Svěrák - Klaus 90:0

Když bylo Zdeňku Svěrákovi třicet, v rozhlasovém pořadu z nealkoholické vinárny U Pavouka, který uváděl s Jiřím Šebánkem, se objevil řidič parního válce Jára Cimrman, jenž v nafukovací hale vinárny pořádal výstavu svých abstraktních soch. Díky Svěrákovi a Ladislavu Smoljakovi se pak stal vynálezce, všeuměl a zneuznaný génius Cimrman zásadní postavou české historie, ale do ankety o největšího Čecha ho nezařadili, protože prý neexistoval. Přitom je českému publiku znám 60 let. A Zdeňku Svěrákovi je právě 90. Zkazit se mu to teď snažil jen normalizační inženýr Klaus, zalykající se závistí, že na Letné zpívalo ke Svěrákovým narozeninám čtvrt milionu lidí. Klausovi, který proslul pouze odvodnou profesurou a naprostou absencí smyslu pro humor, bude k devadesátinám přát maximálně ruský velvyslanec, a na skóre bude stále svítit nula.

Zdeněk Svěrák (85). Takhle vtipně se podepsal spoluotec Járy Cimrmana, když jsem ho před pěti lety prosil o další rozhovor k jeho dalšímu jubileu, s tím, že na dlouhé interview teď nemá sil. Předchozí opravdu předlouhý rozhovor jsme vedli před deseti lety, když mu bylo 80, další, skoro tříhodinový, pět let před tím těsně po smutné události, když zemřel druhý z otců Ladislav Smoljak... Ale i mezi tím jsme se párkrát bavili třeba o vtipech, které sbírá od patnácti, tedy přesně sedmdesát let. "To jsem byl ještě hloupej, v notýsku mám třeba: 'Dva jedou ve vlaku.' A teď už ani nevím, o čem to mělo být," říkal mi sám původce jedinečného typu humoru, průpovídek a vtipů, které si vypráví už asi pátá generace Čechů.

V čem tkví Svěrákovo ojedinělé kouzlo? Zkusili jsme najít osm a půl důvodu, přesně jak se to hodí k jeho výročí.

Důvod první: humor, jemuž není rovno

O humoru mluví Svěrák jako o jediné důstojné obraně proti smrti. O něčem, co vzniká v situacích na pokraji veselosti a mrzutosti. "Když slyším dobrý vtip, připadám si, jako kdybych se nadechl kyslíku. A už se těším, až ho někomu předám a s ním i tu slast," vysvětluje s tím, že to ale není tak, že by mu nebylo nic svaté: "Třeba u vtipů o holocaustu mi připadá, že se to nesmí. Přitom děláme vtipy na upálení Jana Husa. Zřejmě až časová vzdálenost a učebnicovost to povoluje." Dnešní vtipy jsou podle něj navíc čím dál drsnější. "Je to taková nouzovka. Když je málo vtipnosti, tak se to nahradí hrubostí nebo sprostotou. My taky v divadle občas řekneme nějaký šrapnel, ale ten zazní na půdě, která tím není zamořená. Když zazní vulgární slovo v kontextu velice slušného textu, má to báječnej účinek. Když je toho moc, tak to smrdí." Ostatně i Cimrman je autorem řady anekdot, například oblíbené chemické: H2SO5...

Zdeněk Svěrák měl nevídaný smysl pro humor vždycky, stačí si vzít už jeho působení v armádním rozhlase v 60. letech, kdy zcela seriózní přenos ze Spartakiády komentoval takto: "Chlapci jsou teď v zástupech. Vysoké přednožení. Dřep. Vztyk. Vzpažení. Unožení. Tady pode mnou ve třetí řadě sedí paní, která má ruce připravené asi třicet centimetrů od sebe, aby zatleskala... Už tleská!" Nezapomenu na chvíli, kdy jsem dostal v divadle téměř mrtvici, když řádil na jevišti jako ochotnický matador Karel Infeld Prácheňský v tehdy nové hře Záskok. Nic vtipnějšího jsem neviděl. A to jsem znal předchozí cimrmanovské hry skoro nazpaměť.

