Trauma jako zlej Traum aneb Škraloupy duše

04.08.2021

První věcí, na kterou jsem každý den hned po probuzení myslel, byl oběd. Představa děsivě fousaté kuchařky, která vítězoslavně přiváží odkudsi dvoukolák přetékající tučným masem. Smrtící kombinaci sádla, kližky a rosolu. Tři roky snahy nacpat do sebe u separátního stolečku hanby ten gumový obrovský dusivý mimozemský objekt a silou nacpávané husy polknout. 

Soudružka s Leninem na klopě sedí přímo naproti mně a civí mi svými monstrózními brýlemi až do žaludku. Když ani její povzbudivé pohlavky nepomáhají a vydávené mrtvé maso padá čirou náhodou přímo na chemií vycíděné dlaždice, jsem poslán do kouta pro vrahy, který má svá neúprosná fašistická pravidla. Díváte se do rýhy mezi dvěma zdmi a za sebou slyšíte hlášky o neskutečně úžasném dortu, o absolutně dokonalé nové stavebnici nebo dokonce o tom, že si uklízečka na schodech málem zlomila nohu.

Ale z toho všeho nevidíte vůbec nic. Otočení hlavy znamená osmý smrtelný hřích. A ten se trestá. Bez soudu jste vykázáni do nejhoršího místa na zemi, které se jmenuje kumbál. Trpasličí místnůstka bez okna s postelí. Transport do koncentráku pro nezletilé prováděný nestvůrně silnou účou představuje tisíce slibů, nadávek a štulců, kterým přihlížejí vyděšeně či zlomyslně všichni vaši kamarádi. I kamarádky včetně Verunky s růžovou mašlí. Tak skončí první láska. Mimo jiné.

Pak totiž poznáte poprvé i peklo. Slunné odpoledne strávené v mrákotných snech o zvířecím oku, které na vás mrká z odporného zkrouceného masa. Navečer zachrastí v zámku klíče dozorkyně. Podlaha poblitá chechtající se dušenou mrkví a podmínečné propuštění. Potupný přesun domů. Servání znesvěcených punčocháčů a výhružka, že zítra budeme muset nasadit ty nové, brutálně štípavé. A nové "jídlo". A nový kout. A nový kumbál...

Když jsem se konečně probojoval do vzdělávacího ústavu, zvaného škola, hned druhý den jsem s děsem v jídelně zjistil, odkudže kníratá kuchařka vozila takzvaný maso.

Ránoc.

Zase. Probereš se. Zbystříš. Ne, to ne. Na to nemáš. Víš to. Nepřemůžeš to. Vzdychneš, vědomí se ti rve do mlhy, ve který se dá žít. Sem tam. Záleží, co tě ovíjí za vzpomínku. Chytne tě. Pod krkem. Trochu tě pomučí. I ta sladká dovede mučit. Natož...

Vezmeš si na pomoc obrazy, který vytáhneš, když jde do tuhýho. Když je moc mlhy, moc hadů kolem krku. Když lapáš. Po čemkoliv. Vnímáš čas, naprosto hmatatelně. A on tebe? Jistěže. Hněte tě, mačká, horší než hadi vzpomínek. Hadi, hadi, hadi... 

Hadi jsou bez konce. Ale vytáhneš eso, něco fakt silnýho, teď nemůžeš míň. Je to okno do noci před Vánoci, kdy na tebe útočil lux. Někdo říká vysavač, ale tohle byl lux. Lux, co útočil jako had. Hadi jsou všude, mezi závity, v plicích, v paměti, v očích. Jenže ten lux, tou zákeřnou hadicí, užovkou, chřestýšem nevysál tebe, ale pojistil si vítězství. Vysál Ježíška. Vymazal ho z dějin. Z tvých dějin.

Přišels o dárky, o těšení, o naději. Tehdy jsi dospěl.

Ale dost. Musíš nahoru. Vynořit se, zalapat přece o tom čemkoliv, co je nahoře. I kdyby ses měl udávit. Čekaj tě výzvy. Přehlídka odpornosti. Dennodenní brutalita všednosti. Diktát reality. Drezura genů. Krocení nepatrnýho zvířátka v tobě. Vzdoru, svinutýho do klubka bezmoci...

