III. Zlo v nás

Masakry, pogromy, mučení, teror. Totalitní státy, které rozsévaly a rozsévají násilí po celé planetě. Všechno tohle čiré zlo ovšem nemají ve skutečnosti na svědomí státy, ani roboti či ufoni, ale lidé. Často ho vnitřně konají v zájmu nejvyššího dobra. Ale pořád je to jen a jen zlo. Je v každém z nás, nebo jen ve vraždících fanaticích? Proč se jím necháváme svést? Proč se z vrahů stávají hrdinové? A jak lze zlo potlačit? Dobrem, nebo zase jen zlem? 

Kapitola III o zlu, které v sobě můžeme vydolovat v nejhorší možnou chvíli

Podle žen mimořádný fešák, který mohl z fleku pózovat pro módní časopisy, podle mužů nesmírně vzdělaný lékař, jemuž by věřili každou radu. Doktor medicíny i filozofie z dobře situované továrnické rodiny. Třebaže trpěl chronickou infekcí kostní dřeně, ve Vídni, Mnichově a Bonnu vystudoval jak antropologii, tak medicínu. Zajímal se o možnost léčení rozštěpů horních rtů a dásní. A bohužel i o jiné věci. Jmenoval se Josef Mengele. 

Anděla smrti, jak říkali tomuto fanatickému členovi SS, zajímali nejen trpaslíci či rasové rozdíly, ale především možnost nesmírně bolestivých a vždy smrtících experimentů s vězni. Sešíval dohromady tepny dvojčat, vařil lidi v kotli, aby prokázal, jak vysokou teplotu snesou, nedával dětem jíst, aby zjistil, jak dlouho vydrží o hladu. Ty, kteří se mu k pokusům nehodili, posílal v Osvětimi rovnou do plynu. Sám jich kvůli tomu má na svědomí skoro půl milionu. 

Podle nacistů svým experimentům, kdy třeba odstraňoval "pacientům" orgány zaživa, věřil. "Mengele byl doktor, který se zbláznil kvůli moci, kterou mu dali. Tvrdil, že vše dělá ve jménu vědy, ale bylo to jen šílenství," řekl jeden z osvětimských vězňů. Mengele přitom nebyl ďábel. Jen člověk. Utopil se, když si užíval koupání na brazilském pobřeží a dostal infarkt. V roce 1979. Čtyřiatřicet let po válce.

Eichmann v Jeruzalémě 
Po II. světové válce vyvstala víc než kdy jindy otázka, jak se může člověk dopustit takového zla. Zda dřímá v každém z nás a jak vlastně zlo, které působíme, vnímáme. Jak je možné, že se Joseph Goebbels podílel na vraždění milionů nevinných a před sebevraždou s manželkou usmrtili i šest svých vlastních dětí ve věku od čtyř do dvanácti let? Fanatik? Říkalo se mu Dr. Smrt. A co Mengeleho kolega z Osvětimi Adolf Eichmann? Svědomitý organizátor holokaustu, který do plynu posílal přednostně děti. Někdejší obchodní zástupce, který po válce v klidu choval králíky v Argentině. Izraelská rozvědka Mosad si pro něj přišla až v roce 1960, z Argentiny ho unesla a od dubna 1961 se čtyři měsíce konal proces, který vyděsil světovou veřejnost. Ne kvůli tomu, že by se Eichmann vyžíval v líčení zvěrstev, ale právě naopak - hájil se tím, že jako poslušný úředník dělal jen svou práci. Naprosto bez nenávisti. Běžnou rutinu. 

Slavná německá filozofka Hannah Arendtová pak své reportážní knize z procesu Eichmann v Jeruzalémě dala podtitul Zpráva o banalitě zla. Eichmann podle ní nebyl sadistický psychopat ani fanatická nacistická zrůda, ale docela obyčejný člověk jako já nebo vy. Vzorný otec rodiny a nezajímavý úředník, který jen důsledně plnil rozkazy. A plnil je co nejlépe. Za největší selhání považoval, že párkrát nechal několik židovských vězňů z transportu uprchnout. Arendtová Eichmanna, který nakonec dostal provaz, považovala za důkaz, že v režimu plném zla se můžete stát zločincem bez jakékoliv osobní nenávisti. Zní to děsivě, ale bohužel i pravděpodobně. 