Humor Zdeňka Svěráka se díky jeho hrám, scénářům, písním a knížkám rozšířil natolik, že se stal součástí české mentality. Cimrman, děda Komárek, učitel Hnízdo, mistr Kroupa či inspektor Trachta patří k lidem, kteří nám prostě musí být blízcí. Vtipné postavy, které díky svým osudům, svéráznosti, průpovídkám či plachosti nejednou vzbudí zároveň lítost.

Důvod druhý: všechno jako ze života

Není moc srovnatelně vtipných filmů jako Na samotě u lesa, což je mimochodem Svěrákův nejmilejší snímek, který s Ladislavem Smoljakem napsali: "Když mi žena řekne, že v televizi dávají Samotu, tak se na ni dívám. Byl to náš první film, který točil Jiří Menzel. A protože jsme vždycky toužili s ním něco udělat, byl to svátek. Ten film je mi navíc hrozně blízkej. Vracím se do časů, kdy jsme měli první chalupu."

Svěrák opakovaně říká, že všechno, co píše, vychází z jeho zážitků. Z dětství i z dospělosti. Už proto, že kdyby si něco vymýšlel, leckdo by ho mohl napadnout, že to někde opsal, neboť nikdo nemůže znát všechno, co kdo kdy vyplodil. Ale hlavně jsou to zážitky, blízké milionům našinců. Například zrovna hledání chalupy byla v 70. letech velká móda zvlášť mezi Pražáky. "Je to film o mojí ženě a mně. Dialogy, které pronáší Daniela Kolářová, říkala přesně moje žena," vysvětluje Svěrák s tím, že skutečně jezdili k jistému panu Lukšíčkovi, který sliboval chalupu prodat a odstěhovat se k synovi, ale nikdy se to nestalo. A pak si to se Smoljakem uvědomili: 'Ty vole, vždyť ten Lukšíček měl pravdu. My jsme tam vetřelci, tak proč se divíme, že nechce z toho svého domova?' On tam byl doma." Takže Lukšíček zůstal podobně jako děda Komárek a Svěrák se Smoljakem hledali jinou chalupu.

Nakonec si jednu pořídili se Smoljakem dohromady, což nedělalo dobrotu, ač si vybrali velkou, kam vešly dvě rodiny. "Ale nebyl to šťastnej nápad. Moje žena od začátku říkala: 'I když jste kamarádi a píšete spolu, holport není dobrá věc.' A není. Protože každá rodina má jiný životní styl, a když žijete v jednom domě, tak vás to nesbližuje, ale naopak vzdaluje. Když Láďa stavěl dům a svou půlku chalupy mi prodal, naše vztahy se zase zlepšily."

Důvod třetí: kamarádi na doživotí

A právě tohle je třetí zásadní moment. Zdeněk Svěrák je sice i sám autorem scénářů a knih, které patří mezi to nejlepší, co tu kdo napsal, ale stejně důležitá byla letitá spolupráce s lidmi jako Ladislav Smoljak či Miloň Čepelka, s nimiž se znal už od vysokoškolských studií. Divadlo Járy Cimrmana bylo vždy založeno na přátelství. Z dalších členů je třeba uvést grafika Jaroslava Weigela, zvaného mezi skauty Šedý bobr, Bořivoje Pence, s nímž se znal Svěrák od první třídy, tlumočníka Jaroslava Vozába, dirigenta Pavla Vondrušku, z o něco mladších třeba Petra Bruknera či Jana Kašpara.

S Ladislavem Smoljakem má Svěrák na kontě nejen patnáct cimrmanovských her, ale také řadu mimořádně oblíbených filmů. Celá desetiletí vydrželi psát spolu. Na chalupě i v Praze, kdy seděl u stroje ten, u něhož doma zrovna tvořili: "Postupně jsme přišli na to, že se před sebou nesmíme stydět říkat i úplně blbej nápad. Zpočátku jsme se styděli, aby ten druhý neřekl: To jsem si teda vzal parťáka. Takový nápady sem nosí! Ale když se nebudete stydět říkat i blbosti, tak dojde k tomu, že kolega třeba řekne: To je volovina, ale když už to říkáš, tak co kdyby… A od nejapného nápadu se dostanete k výbornému. Komedie se opravdu píše mnohem líp ve dvou. Hlavně když byl Láďa mladý, tak se při tom smál tak, že až plakal. Měl jsem hrozně rád ty chvíle, když si utíral slzy a říkal: To se poserou, to se poserou."