Každej máme svá traumata vytetovaný hluboko pod lebkou. A není to jen Ježíšek v luxu a dušená mrkev a kumbál. Běsnící trenér plavání. Koncentrák zvanej základka. Němčinářka na gymplu. Žena bez emocí, do který ses kdysi omylem zamiloval. A hadi. Samozřejmě že i hadi vzpomínek. Ve snu, v paměti, v tobě, v letadle... Po boku mají věčnej univerzální makabrózní nezničitelnej neodstranitelnej škraloup v kakau. Babička jednoho kamaráda si škraloupy mazala na chleba. Jedla to. Dobrovolně. A škraloupy se množej. Jako larvy. Jako ten druh lidí, co vytahujou hady podvědomí a ovíjej tě a ovíjej...

Pak neměj traumata z lidí. Když tě jima krměj od nepaměti.

Ale popořadě.

Není malých traumat

Nejsou to jen velká traumata, jaká nám mohly způsobit násilí, nemoci či rozvody, ale i zážitky na první pohled ne tak děsivé, jenže můžou mít brutální vliv na zbytek našeho života. Jsou tlusté maso s dušenou mrkví, sadistická učitelka, ranní tréninky, štípavé punčocháče a hororové pohádky skutečně tak nevinné? Nepronásledují nás do smrti?

Když jsem byl malý, po našem městě chodil zamračený šedivý světec s dlouhým vousem a kabátem až k zemi. Říkalo se mu Dědek s pytlem. Rodiče mě varovali, že když budu zlobit, vytáhne pytel zpod kabátu, nacpe mě do něj a odnese. Jeho pohled šílené vědoucnosti mě vždycky rozřezal na molekuly. Potkávám ho dodnes a můj nepříjemný pocit z něj se nezměnil. Prý už umřel a byt měl zaplněnej oltářem a erotickými kalendáři. Ale já ho vídám pořád.

I zdánlivě banální trauma z mládí může mít vliv na naši identitu a fobie. Některé jsou v nás zakořeněné dědičně, jiné získáme právě v mládí, kdy nás děsili zubaři, podivíni či legendy o černé sanitce, která projížděla nočními ulicemi a nabírala opozdilce, aby z nich udělala nedobrovolné dárce orgánů. Jistě, někdy se říká, že co tě nezabije, to tě posílí. Stály ale zážitky ze sportovních oddílů, školních jídelen, výchovných ústavů či návštěv příbuzných skutečně za to?

Jméno jako stigma

Jména jsou to první, co dostaneme, a mohou postiženým komplikovat život ve všemožných situacích. Když se jmenujete Kašpar, máte na trauma zaděláno už ve školce. Cesta k sebeúctě či dokonce hrdosti je pak o něco delší. Někteří lidé se ještě v dospělém věku nemohou se zážitky z mládí srovnat a příjmení si změní. Též přezdívky dokážou se sebevědomím jedince zamávat neuvěřitelným způsobem, třeba pokud vás v šesti letech pojmenují ve skautském oddíle Ledňáček nebo Zabiják a říká se vám tak i ve čtyřiceti.

Vinu za své stresy nejen kvůli pokřikování svaluje hodně lidí na traumata z mateřské školky. A nejde jen o to, že tu místo jména dostanete razítko nějaké zeleniny (v mém případě řepy). Zažijete i první setkání s cizí autoritou, nařízené spaní po obědě, hodiny prostáté v koutě, plynové masky při branném cvičení, zákaz bonbonů kvůli zlobení, zavírání na samotku, vylizování hrnců za odměnu, diktátorské manýry oné ředitelky s Leninem na klopě či gastronomický nátlak, který v nás zanechá stopy ještě dlouhá léta. O lovcích v maskách s choboty, kteří vyskakujou z nákladních vozů a chytají mě zas a znova se opakovaly léta. Mladší generace už plynové masky prý neděsí, ale stále existují kvanta děsivých zážitků společných všem bez rozdílu věku.

Flaksy se škraloupem

Nutili vás ve školce spolykat všechnu rajskou, až jste ji vyzvrátili do talíře? Chutná vám snad dnes? Nařizovali vám vyluxovat z misky vše, až jste se skoro udávili? Do dospělosti si možná odnesete fobii spolknout sousto na veřejnosti kvůli nutkavému pocitu, že vám zaskočí. Zabíjení králíka na vsi a jeho následné pojídání také v člověku neprobudí dvakrát velkou chuť na maso. Ovšem králem všech malých traumat je teplé mléko se škraloupem. Kolik lidí ho od té doby nepije? Z jídelny jsem si odnesl děsivé sny, v nichž na mě mrká tlusté maso, a odpor k alchymistickým zeleninovým zápachům.