Naprogramovaná poslušnost
Poslušnost davu je vzhledem k bestialitě řady vůdců zdánlivě těžko pochopitelná. Sociální psycholog Stanley Milgram se proto dva roky po procesu s Eichmannem odhodlal k drastickému pokusu. V novinách podal inzerát a každému, kdo absolvuje jeho experiment týkající se vlivu trestů na učení, slíbil čtyři dolary.

Účastníci experimentu byli náhodně rozděleni na učitele a žáky. Učitelé měli žákům klást otázky a za špatné odpovědi je trestat elektrickým proudem. K dispozici měli třicet tlačítek od 15 do 450 voltů. S každou chybou se intenzita elektrického šoku stupňovala. Přestože se z vedlejší místnosti, kde vždy žák seděl, ozývaly stále bolestnější zvuky, sténání, řev, prosby o možnost odejít, až po úplné ticho, všichni učitelé byli ochotni zmáčknout dávku 300 voltů, kdy se ozývalo: "Pusťte mě odsud! Nemůžete mě tu držet! Pusťte mě!" Třiašedesát procent učitelů dokonce dovedlo pokus až do úplného konce, kdy do žáka pouštěli takové napětí, že už přestal řvát. 450 voltů. Třikrát! 

Po skončení této "zkoušky" se sice učitelé dozvěděli, že řev a prosby byly nahrané a elektrické šoky nepouštěli, nic to ale nemění na tom, že k takovému mučení byl za povzbuzování autorityvedoucího pokusu ochoten naprosto každý. Milgramův pokus byl kritizován jako nemorální, ovšem jeho výsledky děsí dodnes. Navíc na něj navázala řada podobných experimentů, které prokázaly, že je až do drsného konce jsou ochotny dovést vždy přibližně dvě třetiny testovaných (61-83 %). Jestli muži či ženy, nehrálo roli.

 "U Milgrama nejde ani tak o zlo samotné jako právě o poslušnost. To, že je mydlí proudem, neznamená, že jsou proti nim apriori zaujatí, ale že jsou poslušní autority, která přitom nevyniká nějakou zvlášť velkou mocí," říká psychiatr Radkin Honzák. "A teď si představte, že takhle fungují po celém světě dvě třetiny lidí. Ti vás klidně na něčí pokyn umlátí k smrti. To opravdu není radostné. Němci dosáhli dokonce na 80 %. Patří k poslušnějším populacím a podle psychologa Ericha Fromma jsou prolezlí protestantským duchem, Kalvín a Luther je udělali mrňavými - zdůraznili jim, jaké jsou nic."

Experiment přesvědčil Milgrama o tom, že autorita dokáže člověkem manipulovat bez ohledu na jeho charakter: "Můžeme jen tušit, k čemu by mohla donutit občany vláda, tedy mnohem větší autorita." Britský literát baron Snow koneckonců tvrdil, že "když přemýšlíte o dlouhých a chmurných dějinách lidstva, zjistíte, že daleko strašlivější zločiny byly spáchány ve jménu poslušnosti než ve jménu revolty". 

Na poslušnost jsme prostě naprogramovaní. "Našel jsem případ řidiče, který v Hamburku třikrát za sebou vjel do protisměru do jednosměrky a třikrát za sebou tam boural, protože mu to nařídila palubní navigace. Řekla mu: "Za pět set metrů sjeď! Sjeď!" a lidi jsou zvyklí poslouchat rozkazy," krčí rameny doktor Honzák. 

Tyrani, týraní a týrání
Jednu z nejpalčivějších otázek lidské existence - zda v sobě máme někde skryté zlo všichni - zkoumala řada filozofů, sociologů, psychiatrů i historiků. "Už svatí otcové, zakladatelé teologie, Tertullianus a Augustin, došli k jednoznačnému závěru, že člověk se skládá napůl z Boha a napůl z Ďábla. Žili dvě stě let od sebe, přesto se na tom shodli," říká Radkin Honzák. "Máme v sobě každý jistou dávku agrese, k přežití nezbytnou." Nejslavnějším se v tomto ohledu stal experiment amerického psychologa Philipa Zimbarda, profesora Stanfordovy univerzity. V roce 1971 náhodně vybral 24 studentů, které zavřel do suterénu s tím, že polovina představovala dozorce a polovina vězně. Chtěl zjistit, zda i se zcela normálně uvažujícím člověkem nějak zamává jeho nová sociální role. Zcela šokující bylo zjištění, jak rychle se "dozorci" vžili do své role a jak sadisticky si začali počínat. Naopak "vězni" se stávali čím dál odevzdanější a upadali do depresí. Museli "dozorce" na slovo poslouchat, měli ostrý vězeňský režim, byli oslovováni jen čísly a za sebemenší pochybení trestáni. 

