Teď už můžu umřít

20.10.2022

Do Itálie jezdím od dvanácti každej rok. Vynechal jsem jen jednou a byl jsem nešťastnej. Nejvíc se mi pod kůži vryly svým patosem&prastarostí Řím a emocemi&bělostnou špinavostí Sicílie. A právě Neapol je dokonalým průnikem obého. Ani málo, ani moc. Tak akorát. Totální omšelost střídá nádhera útrob domů, neurvalost skútrů a klaksonů dech beroucí teatrální výkony obyvatel. Zdánlivou chudobu ohromující přepych a láce cukráren, pekáren a kaváren. A tak dál.

Když pouhým neznatelným gestem naznačím, že pizza není dost teplá, Neapolec dostane záchvat, začne se svíjet na podlaze, dovolávat se všech bohů v čele s Diegem Maradonou, zaklínat se, že to je nejteplejší pizza v historii, minimálně od zasypání Pompejí lávou, a pak mě vší silou maličkého Kampánce zatáhne až do kuchyně, kde si musím za přihlížení tuctu dalších vyznavačů Maradony sáhnout na pec a prohlásit, že je to ta nejžhavější pec na jih od Říma.

Neapol je zkrátka ráj na zemi, jen si z něj je potřeba sem tam odskočit do k moři do nedalekého Salerna nebo Sorrenta, protože je to ráj poněkud emotivně vypjatý. Ale za pár dní vás to táhne zase zpátky, k těm tmavým velkým očím Neapolek s nakřáplými hlasy, skoro stejně temné a dokonalé dlažbě v rozpálených ulicích a ještě temnějším chladným dvorům a závratným pavlačovým domům, palácům a chrámům dokonale ukrytým v uzounkých uličkách. Ach.