Jste malí, bezbranní, nemocní a oni vám proti kašli cpou cibuli s medem. Pak už nejíte nikdy nic, v čem je cibule. Ve škole pak neprohlubovala naše traumata jen šikana drsných spolužáků, ale i samotní kantoři. Vytahání za vlasy nemělo v rejstříku tělesných trestů konkurenci. Traumatický byl pach tělocvičny, kde se mísil pot, krev, špína a smrad staré kůže žíněnek. Své odvedly i soply nalepené v lavicích propadlické čtvrté dé či muka o svačinách, kdy se jeden zbohatlický synek ládoval párečky z Tuzexu, ostatní pojídali chleba s mazacím sýrem a čekali, zda jim nedá aspoň čuchnout.

Po vyučování čekala další traumata na místech, kde se party scházely. Třeba výměníky tepla. "Tady to zasmrádá smrtí. Tohle je zabijáckej výměník! Odnesli to už tři opraváři. Spálený na uhel. Kámošovi támhle spad tenisák, vlez tam, a co myslíš? No spálenej na uhel i s tenisákem," slýchával jsem. O krvavých kolenou odřených při honičkách kolem výměníku se tvrdilo, že do nich zaroste škvára. A matka s rejžákem už čekala. V horším případě nemocnice.

Zrada a krev

Někdo omdlévá při pohledu na jehlu injekční stříkačky, někdo při zjevení doktora se zrcátkem na čele. To nosil prolhaný pán na krčním, který mi vždy tvrdil, že se jen podívá - a už řezal bez varování nosní mandle. Pak věřte doktorům. Pach dezinfekce v nemocnici se vryl do paměti stejně jako benzínový smrad autobusu, nutící vás vydávit snídani. Nasládlá vůně u zubařky a zvuk vrtačky jsou jedním z nejděsivějších zážitků dětských let a málokdo se bezezbytku zbaví v dospělosti reminiscencí na mučicí nástroje v rukách dámy s rouškou. Z lékařské branže jsem si do dospělosti odnesl husí kůži při vyslovení slova kinedril. Pro jiné se stala utrpením návštěva holiče, zvlášť když vám kadeřnice nastřihla ucho, takže se vám při pohledu na nůžky dělá dodnes mdlo. Pořád ale lepší, než když vás matka ostříhala podle hrnce.

Příčinou traumat z mládí může být i děsivý zážitek s němou tváří. V lese na vás kdysi skočil dobrman a vy se pak bojíte všech psů. Po zhlédnutí filmu Arachnofobie vás těžko někdo přesvědčí, abyste vzali do ruky obyčejného sekáče. Pokud vám vlezl na táboře do ucha škvor, hmyzu se už ani nedotknete. Velice zajímavé je zjištění vědců, že archetypy "zlých" a "dobrých" zvířat si v sobě neseme od dětství. Je něco špatného na zastřelení vlka, když přece sežral Karkulku i s babičkou a nikomu nevadí, že mu myslivec rozpáral břicho? A koho má zlý mág po ruce? Hady, pavouky a ropuchy. Ty k Vánocům na rozdíl od koťátka nedostanete.

Nenaplněné touhy

Trauma měla řada z nás právě proto, že se nejen o Vánocích nesplnila přání. Nešlo jen o třípatrový dort, ale i o kolo s berany, elektrický vláček, hromadu Čtyřlístků nebo auto na vysílačku. Kořeny posedlosti aspoň později vytouženou věc vlastnit sahají právě do věku, v němž jsme trpěli tím, že jsme se na ní nezmohli. Když jsme vyrostli, mohli jsme si horlivými nákupy šetřivá traumata z mládí vynahradit.

