VI. V područí rudého bratra

Nejednoho prezidenta, který plnil proti zájmům vlastní země zadání Moskvy, jsme už měli. A vždycky dopadli špatně. Aspoň na stránkách učebnic. A často nejen tam. Myslím proto, že je celkem aktuální připomenout si toho nejloajálnějšího a příznačně nejkrutějšího. Nejslavnějšího českého truhláře a prvního kolaboranta s bodrým východním bratrem mezi českými a československými prezidenty. Jmenoval se Gottwald. Klement Gottwald.

Třídní boj. Hrozby. Msta. Popravy. Bolest. Strach. Alkohol. Likvidace. Paranoia.
Syfilis. Smrt. Mumifikace. A beranice...

Tahle slova mi vytanula, když jsem si představil jednoho z našich nejznámějších prezidentů. Na Hradě už seděli různí lidé, ale jeho mnozí vyloženě zbožňovali. Narodil se před 125 lety.

Kapitola VI. První rudý kolaborant

Děti, kdo mi poví, jak se jmenoval náš první prezident? Ale dělnický prezident! 

Ruce snaživě vyletí nahoru a ten nejšťastnější, který byl ke zklamání ostatních soudružkou učitelkou vyvolán, nábožně zadek lamuje: "Klement Gottwald!" Doma mi pak vrtá hlavou, kdože byl ten opravdu první prezident, když Gottwald byl až jakýsi speciální poddruh dělnických prezidentů. Babička vytáhne fotku Masaryka; působí na tom koni jako král. Jako ze starých časů. Ale údernost, zemitost a rozšafnost soudruha Gottwalda bouřícího z balkonu postrádá. Kdybych si tehdy měl vybrat... 

Ten film nám, dětem, pouštěli v místní knihovně únor co únor. Do úmoru. "Právě se vracím z Hradu od prezidenta republiky..." hřímal ze šumící nahrávky Gottwald rok co rok. Pak oznámil, že prezident Edvard Beneš demisi nekomunistických ministrů přijal a rudý vůdce mu navrhl seznam mnohem vhodnějších osob. A pak už jen fanatické "urrrrrrá!". Utkvěl mi v hlavě obrázek dělníka, napjatě sledujícího velkého spasitele pronášejícího ztěžka cizácká slova jako "rekonstruována". Když zazní poslední věta, strčí si cigáro do pusy, aby měl dlaně volné, a s neuvěřitelně rychlou frekvencí se roztleská. 

V sedmi osmi letech mi vždycky přeběhla z toho vítězného spravedlivého boje po zádech větší husina, než když jsem pak doma četl Vinnetoua. Otec mi pak musel opakovaně vyprávět, jak se školou viděl opravdického Klementa a jak vůbec nepůsobil vznešeně, ale v mauzoleu si děti připadaly spíš jako v domě hrůzy s křídově bílým, ovšem barevně nasvíceným, strnulým Klémou v prosklené rakvi jako hlavní atrakcí. Dojem prý kazilo jen to, že už byl částečně přikryt dekou. Definitivně mě sympatie pro něj přešly za pár let při sledování seriálů Gottwald a Rodáci, posledních velkých předrevolučních agitek, působících jako bizarní parodie. A po dalších letech jsem se při rozhovorech s politickými vězni dozvěděl i o syrové hrůznosti doby. 

Prokletá mumie
Po vzoru faraonů se kremelští vládci odhodlali přetrvat staletí. Když zemřeli, přední sovětští vědci je vykuchali, odkrvili, namazali, sešili, zafačovali a přebarvili, aby vypadali na márách co nejušlechtileji. Maličký Lenin ostatně drží už skoro sto let; pokud to tedy není loutka. Sovětští odborníci měli ovšem zjara roku 1953 práce jak na kostele. Nejdřív jim skonal Josif Vissarionovič Stalin a Gottwald ho devět dní nato věrně následoval. Prvního skolila mrtvice (asi s nemalým přispěním "ministra vnitra" Lavrentije Beriji), druhého syfilis a alkoholismus, které vedly k výduti aorty. Jeho planoucí srdce pohřeb, stres, strach a cestu z Moskvy letadlem nevydrželo. A teď balzamujte oba! 