Krutost těch, kteří měli navrch, a psychický stav ponižovaných byly nakonec natolik nesnesitelné, že Zimbardova přítelkyně, psycholožka Christina Maslachová (světoznámá odbornice na syndrom vyhoření), donutila pod pohrůžkou rozchodu profesora experiment ukončit. Po šesti dnech, byť měl trvat dva týdny. 

"Zimbardo přitom ze všech studentů vybral ty nejzralejší, zcela vyrovnané osobnosti. To nebyla nějaká posbíraná béčka, ale ti, kteří měli odolat. Nikdo nepředpokládal, že se to takhle zvrhne. A už vůbec nikdo nečekal, že se takhle zvrhne i sám Zimbardo. Nebýt Maslachové, nechal je snad i umlátit. Strhlo je to všechny. Fyzické násilí bylo zakázané, ale ani k němu už nebylo daleko," říká Radkin Honzák. Zimbardově přítelkyni se udělalo zle, když viděla, jak "dozorci" vedou "vězně" spoutané řetězem na záchod s pytli na hlavách. "Měnil jsem se v rámci experimentu v monstrum a dovolil jsem, aby se děly děsivé věci," přiznal pak Zimbardo. 

Spisovatel Alexandr Solženicyn napsal, že nejsou dobří a zlí lidé, ale tenká hranice mezi dobrem a zlem prochází každým z nás. Jinak by přece nebyl problém zlo zlikvidovat. Zimbardo navíc dodává, že ta hranice není nepropustná a zlo si dokáže pomalu podrobit každého. Zprvu třeba jen tím, že ho toleruje. Pak už není daleko k tomu, stát se sám aktérem ničivého procesu - i bez pocitu nepřátelství. 

Na základě experimentu sepsal Zimbardo svou nejslavnější knihu Luciferův efekt: Jak se z dobrých lidí stávají lidé zlí. Lucifer neboli Světlonoš byl totiž nejmilejší anděl Boha, od něhož odpadl, a stal se z něj Ďábel. Teorie o tom, že vnější okolnosti mají na naše jednání mnohem větší vliv, než se předpokládalo, se setkala s nadšeným přijetím, stejně jako s razantním odmítnutím. Připustit si, že i ze mě nebo z vás se může stát nelidská bestie, je pro mnohé obtížné. Každopádně experiment nahrál těm, kteří tvrdí, že za války nevraždí jen vyšinutí psychopati, ale i docela obyčejní lidé, když mají příležitost a ochutnají moc. 

Krásný nový svět
Dodnes mám v paměti velkolepou a hrozivou výstavu pražského Centra současného umění DOX Skvělý nový svět o děsivých vizích a utopiích spisovatelů George Orwella, Raye Bradburyho a Aldouse Huxleyho, z nichž se řada za pomoci diktátorů jako Stalin, Hitler, Mao Ce-tung či Kim Čong-un realizovala. Diktatury mají ale různou podobu. Může to být i brutální masáž lidské duše reklamou, médii či technikou. Propaganda ostatně připoutá masy k diktátorům nejlépe. Slibují a zabíjejí. Za přihlížení davu. "Nikdo si nemyslí, že koná zlo," říká Zimbardo. I Hitler tvrdil, že vražděním Židů koná Boží dílo. 

Popravám dodnes přihlíží v KLDR tisíce lidí. Nejinak tomu tady bylo po skončení II. světové vály. Shnilým rajčetem si přece rád hodí každý. A když jste bezbranný, v defenzivě, někteří neodolají pokušení kopnout si. Stačí vzpomenout na jaro 1945, kdy patnáctiletí vojáci wehrmachtu stříleli bezbranné. A běsnící Češi to pak za pár dnů Němcům krutě a beztrestně opláceli. Hraje v tom roli i odvěká fascinace zlem a násilím, o čemž svědčí i záplava knih a filmů o vrazích a diktátorech. 

