V pavučinách času čili dobrodružný život našich předků aneb must-have vhled do dějin a kultury

Je fajn, že naše kniha rozhovorů o obyčejných i mimořádných životech našich předků je už dva týdny po vyjití v padesátce nejprodávanějších knih. Na tenhle žánr docela solidní výkon. Holt zřejmě slušnej oddíl...

Tahle kniha vznikala deset let. Od našeho prvního rozhovoru o tom, jak se naši předkové v dobách středověku seznamovali, sváděli a rozváděli, až po poslední setkání, kdy jsme si povídali o tom, že šedá je každá teorie, jen strom života věčně zelený, jak napsal německý velikán Goethe. A protože to platí nejen pro nás, ale i pro životy našich předchůdců před půl tisícem let, samozřejmě nejen v oblasti milostného života, musí se i historik vrhnout do moře pramenů, které po nich zůstaly, neohlížet se přitom na suché teorie, které se snaží ty kdysi živé lidi vtěsnat do škatulí a přihrádek, ale snažit se vyhmátnout, jak opravdu mysleli a jak se skutečně chovali. A také proč, což vám žádná teorie neřekne.

A přesně tohle profesor Jaroslav Čechura dělá. Tím je mi blízký. A nejen tím. Jak jsme hodiny a hodiny rozprávěli o postavách, událostech, situacích, které se udály před stovkami let, zjistili jsme, že si rozumíme a že vidíme podobně i to, jak se má o historii psát a mluvit. Že obrovská erudice a znalost tématu neznamená nesrozumitelné drmolení o diskurzech a paradigmatech, ale živé podání, které nejen každý pochopí, ale které i ponoukne k tomu, aby se zamyslel.

Podobné máme i mínění o tom, jak ošidné může být kráčet za každou cenu s davem, byť by byl plný akademických funkcionářů či řešitelů ohromujících grantů. Jak říká Jaroslav Čechura: buď se věnujete vědě, nebo se snažíte vydělávat peníze. Tak to bohužel bývá a je. Na druhou stranu by ale popularizátor historie měl mít erudici a samozřejmě vzdělání v oboru. A nejen v něm.

Vždycky mě zajímaly otázky, jak naši předkové přemýšleli. Jak to měli s erotikou? Byli puritáni, nebo volnomyšlenkáři? Znal středověk emancipaci, rozvody či nevěry? Jak si žili obyčejní lidé? Čím se bavili? Co jedli? Jaký měli rozhled? Přišel panovník někdy do styku s obyčejnými lidmi? Co si mohly dovolit ženy? A co muži? Co bylo a co nebylo považováno za kriminální čin? Co společnost tolerovala? Jaká platila spravedlnost? Jaké mýty opřádají dlouhé období mezi lety 1400 až 1800, jímž se profesor Čechura zabývá?

Ty rozhovory mě neskutečně bavily, protože jsem se to často opravdu dozvěděl. Profesor Čechura je vynikající historik, zabývající se mimo jiné mikrohistorií. Životem obyčejných lidí ve středověku a raném novověku. Těžko najít povolanějšího vědce, který dovede našim předkům tak nahlédnout do hlavy. Prošel stohy archiválií, aby zjistil, jak hřešili, jak se sbližovali, milovali se, svářili a vůbec jak přemýšleli. A vyvrací mnoho mýtů o tom, jak si dnes údajně temný středověk, a ještě temnější dobu rekatolizace představujeme.

A proč psát dnes knihy o historii dávno minulé? Protože stále platí to, co tak brilantně v úvodu svého poetického historického románu Marketa Lazarová vystihl Vladislav Vančura: "V roce zimy našeho vypravování udeřily v prosinci mrazy tak vášnivé, jako bylo tehdejší křesťanstvo. Za takových dní je věru lépe hřadovat někde u ohně a vzpomínat příběhů ze starých časů. Bláznivin se rozsévá nazdařbůh... Proč jim však naslouchat? Je v tom zatajen nějaký smysl? Proč byly napsány? Zbůhdarma? Namátkou? Z potřeby básně. Z rozkazu bloudící ozvěny a proto, že i věci nejstarší leží v síti přítomného času..."

Tak se pojďme i my ponořit do dob dávno minulých, a přece tak znepokojivě přítomných.