Gottwalda dle tvrzení některých historiků prostě odflákli. Anebo se pomstili duchové mauzolea na Vítkově, které bylo postaveno jako památník legionářům, a soudruzi ho přeměnili v kamennou pýchu bolševismu.
První roky o nabalzamované tělo pečovali přímo Sověti, ale pak už to bylo na více než stočlenném Útvaru pro zabezpečení těla a mauzolea soudruha Klementa Gottwalda. Sice ho každý večer šoupli do lednice a do kůže mu vpichovali udržovací roztok, ale nic naplat, patnáct let po Gottwaldově smrti mumii zpopelnili. Objevily se ale i názory historiků, že nešlo o tlení, ale spíš o to, že tehdejší vedení už počátkem 60. let o žádný kult osobnosti nestálo. 

Rodný chlév
Všechny ty zprávy (i fámy) o postupném rozkladu těla zněly morbidně, ale podobná jsou i svědectví o životě a postupném rozpadu osobnosti prvního rudého prezidenta. 

V roce 1929 vystoupil v parlamentu v reakci na to, že mu demokraté vyčítali, že si do Moskvy jezdí pro rozumy: "A my jsme stranou československého proletariátu a naším nejvyšším štábem je skutečně Moskva. A my se chodíme do Moskvy učit, víte co? My se od ruských bolševiků do Moskvy chodíme učit, jak vám zakroutit krk. A vy víte, že ruští bolševici jsou v tom mistry!" Všichni to tehdy brali spíš jen jako silácké a neškodné pořvávání extremistů, kteří měli mezi voliči desetiprocentní podporu, než jako skutečnou hrozbu. A smáli se mu. A někdejší truhlář tehdy ukončil projev slovy: "Přejde vás smích!" Přešel. Za necelých dvacet let... 

Ale od začátku. Narodil se údajně v Dědicích u Vyškova, kde bylo možné kdysi navštívit i jeho revolučně upravenou rodnou chaloupku, tedy spíš náležitě zmenšený původní statek, odkud po smrti Gottwalda vystěhovali původní sedláky. Jejich moderní koupelna zmizela, naopak se tu nesmyslně zjevila černá kuchyně a část mobiliáře rodiny sedláků se pak s potěmkinovskými exponáty dovezenými z několika muzeí lživě ukazovala jako "poklady" zachované po Gottwaldových. 

S určitostí se ale neví, kde přesně se nemanželské dítě narodilo. Možná prý v polích, či dokonce jako správný spasitel ve chlévě. Většinou se uvádí nedaleká rodná ves jeho matky Heroltice (dnes spojená s Hošticemi), Gottwaldova matka ale u křtu nechala zapsat statek v Dědicích, protože tam zrovna pracoval její otec. 

Stíhačka Marta
Klementa pak čekalo činorodé mládí. Vyučil se truhlářem a oblíbil si akce sociálnědemokratické mládeže (sociální demokracie se pro něj časem stane největším politickým nepřítelem a Gottwald později sociálním demokratům spílá, že patří do buržoazní rodiny fašistů a jsou ve vládě "údernou rotou kapitalistické reakce"). S mladou služkou Martou, která se neúspěšně pokoušela vyučit číšnicí, se poznali brzy poté, co se vrátil ze světové války, kde bojoval v rakousko-uherské armádě. Legenda praví, že u Zborova stál na druhé straně legionář a pozdější prezident Ludvík Svoboda, ovšem vzhledem k tomu, že Gottwald ležel tehdy raněný ve Vídni, jde opravdu jen o legendu. V létě 1918 dezertoval z rakouské armády a hned po vzniku republiky dobrovolně narukoval do armády československé a bojoval v bitvě o Těšínsko s Poláky a potom na užhorodské frontě proti maďarské Rudé armádě. 

Gottwaldovy vztahy k ženám byly poněkud "volnější" a devatenáctiletá Marta, původním jménem Marie Holubová, pracovala tehdy jako pomocnice v hospodě. Dceru, která se narodila roku 1920 a ke které se coby otec nejprve vůbec neměl, počali brzy po seznámení na tancovačce. Marta si ovšem podle všeho přivydělávala i prostitucí a tehdy 23letý Gottwald, který později mnoho let tajil syfilis, jí udělal dítě jako zákazník. Pak by bylo pochopitelnější, že se k němu nechtěl mít. Ale mladá dáma byla důsledná. Gottwald sice zmizel na Slovensko, kde se z truhláře časem stal novinář, Marta ho ale stíhala. A soudruzi ho nakonec přemluvili a Marta pak v Trenčíně pracovala jako služka, přičemž byla vyšetřována za podvod. 