Předlouhá půlstoletá spolupráce nemohla být samozřejmě každý den idylická. Zvlášť na place, když nebyl Smoljak jako režisér spokojený s tím, jak Svěrák hraje. Například titulní postavu při natáčení filmu Jára Cimrman, ležící spící, kdy se na něj vyloženě rozčiloval. Navíc se ve filmu objevily scény, které se Svěrákovi nelíbily, především zabíjení zajíců na lovu. Zklamání ho čekalo i při obsazování filmu Vražda v salonním coupé: "To mě velice mrzelo. Myslel jsem, že budu hrát hlavní roli inspektora Trachty. Když hrajete tu postavu na divadle, tak tiše doufáte, že ji budete představovat i ve filmu. Jenže Láďa tenkrát řekl: 'Víš, já bych to chtěl, Zdeňku, obsadit profesionálama.' To znamená, že mě vyřadil ze hry. Naštvalo mě, že se se mnou vůbec neradil, kdo co bude hrát. Přitom každý režisér se nás scénáristů vždycky ptal, jestli se nám to zamlouvá. Ale on, jak byl oslněný tím, že už je režisér, tak si obsazoval všechny role sám, což mě žralo. A aby mě ukonejšil, nabídl mi roli hajného. Jenže zanedlouho zase řekl: 'Ježíš, já ji slíbil Hrušínskému.' Tak jsem nakonec skončil u průmyslového básníka Jelínka. Možná je i vidět, že ho hraju nerad. Tehdy byl mezi námi opravdu rozlad, ale přešlo to."

Výborně léta vychází i se svým dvorním skladatelem Jaroslavem Uhlířem. Vzpomínal, že se neshodli snad jedinkrát, a to kvůli odlišným názorům na podobu písně Chválím tě, země má. Filmová spolupráce se synem Janem také není úplně jednoduchá a režisér vrací svému scenáristovi a otci dílo klidně desetkrát, než je spokojený. A to je Zdeněk Svěrák skutečná extratřída. Už v roce 1986 se o Oscara ucházel mezi pěti nejlepšími zahraničními filmy snímek Vesničko má středisková, který režíroval Jiří Menzel a Svěrák byl autorem scénáře, v roce 1991 podobný úspěch zopakoval s Obecnou školu, který režíroval už jeho syn Jan a za Kolju už Svěráci Oscara dokonce dostali.

Důvod čtvrtý: učitel národa

Jedinečné jsou momenty, kdy Zdeněk Svěrák něco vysvětluje. A on vysvětí všechno. Názorně, nadšeně a nápaditě. A nejen v úvodních vědeckých seminářích před každou Cimrmanovou hrou, které mimochodem vznikly zcela náhodou, když Jiří Šebánek, který zanedlouho pro neshody s Ladislavem Smoljakem divadlo opustil, nestihl dopsat svou hru Domácí zabíjačka, a tak bylo třeba vyplnit čas před Svěrákovým Aktem. Nicméně cimrmanovské hry jsou i díky seminářům dokonale názorné a neskutečně vtipně didaktické. O českých dějinách, vynálezech, kulturních velikánech i o tom, jak správně hrát divadlo či skládat opery se dozvíte vše potřebné. Minimálně proto, abyste se mohli o těchhle věcech bavit s dalšími miliony Čechů, kteří vědí, že Cimrman, pravý dědic Komenského, sice nebyl ani v nejmenším ženat, ale měl u sebe vždy nějakou stenografku (to znamená ženu, která při zapisování sténala), a že vynalezl díky práci se sborem popů pop-music.

Není divu: Svěrák, Smoljak i Čepelka jsou původní profesí kantoři. Svěrák a Čepelka češtináři, Smoljak vystudoval učitelství matematiky a fyziky. A právě na pedagogické fakultě se začal rodit jejich zájem o divadlo. Svěrák pak několik let učil na venkovských základních školách, než se stal zaměstnancem armádního rozhlasu, kde se jednoho dne objevil během vysílání i Cimrman. A právě školství bylo vyloženě Cimrmanovou parketou, byť aplikoval své proslulé pedagogické zásady ve starobinci. Úspěch slavila hlavně přednáška O holi s podtitulem Dvanáct úderů sebeobrany chromých či kurzy žebrání a šourání. Zabýval se i problémem zapamatovatelnosti historických dat, takže narození Einsteina v roce 1879 podle něj nebylo pro jeho rodiče dobrým vysvědčením. Nemohli rok počkat? Jeho dopis císaři, aby roku 1900 buď odstoupil, nebo zemřel, přijal pak prý panovník s vyslovenou nevraživostí.