Většina vládců to ale zprvu nemyslí zle. U některých politiků se dokonce hovoří o mesiášském komplexu. Mají pocit, že jejich recept je jediný správný, a pokud by se podařil aplikovat, spasí to celý bídný svět. 

Mesiáši a hrdinové

Že zlo je hodně rozpolcený pojem, dokládá třeba obrovská obliba Che Guevary, jehož tvář mají na triku tisíce adolescentů všude po světě. Ušlechtilá tvář Che Guevary v baretu s rudou hvězdou prodává doutníky, rum, hrnky, oblečení, pivo i lyže. Z masového vraha, který ve jménu rovnostářského marxismu zamordoval jako šéf popravčí čety a později jako hlava tribunálu v havanské pevnosti La Cabana stovky lidí, je komerční ikona. Od devíti večer do dvou do rána, kdy se popravovalo, podepisoval rozsudky smrti a přes den organizoval první kubánské koncentrační tábory, kde končili disidenti i homosexuálové. 

Velkofilm Che Guevara režiséra Stevena Soderbergha ovšem maluje uhrančivého kruťase podobně, jako ho vymodelovala kubánská propaganda: coby jihoamerického blanického rytíře či marxistického Krista. Jenže Guevara potřeboval boj, nikoli mír. "Che nebyl žádný humanista. Ostatně tyto hodnoty nikdy nevyznával žádný komunistický vůdce," píše francouzský filozof Guy Sorman a dodává: "Bez ideologie by nebyl víc než jen další masový vrah." 

Kdyby dnes někdo natočil film o domnělém vrahovi své ženy a dcery Petru Kramném, byl by to trhák. Film Kajínek to ostatně potvrzuje a snímek Olivera Stona Takoví normální zabijáci, inspirovaný zabijáckou dvojicí Charles Starkweather a Caril Fugateová, ukazuje, jak lehce se ze zločinců stávají mediální hvězdy. Ostatně nevídaně krutý Jan Žižka je národním hrdinou dodnes. 

Droga zvaná moc
Jak už jsem nedávno psal, pak tu jsou oni velcí diktátoři, u nichž se oběti počítají i na desítky milionů. Můžeme vůbec pochopit ty, kteří největší peklo dějin rozpoutali? "Oni hlavně nedovedou pochopit vás, protože jsou uzavřeni ve svém prostředí. To se ale stává i normálním politikům, že je obkrouží kruh jim blízkých, tomu člověku lahodí a on se domnívá, že takhle vypadá život a že je takhle brán i širokými vrstvami," říká profesor českých dějin Robert Kvaček. "Politici vracející se do normálního života, s nimiž jsem hovořil, se netajili tím, jak je překvapilo, že skutečnost vypadá trochu jinak," dodává. 

"Zrovna jsem viděl v ostravském divadle hru 1984. Tam se psychopati dostanou nahoru a moc upevňují v podstatě jen tím, že manipulují s okolím - hlavně s minulostí, čímž ovládají budoucnost. Cílem moci je pak moc a nic jiného. Když se jí zmocníte, děláte psí kusy, abyste ji udržel. Moc je opojná droga," říká Radkin Honzák. 

Podle autora knihy Politická psychologie Oskara Krejčího jsou motivy pro působení v politice pestré, ale nejvíce přitahuje pozornost otázka touhy po moci: "Člověk je sláb a snaží se kompenzovat svoji slabost tím, že si ostatní podřídí. Tuhle motivaci si ale nepřizná, protože je v zásadě nemravná. Zracionalizuje si své chování tak, že říká: chci dosáhnout moci proto, aby se ve společnosti lépe žilo." 

"Řada studií dokládá, že moc člověka uspokojuje. Když vás někdo poslouchá a obdivuje, najednou potřebujete ten pocit zažívat znovu a znovu. Posunujete hranice, co si ještě můžete dovolit, což je nesmírně opojné," vysvětluje i psycholog Petr Moos. 

Hadi v oblecích

Psychologové se často shodují, že v současném politickém systému jednoznačně nejlépe prospívají lidé s poruchami osobnosti. Kanaďan Robert Hare a Američan Paul Babiak zjistili, že mezi americkými politiky a manažery je mnohem větší poměr nebezpečných psychopatů než mezi zločinci ve federálních věznicích USA. Ti lidé mají zkrátka podobný osobnostní profil jako zloději nebo vrazi.

Hare s Babiakem nazývají tyto lidi "hadi v oblecích" a bývalý britský ministr zahraničí a lékař David Owen píše v knize Nemocní u moci o syndromu hybris - nákaze politickou zpupností. Když se někdo s charakterovou vadou dostane do vysoké politické funkce, časem ztratí kontakt s realitou, začne se považovat za neomylného a přestane naslouchat ostatním. Tady někde může v krajním případě začít běsnění končící nastolením diktatury. Politik jde přes mrtvoly, svět je pro něj šachovnice a lidé figurky. Posunuje jimi a ještě určuje pravidla hry. A figurky poslouchají. 

Dodnes najdete země, kde vrahy fanaticky uctívají ještě za jejich života. Třeba absolutního vládce KLDR Kim Čong-una. V jeho koncentračních táborech je odhadem dvě stě tisíc lidí a veřejné popravy jsou na denním pořádku. Ale lid ho vzývá stejně jako jeho děda Kim Ir-sena, jemuž se přisuzuje za dobu jeho vlády (1948-1994) přes půldruhého milionu obětí. 

Za Franka i Tita zemřel milion lidí. Pol Pot, krvavý diktátor Kambodže (1963- 1981), jich má dokonce na svědomí přes dva miliony. Za vlády Ismaila Envera Paši (1913-1918) zemřelo v Turecku 2,5 milionu lidí. Za vlády japonského generála Hideki Tódžó, řečeného Břitva, který byl premiérem v letech 1941-1944, čtyři miliony. Podobný počet obětí je připisován Leninovi (jen jeho tajná policie Čeka popravila půl milionu), Čankajškovi asi deset milionů. Adolf Hitler má za období 1933-1945 na svědomí 17-21 milionů lidí, Stalin (1922-1953) 23-43 milionů a Mao Ce-tung (1943-1976) neuvěřitelných 78 milionů. 

Přitažlivost mocných
Diktátoři lid potřebují. "Potřebují z nás udělat dav. Zmáknout nás, abychom byli poslušní té ideji, kterou nám vtiskují. A jsou o ní většinou přesvědčeni, že je oprávněná a pozitivní i pro ty, kteří z davu si to zaslouží. Hitler věděl, že ne všichni Němci budou moci býti pány Evropy. Ale němectvím a vyznáním nacionálního socialismu k tomu mají předpoklady," domnívá se historik Robert Kvaček. Adolf Hitler byl podle něj ale obecně necitlivý člověk. Když mu říkali, že Německo hyne, odpověděl, že ti nejlepší umírají či padli a zbude jen póvl. 

Erich Fromm v knize Strach ze svobody píše, že totalitní vlády se k moci dostávají jednoduše, neboť mnozí lidé nechtějí být zodpovědní za své jednání a mohou pak tvrdit, že je k tomu režim, jakožto své občany, donutil. A protože zodpovědnost jde ruku v ruce se svobodou, jsou se jí ochotni vzdát a dají přednost jistotě totality před nejistotou svobody. 

"Ta mocenská pyramida je opravdu přitažlivá. Čím výš budete, tím méně agrese schytáte shora a tím víc jí musíte pustit dolů. I v tlupách primátů se jedinci liší mozkovou chemií. Ti dominantní mají noradrenergní drajv a jejich styl je útočný. Ti uprostřed jsou cyklisté, kteří se nahoru hrbí a dolů šlapou a jsou plní adrenalinu. A ti dole mají vyloženě stresové hormony jako kortizol, jež je předurčují k poslušnosti," vysvětluje Radkin Honzák. 

A pak je tu i charizma mnoha zločinců. Příkladem mýtu o propadnutí mocnému zlosynovi je story "nevinné" herečky Lídy Baarové, která tvrdila, že se do Goebbelse zamilovala. Ona, krasavice, do chromého, ošklivého skřeta. "Pořád jsem si myslela, že jeho strana jsou národní socialisti, něco jako strana ministra Beneše v Praze," tvrdila v době, kdy již několik let v Německu natáčela. Ale moc je moc. "Ona samozřejmě dobře věděla, kdo je Goebbels. Znám přímá svědectví od lidí z vysokých míst protektorátu, kteří jí říkali: Lído, jak se můžeš s někým takovým stýkat, když útočí proti Československu? V létě 1938 kauza vrcholila, a kdyby nebylo Hitlerova zásahu, pokračovalo by to. Goebbels sice,brousil' plno hereček, ale tomuhle vztahu by propadl. U nás se pořád říká: Ježíšmarja, podívejte se, jak to byla hluboká láska, když ten Goebbels nebyl zrovna mužnej typ a ona byla taková krásná holka. A dojímá to..." podotýká historik Robert Kvaček.