Oba pocházeli z nuzných poměrů, oba byli svým původem trochu diskvalifikováni. "Nemanželský původ představoval značný společenský handicap. Gottwald i Marta od nejútlejšího dětství vyrůstali s přesvědčením, že je okolní svět ohrožuje, zpochybňuje jejich existenci. O své životní postavení museli od začátku bojovat a začali na samém dně společenského žebříčku. Na nevyrovnanou povahu Marty a Gottwaldův pozdější tvrdý postoj ke zlému a nepříznivému světu měly rané životní zážitky vliv," píše Pavel Kosatík v knize Manželky prezidentů. Deset žen z Hradu.
A jako nemanželské děti spolu navíc měli nemanželské dítě. Zdrhající Kléma nakonec zarputilosti Marty podlehl a v polovině 20. let začal žít s rodinou. Oženil se ovšem teprve roku 1928. 

Karlínští kluci
To už se blížil zásadní moment Gottwaldova života. Rok 1929. V té době již měl za sebou mnoho let psaní pro komunistický tisk a tři roky jistě pilné práce v pražském sekretariátu strany v Karlíně, kde si s dalšími karlínskými kluky, jak je pohrdavě nazýval zakladatel československých komunistů Bohumír Šmeral, brousil zbraně k třídnímu boji. A při práci ve vedení Kominterny okukoval brutální metody sovětských soudruhů. Čistky nepohodlných či podezřelých, vládu paranoiků a vraždy často jen kvůli udržování strachu. A vlastní moci.
Karlínští kluci - tedy on, Rudolf Slánský, Jan Šverma, Václav Kopecký a další ostří hoši pod vlivem Sověty ovládané Kominterny - se dostali do vedení strany a odstavili o chlup umírněnější křídlo představované Bohumilem Jílkem. 

"Kluci" zavedli tvrdě stalinistickou linii, naučili se slepě poslouchat příkazy z Moskvy a v rámci první republiky se z nich v podstatě staly kriminální živly.
Gottwald, který označoval i Společnost národů za imperialistické dravce, komunistickou stranu ovládl, stal se poslancem, ale mířil ještě výš. V roce 1934 kandidoval na prezidenta proti T. G. Masarykovi a jeho soudruzi ho podporovali při volbě řevem: "Ne Masaryk, ale Lenin!" Nic naplat, vyhrál Masaryk. Rok nato se ale ze zdravotních důvodů úřadu vzdal a Hrad konečně prosadil národně-socialistického ministra zahraničí Edvarda Beneše. 

Komunisté Gottwalda, který se v té době skrýval v Moskvě, do těchto voleb nepostavili, a po jednání s Masarykovým tajemníkem Šámalem slíbili Beneše podpořit. Za amnestii stíhaných a odsouzených komunistických činovníků. Předchozí prezidentská kampaň byla totiž tak nenávistná, že byl na řadu komunistů vydán zatykač. Čerstvě kníratý Gottwald se tehdy v klobouku a brýlích plížil nočními ulicemi. Z obavy před zatčením se dokonce sebral a na rok a půl zmizel na východ. 

Velký učitel Stalin
To zopakoval i v listopadu 1938 po zákazu komunistické strany. Předtím sice vehementně odmítal nacismus i mnichovskou kapitulaci, ovšem v Moskvě po uzavření paktu Molotov-Ribbentrop o rozdělení oblastí vlivu mezi nacisty a bolševiky držel basu, což trvalo až do napadení SSSR Německem v červnu 1941. 

Velký učitel Stalin si ho během války moc nevšímal, a tak Gottwald celou válku prožil v bezpečném zázemí Moskvy. A neměl se vůbec zle. S manželkou, služkou a hlavně zásobami vodky. Rok 1943 ale znamenal zlom. Do Moskvy dorazil Beneš k podpisu osudové smlouvy o spolupráci. Znamenala jednoznačné přesměrování zahraniční politiky z Londýna na Moskvu. Velvyslanec v SSSR Zdeněk Fierlinger totiž posléze dohodl její dvacetiletou platnost. 

Během války se pak Gottwaldovi, který v roce 1944 dostal infarkt a zjistili mu neléčenou syfilidu, po jednání s londýnským exilem podařilo získat rozhodující slovo. Měl za zády Stalina a v politice to uměl. Vypadalo to dokonce tak, že Beneš mu přednáší radikální návrhy jako odsun Němců či znárodnění a Gottwald se k tomu nechává přemlouvat. Ostatně dekrety pak vydával prezident. 

Košický vládní program, který znamenal citelné okleštění demokracie hned od jara 1945, je ovšem v podstatě dílem komunistů. Vládla koalice Národní fronty a ostatní strany byly zakázány. K čemu opozici, že? Podle mnoha historiků tak padlo rozhodnutí dávno před Únorem. 

Mazaný stratég
Gottwald byl ale velice dobrý stratég, takže rád souhlasil s křeslem předsedy vlády pro sociálního demokrata Zdeňka Fierlingera a setrvával v pozici bodrého, rozvážného pantáty. Sliboval třeba, že soukromé vlastnictví zůstane zachováno. Samotné znárodnění pak probíhalo už od roku 1945 na základě dekretů prezidenta Beneše hlavně pod taktovkou ministerstva průmyslu. A to až do listopadu 1947 vedl Bohumil Laušman, tedy sociální demokrat. Gottwald se nejprve spokojil s jedním z míst náměstka předsedy vlády, de facto ale komunisté Národní frontu ovládli. A stejně tak veřejné mínění, takže v roce 1946 slavili ve volbách s více než čtyřicetiprocentním ziskem triumf. 

Podle historika Petra Placáka, autora publikace Gottwaldovo Československo jako fašistický stát, nacistická okupace ("komunistům se podařilo národu namluvit, že jsou vítězem nad nacisty") napomohla tomu, že se tohle nepochybně protidemokratické hnutí změnilo na garanta, že se to již nebude opakovat. Navíc nás z velké části osvobodila Rudá armáda. "A k přijetí komunistů jako legitimní národní a vlastenecké síly přispěla i sebevražedná politika londýnské exilové vlády v čele s prezidentem Edvardem Benešem, která se snažila národ ujistit, že Stalinův Sovětský svaz je pro bezpečnost a suverénní postavení Československa na mezinárodním poli ta nejlepší, respektive jediná možná varianta," píše Petr Placák, podle něhož je komunistický antifašismus s demokratickými tendencemi spojován mylně. Naopak nalézá mezi komunismem a fašismem mnoho podobných rysů - od vytváření nepřítele po národní očistu. Zdá se neuvěřitelné, že komunistický ministr informací Václav Kopecký už v roce 1947 mluvil o "židovské svoloči". Ano, už to tu bylo zas. 

Únorový převrat
Milan Kundera začíná svou slavnou Knihu smíchu a zapomnění kapitolou nazvanou Clementisova čepice. Vlado Clementis byl jeden z nejbližších Gottwaldových spolupracovníků a během Vítězného února stával hned vedle bosse. Byla zima, a tak šéfovi půjčil svou koženou čepici. 

"Propagační oddělení rozmnožilo ve statisících exemplářích fotografii balkónu, na němž Gottwald, s beranicí na hlavě a soudruhy po boku, mluví k národu. Na tom balkóně začaly dějiny komunistických Čech. Tu fotografii znalo z plakátů, učebnic a muzeí každé dítě. O čtyři roky později Clementise obžalovali ze zrady a pověsili. Propagační oddělení ho okamžitě vyškrábalo z dějin a ovšem i ze všech fotografií. Od té doby stojí už Gottwald na balkóně sám. Tam, kde býval Clementis, je jen prázdná zeď paláce. Z Clementise zbyla jen čepice na Gottwaldově hlavě," píše Kundera. Pozoruhodné ovšem je, že na oné ještě nevyretušované fotografii nemá Clementis holou hlavu, ale klobouk. 

Vše každopádně odstartovala 20. února demise ministrů národně socialistické, lidové a slovenské demokratické strany, kterou inicioval národní socialista Hubert Ripka, přesvědčený, že tak zasadí komunistům citelný úder. Chyba. 

Tehdy už předseda vlády Gottwald byl na převzetí moci nesrovnatelně připravenější. V případě, kdyby to nevyšlo politickou cestou, byly nastartované Lidové milice i vojenské jednotky ovládané komunisty. Gottwald obklopený sovětskými poradci byl navíc přesně informován o úmyslech ministrů a povedlo se mu zabránit, aby demisi podala nadpoloviční většina členů 26členné vlády, což by vedlo k pádu kabinetu a předčasným volbám. Ministra Jana Masaryka, do jehož podivné smrti zbývaly už jen týdny, navštívil asi sám sovětský emisar Zorin. "Je jisté, že byl zastrašen, konečně odvaha či rozhodnost nebyly silnou stránkou jeho charakteru. Masaryk zůstal v posteli, prohlásil se za nemocného a demisi, kterou měl údajně připravenou v kapse, nikdy nepodal," píše historik Václav Veber. Podobně to dopadlo se sociálně demokratickým ministrem Majerem. 

Přesto prezident Beneš po několika dnech komunistických demonstrací nakonec podepsal demisí čtrnáct, protože Gottwald trval i na přijetí demisí dvou neposlušných sociálně demokratických ministrů. Prezident tak měl podle Vebera povinnost vládu rozpustit, ale nestalo se: "Beneš musel vědět, že znásilňuje platnou ústavu a vyhovuje politickému tlaku - těžko dnes říci přesně, zda větší tlak vyvíjeli moskevští emisaři, nebo domácí komunisté, a koho se Beneš obával víc." Gottwald mu každopádně vyhrožoval občanskou válkou, venku zuřily davy, a to už bylo na zlomeného Beneše moc. 

Alexej krutý
V červnu 1948 Beneš rezignoval, Gottwald se stal pánem Pražského hradu (ve volbách byl jediným kandidátem, zvolen byl hlasy všech 296 poslanců) a Marta první dámou. Po vzdělané a noblesní Charlottě Garrigue Masarykové a módní ikoně Haně Benešové to byla docela rána mezi oči. 

Hlučnou, rozšafnou a velice prostou venkovskou mámu politika vůbec nezajímala (nevstoupila ani do KSČ), ovšem nepřiměřená péče o hradní domácnost a velice svérázná reprezentace bohužel ano. Osobně zamykala hradní spíž a ani kůrka nesměla přijít na zmar. Velkou pozornost zároveň budily její šílené lišky kolem krku, obrovité kožichy a róby, které si nechala šít podle fotek paní Benešové. Nejraději s manželem hráli karty, pěli lidové písně a řezali se u ještě lidovějších vtipů. 

Dceru Martu po rozpadlých vztazích s jedním jugoslávským komunistou a s později popraveným Bedřichem Geminderem provdali za Alexeje Čepičku, někdejšího vězně z Osvětimi a Buchenwaldu a nenápadného předsedu MNV v Kroměříži, který tímhle sňatkem započal svoji strašlivou kariéru. Zlo, které prožil v koncentráku, ho neodradilo páchat další. Nejprve se stal ministrem vnitřního obchodu, ale po Únoru 1948 byl až do roku 1950 ministrem spravedlnosti. Pak se stal ministrem národní obrany a poději i místopředsedou vlády. Právě on byl vykonavatelem politických procesů, strůjcem likvidace církví a spolu s tchánem Gottwaldem a Rudolfem Slánským původcem teroru přelomu 40. a 50. let. Asi nikdo nevykonával instrukce sovětských poradců důsledněji než on. Všichni okolo to věděli a všichni okolo se ho báli. Pokud tedy nezmizeli. I proto ho pak v roce 1963 sami komunisté ze strany vyloučili. 

Strach a hnus v Praze
Gottwaldovy rozkazy zněly jasně: všechny ty živly, vředy, zrádce, kolaboranty, klerofašisty, příživníky, lžimarxisty, parazity, reakční čeládku a velezrádné mouřeníny bylo třeba odhalit, vyakčnit, vyobcovat, rozkulačit a zničit. A akademici velebili prezidentův jazyk: "Žádný z dřívějších význačných představitelů této oblasti společenského dění nedospěl k tak vysokému stupni jazykové kultury, nevytvořil tak ryze, klasicky národní sloh jako soudruh Gottwald." 

Hlasatel světlých socialistických zítřků po Únoru 1948 rozpoutal peklo. Podepisoval rozsudky smrti nad politickými provinilci. Oprátku tehdy dostaly více než dvě stovky zcela nevinných. K pétépákům byly posílány desetitisíce lidí jen za to, že se špatně narodili. Na další desetitisíce čekaly lágry, doly, často i doživotí. Nic nepomohlo, že největší osobnosti světové vědy i kultury proti děsivým vykonstruovaným procesům protestovaly. Albert Einstein či Bertrand Russell psali přímo Gottwaldovi. A ten si jen mnul ruce. Na druhé straně ho totiž zaplavovaly tisíce rezolucí zfanatizovaných soudruhů, požadující nejvyšší tresty pro ty "krvavé psy". Jako byla třeba zcela nevinná politička Milada Horáková. 

Žid či Slovák? Šibenice!
Smyčka se stahovala a začalo docházet i na nejbližší. Na nejvěrnější soudruhy, kteří mu po boku věrně klestili od mládí cestu k moci. Dokonce i na Rudolfa Slánského. Gottwaldovu pravou ruku. Druhého nejmocnějšího muže v zemi a spolupachatele mnoha děsivostí. A duševně zmučeného muže, jemuž v Moskvě v roce 1943 unesli malou dceru, kterou už nikdy neviděl. Proč? Dodnes nikdo neví. 