Didaktický přístup k životu Zdeňka Svěráka se projevuje i v každém scénáři. Vzpomeňte si na otce poučujícího děti i manželku ve snímku Vrchní, prchni! nebo podobné učitelské nadšení otce Lavičky ve filmu Na samotě u lesa, kdy dětem názorně ukazuje všemožné aspekty venkovského života včetně mraveniště či práce protřelého chytače zmijí. Samozřejmě to odnáší i jeho manželka: "To je dovolená. Ráno nás budí cirkulárkou, večer hraje na housle." - "To je viola, Věro."

A tak není divu, že v poslední cimrmanovské hře České nebe hraje Svěrák učitele národů Komenského. Ten vypráví, že když učil ve Fulneku chlapeckou třídu, chlapci vyrývali nožíky do školních škamen obrazce. Geometrické! A tak ho napadlo učit chlapce i děvčata pohromadě: "A ti hoši s tím prostě přestali." - Borovský: "Tomu nevěřím." - Komenský: "Přestali. A když jsem se jich ptal proč, víte, co mi řekli? Protože zjistili, že to tak nevypadá!"

Důvod pátý: okouzlení češtinou

Když Divadlo Járy Cimrmana v roce 1967 začínalo, říkal Bohumil Hrabal Svěrákovi, že to je tak na sedm let. Sekl se jen o necelé půlstoletí. Všech patnáct her se v původním nastudování včetně té první, kterou byl Svěrákův Akt, hraje dodnes a v divadle, pokud je otevřené, je natřískáno. Jde o něco zcela neuvěřitelného a nevídaného i ve světovém měřítku (herci se částečně proměnili jen proto, že někteří jako Vozáb, Kašpar, Vondruška, Smoljak, Weigel či Penc zemřeli). Takže Svěráka v roli Žíly a Čepelku v roli Žílové (v Cimrmanovi nehrají ženy) můžete v Aktu vidět již téměř 54 let.

Nejen že nezestárl jejich humor, ale ani Svěrákova dokonalá a objevná čeština. Jak ve hrách, tak ve scénářích, písních i knihách, které se prodávají ve statisícových nákladech. Svěrák se mazlí s každou větou, s každým dialogem, ba s každým jménem a lepšího scenáristu v Česku asi nenajdete. Jen jména hrdinů filmů, her či povídek jako Tkaloun, Mleziva, Mirvald či potulný malíř a svůdník Evžen Ryba z filmu Vesničko má, středisková jsou fenomenální. Sám Svěrák se v mládí podepisoval Tornillo, později, když měl problémy s publikací textů kvůli vystoupení ze strany, Emil Synek. Takže si třeba mnoho lidí myslelo, že Jiřímu Schelingerovi napsal slavnou píseň Holubí dům jakýsi Synek.

V divadelních hrách i filmech často některá jeho postava pronese jedno jediné slovo v tak dokonalé situaci, že vás naprosto rozseká. Třeba když Daniela Kolářová utrousí na adresu Svěráka, který se vrátí naprosto zbědovaný po prvním dnu v roli cyklokurýra, v narážce na jeho předchozí vychloubání: "Eso!" Anebo Kemrovo suché konstatování do deštivého odpoledne ze Samoty u lesa: "A chčije. A chčije." Není divu, že Zdeněk Svěrák, jehož nejoblíbenějším básníkem je nobelista Jaroslav Seifert, dostal čestný doktorát za zásluhy o český jazyk.

