bizarní pařby...

Amarcord je nejen nejlepší dílo Federika Felliniho, ale nejvtipnější film vůbec, byť ho natočil přesně před padesáti lety. Jeho děj se odehrává před válkou na severovýchodě Itálie v oblasti Emilia-Romagna, konkrétně v Rimini. Jeho stará část je pořád pěkná i díky dva tisíce let starému a dokonale zachovalému mostu, přilehlým uličkám, kde jsou na...

Když na hrad Loket spadl léta Páně 1322 osmdesátikilový meteorit Purkrabí, nikdo netušil, že po 701 letech se zázrak zopakuje. Šílená bouře s blesky a hromy, kdy oblaka chrlila miliony slz, se přihnala přesně ve chvíli, kdy norský génius hudby Einar Selvik se svou Wardrunou spustil nejposvátnější a nejúžasnější severskou píseň Helvegen, starou jako...

Vždycky je nějaká hudba v nějakém čase. Něco přejde jako Morcheeba, Moby či Cranberries, ale něco se zasekne a drží jak ten háček Sandmanovy sestry Zoufalství. Dnes tu hraje nadpozemský hudební zjev Wardruna, tak je ideální příležitost pojmenovat ty záseky: