Za své sny musíš trpět, samozřejmě že ano...

Výtvarník Jiří Šalamoun, který si celý život sny zapisuje, mi vyprávěl, že ho jako kluka během spánku opakovaně honil drak, před kterým musel dramaticky unikat do jakési díry. Mě zase honilo obrovité dvourozměrné oko, pohybující se na po kolejnicích, velice pomalu, s rozvahou a vrzáním koleček, leč urputně a neúprosně. S děsem jsem se ukrýval do úžlabin mezi paneláky, a když mě uzřelo, řeklo: "Tech". Jenom, ale hrozivě. Sny obvykle zapomenu při čištění zubů a vím, že většinou jsou vtipné, dnes se mi nicméně zdálo něco jako poezie. Nevím, co to pro můj život, potažmo pro osud světa znamená, ale něco určitě jo...

Rybník se skrvnami od krve

Jsou jako rudé ryby

na rudých ostrůvcích

přistávají modré vážky

Nad hlavami všech

kývá zlověstně spáry volavka

do tažení rudých ryb.

Ruce rudé krví borůvek

krev stříká z nor i děr

Není únik z tratoliště lesních divousů

lesní pán na holení

do krve pořezaný

A houpačka mezi kmeny vrávorá

prázdná celá staletí

od divoženy se ozvěna ozývá

co se na ní zhoupla

v prastarém, vrzavém čase

naposled

seškrábeš zčernalé skvrny krví

z kůry stromů smrti

noži, nehty, nesny...

Jindy se mi zase zdálo, že jsem hokejový brankář, pekelně zpocený v těch zapařených betonech a útočníci soupeřů mi neustále šijou zběsilé bomby přímo do plastového chrániče krku, co je nějak přivázaný k helmě a jen tak se klinká. A asi mě dělí od hrdinské smrti na kluzišti. Ráno jsem měl pocity totožné.