Důvod šestý: herci neherci

Od října 1967, kdy divadlo začalo, se plnilo výhradně neherci. Pokud byl potřeba někdo nový, většinou se vzal kulisák jako Jan Kašpar nebo Genadij Rumlena, případně kamarád z mládí jako Bořivoj Penc. Teprve v poslední dekádě, kdy zemřelo několik členů souboru, obsadili některé role herci jako Ondřej Vetchý nebo Miroslav Táborský. Přesto chce téměř každý vidět ve hrách hlavně původní členy souboru, především Svěráka. Před vypuknutím epidemie hrálo divadlo dvacet představení za měsíc, z toho v šestnácti byl právě Svěrák, který dříve většinu rolí alternoval s Ladislavem Smoljakem.

Smoljak chtěl Vetchého do souboru už dřív, ale Svěrák oponoval, že by měli zůstat nehereckým souborem. Ale změnil názor: "Když jsme začínali, tak jsme opravdu neuměli hrát. Dokonce naše topornost byla hlavní zbraní. To se kritikům líbilo nejvíc. Když ale pobýváte na jevišti půl, tak to byste musel být opravdu... ani nevím, jak to nazvat, aby vás to nepoznamenalo. Teď už jsem si říkal, že když s těmi profesionály hrajeme ve filmu a dá se to přežít, tak proč by to nešlo v divadle. Musí se přizpůsobit samozřejmě oni nám, ne my jim," komentoval Svěrák v Českém rozhlase příchod profíků do divadla s tím, že nejtěžší je pro ně seminář, protože jsou zvyklí hrát někoho jiného, ale tady jsou za sebe: "Vystupuju tam jako Svěrák a říkám ho úplně stejně, jako když jsem učil a říkal jsem třídě látku."

Zdeněk Svěrák se stal i se svým nadšeneckým neherectvím časem jedním z nejlepších českých herců, ale i některé role jako Weiglova děda Vševěda, Smoljakova Varla Frištenského či Čepelkova šikovatele Vogeltanze by lépe nezahrál sebelepší herec z Národního. Kouzlo cimrmanovských her a částečně i filmů spočívá právě v odlišném a objevném přístupu k tomu, jak se dá divadlo hrát. A jak píše Svěrák v brožurce o historii divadla Járy Cimrmana, velké pocty se dostalo i Petru Bruknerovi, když ho v roli nesmělého studenta cimrmanologie uviděl režisér Miloš Forman, označil ho za "největšího českého žijícího naivního herce". Nikdo z původních herců Divadla Járy Cimrmana herectví nestudoval, měli ale zkušenost s divadlem, takže ve filmech sice působili Smoljak, Brukner, Miloň Čepelka, Jaroslav Weigel či Jaroslav Vozáb svérázně, ale až tak kontrastně jako Formanovi neherci nepůsobili.

Z nich zmiňme aspoň dělnici Miladu Ježkovou, která se objevila ve Formanových filmech i v řadě cimrmanovských snímků. Kdybyste si ji nemohli vybavit, postačí asi věta: "Já jsem to podepsala, ale Máňa říkala, že to není směroplatný!" Milada Ježková je dodnes ikonou i u mladého publika hlavně díky perlám z filmu Kulový blesk: "Nezlobte se, že vás zase obtěžuju, ale já jsem si vzpomněla, že jsem se vás nezeptala, jestli máte sklep. Máte sklep? – No jistě. – A mohla bych ho vidět?" deptá jakožto paní Jechová nebohého Josefa Abrháma. Na filmech Svěráka a Smoljaka byla právě zajímavá kombinace největších hvězd jako Hrušínský či Kemr s cimrmanovskými "ochotníky" a vyloženými neherci. Zdeněk Svěrák mi ostatně říkal, že jestli měl někdy trému, tak právě před Hrušínským a Kemrem.

Důvod sedmý: chvála země české

Zdeněk Svěrák má silný citový vztah k českým zemím, českým dějinám i současnosti. Takhle to zní poněkud pateticky, ale je to fakt. Stačí si vzpomenout na úžasnou píseň Chválím tě, země má, která by se hned mohla stát českou hymnou, byť autor zdůrazňuje, že nejde o vlasteneckou písničku, ale o celou planetu. Anebo si vezměte oslnivé záběry české krajiny v Obecné škole, případně si stačí si poslechnout, jak Svěrák o Čechách, třeba těch jižních, mluví: "Na samotě u lesa se točilo na Sedlčansku. V kraji s velikými kameny, které se tam občas objeví uprostřed polí. Je to podobná krajina jako na Vlašimsku, kde to miluju. Máme tam chalupu a trávím tam skoro veškerý volný čas. Láďa říkal: Není to dramatická krajina. Ale není nudná."