S tím souvisí i zlomový moment v životě řady dětí, když začnou k svátku místo hraček dostávat štípavé punčocháče a roláky, později úděsné trenýrky. Měkké dary. Traumatem zůstaly i zážitky, když se nebožák objevil mezi vystajlovanými vrstevníky s puky na tesilkách a bundičce po otci. Takový ohoz prohluboval i traumata ze seznamování. "Už od první třídy se mi líbila jedna holka. V páté jsem se jí odhodlal napsat dopis, jestli se mnou nechce chodit. Byl jsem strašně nervózní, ale odpověď přišla. Bylo v ní obrovskými písmeny napsáno NE!!! Začala se mi pak smát, ať se prý na sebe podívám," líčil své trauma s ženami dodnes lehce nesmělý kamarád.

Trenér a selhání paměti

Traumatickým vrcholem mého dětství byly tréninky plaveckého oddílu. Vedl ho naprostý fanatik, dělník jakési chemičky zvaný Řáholec, který s výchovou neměl společného zhola nic. Sadistickými metodami zahrnujícími řvaní, pískání, fackování, stání na naší hlavě a topení po nepovedeném výkonu se z nás snažil udělat vrcholové sportovce. "Jak by se ti líbilo, kdybych ti narval hlavu do ksichtu?" řval na mě, zatímco vyčerpaný kolega polykal vodu a nikdo si ho v pekle zvaném plavečák ani nevšiml. Prý řádí dodnes, pro změnu mezi skauty.

Někdy byl děs z toho hovada tak velký, že jste raději na trénink "zapomněli" a plavky si vymáchali v louži, aby doma nic nepoznali. A trauma z opravdového selhání paměti mají mnozí napořád. Kolikrát jste zapomněli zamknout byt při odchodu do školy a dodnes se třikrát ujišťujete, zda jste skutečně zavřeli? Podobně nepříjemný byl zapomenutý domácí úkol, protože dávali Vinnetoua, nebo kočárek s mladším bratrem zanechaný na ulici, protože se zrovna hrálo krvavé koleno.

Brežněv a Maxmilián Dráp

Jakékoliv selhání paměti bylo ničím proti návštěvám příbuzenstva. To obnášelo obléct nové tepláky, čekat v pozoru na uvítání a naučit se nějakou pěknou básničku. "Ty jsi ale vyrost, Franto," zahlaholí strýc a zlíbá nebohou neteř hůř než Brežněv, bratranec jí následně rozdrtí ruku a navoněná teta otře celý obličej nasliněným kapesníkem. Nemá kam utéct.

Leda do fantazie. Jenže i zde příběhy třeba Jaroslava Foglara či Karla Maye dokázaly navodit atmosféru strachu tak přesvědčivě, že se dodnes bojíte chodit do sklepa, aby tam nebyl zemřelý filatelista Maxmilián Dráp, či na půdu, kde by se v koši mohla skrývat mrtvola nebohého Dratuše. Znám několik lidí majících nepříjemný pocit z deště od té doby, kdy si přečetli barvitý popis v mayovce, kde se zlosyn zbláznil z toho, že mu neustále kapala voda na hlavu. I pohádky vyděsily celé generace, které se od té doby bojí chodit samy do lesa, aby nepotkaly ježibabu, či dojet vlakem na konečnou, aby je nepolapil černokněžník Zababa. Pamatujete Trnkovu Kybernetickou babičku či Andresenovo Děvčátko se zápalkami?

I Mikuláš může být čert

A strach z opravdového čerta byl ještě horší. Vylézt na ulici jsem byl ochoten jen z donucení. Mezi mými kamarády kolovaly hned poté, co jim po pátém prosinci otrnulo, legendy, kterak čertovi unikali skoky z druhého patra či přeplaváním rybníka. Ve skutečnosti jsme všichni věděli, že největší hrdinové zalezli pod postel, kde se podělali. Traumatický zážitek poněkud tlumil Mikuláš s andělem, o to horší byl šok, když si opilý soused spletl svou roli a v mikulášském mě přivázal ke klice a za zpocenou maskou huhlal, že půjdu do pekla. Debil. 

Podobná traumata vedoucí k nechuti k tradicím zažívají kvanta dívek při pomlázce čili legitimnímu zmlácení ožralými dobytky či při májích, kdy se zachraňují útěky do lesů a jejich matky uplácejí podroušenou nadrženou chasu, aby před dům radši žádnou májku nestavěla. Je to jedno, protože stejně všechny obere o plíce černá sanitka. 

A pak vám k tomu všemu příkoří a reálnému surrealismu ve škole pověsí na zeď ing. Zemana...

Jak z toho ven? Ale no tak. Před hady neutečete.