Budoucí generální tajemník ÚV KSČ měl ale kaňku. Židovský původ. A ten byl později po počáteční sovětské podpoře Izraele najednou nežádoucí. Koncem roku 1951 začal proces se čtrnácti nic netušícími soudruhy, většinou Židy. Slánský chtěl marně vidět přítele Gottwalda, marně se ve vězení snažil uškrtit, marně mlátil hlavou o topení. Procesu neunikl. Velezrada, sabotáž, špionáž. Zoufalá recitace. Slovo od slova nazpaměť. Řvoucí prokurátor Urválek. Zfanatizované davy. Mučení. Přiznání. Poprava jedenácti obžalovaných. Jejich popel vysypali kamsi na silnici. 

Bylo třeba neustále přepisovat dějiny. Senilní ministr školství Zdeněk Nejedlý zaplevelil učebnice absurdními teoriemi o spojení husitství a národního obrození s komunismem a brutálně znásilnil dílo Aloise Jiráska. A retušovalo se. V novinách i na fotografiích. S každou popravou z nich mizela další ze zásadních postav únorových událostí. Rekordně mizícím soudruhem byl nepochybně Rudolf Slánský, který se vypařil i ze známé fotografie s Klementem Gottwaldem, Antonínem Zápotockým a Viliamem Širokým. Zmizel i Zdeněk Fierlinger. Čistit, čistit, čistit... 

Propít se do pekla
Proč to všechno? Kola revoluce musela být neustále v pohybu. "Komunisté usmiřovali krvavé marxistické božstvo dějin lidskými oběťmi s obdobným magickým záměrem, jako když si Aztékové chtěli krví lidských obětí naklonit Slunce, aby lidem svítilo po další období," píše historik Petr Placák. 

Prorokem byl Gottwald, ale nad ním bdělo oko někoho mnohem mocnějšího. Vševědoucího. Všemocného. A všehoschopného. Mnozí pošetilci tehdy možná Gottwaldovi záviděli jeho moc, ale nebylo o co stát. Strach ze Stalina byl nesnesitelný. Svému českému sekerníkovi, který přičinlivě též bafal dýmku, vyčítal mnohé. Liknavost komunistů při mnichovské kapitulaci, nedostatečně krvavý Únor, kdy si dovolil nepožádat strýčka o bratrskou pomoc, neumístění sovětských vojsk, pomalé čistky v armádě. Sovětští poradci Gottwalda ovládali čím dál víc. Muž, který sám sebe nazýval veselou kopou, se najednou děsil úplně všeho. A pil. Do bezvědomí. Do zapomnění.
"Z citové stránky posuzováno, pití otupuje šlechetnější city; piják stává se nervosním, podrážděným, k svému okolí brzo drsným, v dalším průběhu vývoje hrubým, konečně brutálním a ukrutným," píše ve své knížce O ethice a alkoholismu T. G. Masaryk. Jako by Gottwaldovo počínání předvídal.
Podle svědectví proradného Fierlingera, který přivedl sociální demokracii do područí komunistů, stačilo Klémovi donést lahev vodky a podepsal naprosto všechno. Ať šlo o neuvěřitelné povýšení, či nejbrutálnější lidské ponížení. Hlavně Čepička, šedá eminence rudého režimu, věděl, jak na něj. Přinejhorším pomohl koňak. 

Děs z Moskvy, popravy čím dál blíž centru moci, rozpad osobnosti, pokročilá syfilida, naprostá závislost na alkoholu, nález odposlouchávacího zařízení v jejich bytě, čemukoliv věřící prostá manželka - tohle všechno vedlo k naprosté nedůvěře prezidenta ve své okolí. Zatímco Stalin nechal před smrtí odstranit všechny své lékaře, protože ho prý záměrně špatně léčili, Gottwald dal (asi na příkaz Sovětů) zatknout svého doktora, profesora Haškovce, který měl dle absurdních obvinění nechat vymalovat prezidentovi ložnici barvou obsahující olovo. 

A Marta Gottwaldová byla po smrti ani ne sedmapadesátiletého chotě přesvědčena, že za jeho předčasnou smrtí stojí Moskva, kde právě začínal boj o moc mezi krvavým Berijou a pragmatickým Chruščovem. Sama zemřela ještě téhož roku. Symbolicky 28. října 1953.