Vztah k české historii je patrný za všech Cimrmanových děl, nejvíce asi v Českém nebi a Blaníku, v němž se učitel dějepisu Chvojka dostane mezi blanické rytíře, měla zase poopravit nekritickou víru českého národa v pomoc středověkých spáčů, kde má vše má pod palcem nebojovný přednosta svatováclavské kanceláře, a tak nezbývá než čekat, až bude nejhůř. Jenže nikdy není tak zle, aby nemohlo být ještě hůř.

Není divu, že Jára Cimrman získal v celonárodní anketě Největší Čech v roce 2005 rekordní počet hlasů. Ovšem zcela v tradici zavržení všech, kteří se nad českým národem tyčí jako Říp, byl těsně před uzávěrkou jakožto fiktivní postava vyloučen, aby mohl vyhrát Karel IV. Svěrák byl mimochodem pětadvacátý. V roce 2010 pak získal Jára Cimrman nejvíce hlasů i v televizní anketě o sedm divů Česka, kde podrtil znovu Karla IV., i kontaktní čočky či české pivo. A to přesto, že v životě Cimrmana jsou drobné mezery jako podoba, datum narození či úmrtí. Fakt, že je Cimrman největším Čechem, nemůže nahlodat ani fakt, že se někdy mezi lety 1853 a 1859 narodil ve Vídni a jeho matkou byla rakouská herečka Marlen Jelínková.

Občas se objeví hlasy, že Cimrmanovy hry jsou únikem do dob starého mocnářství. Jenže i přelom 19. a 20. století byl v podání Svěráka se Smoljakem vždy aktuální. Takový děd Vševěd z Dlouhého, Širokého a Krátkozrakého je dokonalým spodobněním tehdejších (a dnešních) samolibých úředníků a funkcionářů, kteří nic smysluplného neřeknou, ale nesmírně rádi se poslouchají. Zdeněk Svěrák ho charakterizuje takto: "Ať řekne Vševěd jakoukoliv kravinu, ať se opakuje, ať mluví nesnesitelně pomalu, všichni, kteří u něj jsou, to musí s pokorou přijímat jako zlatá slova."

Vyšetřování ztráty třídní knihy je zase o absurditách výchovného i byrokratického systému a odehrává ve třídě plné nezvedených uličníků, kterým učitel v podání Zdeňka Svěráka střídavě lichotí i vyhrožuje ("Jen počkej, ty hajzle!"). Na hospitaci se dostaví samolibý Smoljakův ředitel, nechávající si líbat ruku, který je zděšený skutečností, že ani po sedmi letech nikdo nevrátil ztracenou třídní knihu. Kárá žáky i učitele, ale naprosto zjihne ve chvíli, kdy do třídy přijde školní inspektor s hrací skříní a následně dokonce zemský školní rada. "Já tomu říkám hra o devótnosti. Každý níže postavený je devótnější k tomu vyššímu, a přitom čím má kdo vyšší funkci, tím má menší inteligenci. Učitel mluví normálně, ředitel je blbější, inspektor je sklerotickej a školní rada už neřekne vůbec nic," dodává Svěrák.

Byť se Zdeněk Svěrák jako kluk chtěl stát prezidentem nebo průvodčím, jeho vztah k veřejnému dění byl dlouho spíše rezervovaný, zatímco Smoljak se jakožto zapálený polemik vrhal do politických debat a jeho komentáře jste mohli číst v novinách velice často. Zdeněk Svěrák naopak říká, že by jako prezident určitě vypadal dobře na známkách, ale psychicky by ho to zničilo. Nicméně po Smoljakově smrti se zapojil třeba do kampaně na podporu Karla Schwarzenberga i Jiřího Drahoše. Dokonce jejich protikandidát Miloš Zeman má Cimrmana rád, na rozdíl od Václava Klause, který na adresu Smoljakova a Svěrákova výborného snímku Marečku, podejte mi pero! pronesl pouze, že je to "děsivě, ale děsivě špatný film". Vzhledem k exprezidentově (ne)smyslu pro humor to lze brát vlastně jako pochvalu.