Fascinace zlem
Zlo ale nepůsobí jen diktátoři, ale i násilníci či šílenci. Když jsem před časem studoval spisy masové vražedkyně Olgy Hepnarové, zděsil jsem se. Četl jsem čirou ukázku psychologie zla. "Vina není ve mně, ale ve vás - v lidech," prohlásila tahle mladičká žena, která v roce 1973 zmasakrovala v Praze náklaďákem dvě desítky lidí. Osm zabila. Za volantem neseděl šílený nájemný zabiják, ale s cigaretou v ústech řídila drobná 22letá dívka. Zcela chladnokrevně. Uzavřená, tichá, vysmívaná, inteligentní dívka posedlá knihami. Stejně tak exhibicionistická lesbička, panovačná násilnice, chladná kalkulátorka. A zcela bezcitná žena. 

Jak psychiatrický posudek, tak i stovky dalších stránek výpovědí směřovaly k závěru, že šlo o chladnou promyšlenou pomstu lidem. Policejní psycholožka Ludmila Čírtková mi řekla, že to, že Hepnarová udělala morálně šílený čin, ještě neznamená, že sama byla šílená, tedy vážně duševně nemocná. "Zlo nemusí pramenit z duševní nemoci, zlo může pocházet ze zlých myšlenek a zlých citů." 

Hepnarová vyšetřovatelům sdělila, že chybila jen tím, že nepřeřadila na nižší rychlostní stupeň, díky čemuž by auto mohlo pokračovat v jízdě ještě dále a válcovat další a další oběti... Pak už si jen ověřila v zrcátku následky svého činu, připravila si kabelku, cigarety, svetr a klidně čekala na své zadržení. Přihlížející si nejprve mysleli, že za volantem usnula. "Byla to má pomsta společnosti," pronesla větu, kterou zopakovala ještě mnohokrát. Zeptali se jí, zda ji něco mrzí. "Ano. Že těch zabitých nebylo víc," odvětila klidně. 

Vymítání Ďáblů
Filozof Edmund Burke tvrdil, že k triumfu zla stačí jedna jediná věc - když dobří lidé nedělají nic. Jenže jak se zlu postavit? Dobrem, jak praví křesťané? Agresivní silou? I Radkin Honzák podotýká, že zmínění otcové teologie se neshodli, co se zlem v nás dělat. "Zatímco Tertullianus říkal, že Ďábla je potřeba vymítat, Augustin tvrdil, že je dobré kultivovat v sobě Boha, udělat mu tam více místa a Ďábla vytlačit. Tyhle dva postoje přetrvaly. Vymítání ďáblů je navíc oblíbenou zábavou jiných ďáblů, kteří jsou stejně agresivní." Tenhle svár v sobě třeba v souvislosti s islamistickým terorem či přistěhovaleckou krizí evidentně řešil i leckdo u nás.  A pak se našli další a další skuteční či propagandou vymyšlení nepřátelé.

Sám Zimbardo soudí, že se určitě nestačí modlit k Bohu, ale o všem kriticky přemýšlet, přiznat si chyby a nenechat se obalamutit předsudky: "Uvědomte si, že váš protivník je mazaný a má tisíce let zkušeností. Vy ovšem máte k dispozici nejvýkonnější orgán v celém vesmíru - lidskou mysl. Musíte ji používat, jinak v té válce prohrajete." Většinu lidí lze podle něj v závislosti na situaci donutit jak k dobrým, tak k těm nejukrutnějším věcem. "Jen menšina, něco mezi deseti a třiceti procenty, má sílu odolat jejím mocným silám. Nejsou to jiné osobnosti. Mají ale jinou sociální zdatnost. Pochybují o sobě. Vědí, jak se dostat ze situací, do nichž zabředli, a jsou také schopni získávat spojence," řekl Zimbardo, když byl před pár lety v Praze.

A nemusí se číst jen vědec Zimbardo. Svatopluk Karásek zpíval skvělou písničku Řekni ďáblovi ne. A Klaus Mann už před pětaosmdesáti lety napsal svého Mefista. A tam to všechno je.