Důvod osmý: hrdinové jako Cimrman

To nejsou žádní velcí hrdinové, ale spíš obyčejní lidé s tragikomickými osudy a neobyčejnými, často nedoceněnými schopnostmi. Kdyby snad existoval někdo, kdo Cimrmana nezná, tak jen podotýkám, že jeho génius obsáhl téměř všechny obory lidské činnosti. Opery jako Úspěch českého inženýra v Indii či Panama (s níž předložil americké vládě rovnou i projekt Panamského průplavu) patří mezi milníky tohoto hudebního žánru. Stejně jako opery Gbely, Výdřeva a Most o nosnosti 23 tun. Ve Vídni založil hudební a baletní školu a též školu kriminalistickou a začal pátrat po zločincích úplně z gruntu – podle záznamů v třídních knihách. Cimrmanovo informační šapitó bylo zase předzvěstí internetu. Sedělo v něm dvanáct středoškolských profesorů ve výslužbě, kteří telefonicky zodpovídali dotazy ze svých oborů. Bohužel na podzim roku 1914 bylo chladno a Cimrmanův informační systém napadly viry, takže se tři profesoři museli léčit doma... Byť vynalezl i jogurt, elektrickou valchu, plnotučné mléko, dvoudílné plavky či CD neboli Cimrmanův Disk, byl přes nespornou genialitu věčný outsider, kterému kdejaký patent a slávu vyfoukli velikáni mnohem menší. Či rovnou podloudní.

Všimněte si, že Svěráka jako autora lákají často právě podvodníci a podvodníčci. Jeho možná vůbec první povídka je o kastelánovi, který si naprosto vymýšlí historii hradu, po kterém provádí, jiná povídka se vyloženě jmenuje Podvodník, film Vrchní, prchni je o falešném číšníkovi, což Svěráka napadlo, když si ho s ním lidé spletli: "Hráli jsme tehdy s divadlem v Malostranské besedě a seminář před každou hrou u nás probíhá ve společenských šatech. Měl jsem tedy černé šaty a motýlka a před představením jsem šel na chvíli na pivo ke Schnellům. Jen jsem do té hospody vstoupil, lidi se na mě obrátili: 'Konečně jdete!' A chtěli mi platit. Jako herec jsem nebyl ještě známej a uviděli prostě chlapa s motýlkem."

Vlastně i učitel Igor Hnízdo z Obecné školy si svou minulost celou vybájil. Svěrák k tomu říká, že ho svět těchto lidí láká, protože by sám v životě nic podobného udělat nedovedl. Mimochodem ani ve filmu ho ve vyloženě záporné roli skoro nenajdete. Napadá mě snad jen role servilního učitele Bobra v ekologickém snímku pro mládež režisérky Věry Plívové-Šimkové Brontosaurus, kde je na děti jako ras. Když si ale vezmeme další Svěrákovy hrdiny, něco z tragikomického Cimrmana, osudem zkoušeného nedoceněného Čecha, v nich najdeme. Zvlášť v těch, které hraje autor sám. Třeba stárnoucí čtyřicátníky ve filmech Co je vám doktore? či Jako jed nebo starého mládence Louku, který se ujme malého Kolji, anebo učitel v důchodu Tkaloun, který ve Vratných lahvích zůstává přes svůj věk stále dítětem. Je na nich cosi dojemného. Asi i proto, že Svěrák sám o sobě říká, že je dojímavý. A on je.

Osm a půltý důvod

Osm a půl se jmenuje Felliniho film o touze, lásce, smyslnosti a smyslu života. Zmíněné Svěrákovy filmy se též více méně točí kolem žen. Ač je jeho tvorba spojována s "laskavým humorem", řada jeho scénářů je plná erotického napětí i (ne)opětované lásky, o čemž se už tolik nepíše. Možná je to i tím, že jeden z největších českých herců (190 cm) žije pro bulvár až skandálně neskandálním životem. S manželkou Boženou se poznal již na vysoké škole a vzali se již roku 1959. Mají dvě děti, dceru Hanku a syna Jana, který je veleúspěšný režisér.

Třebaže díla Zdeňka Svěráka jsou plná touhy po krásných ženách, jediná médii stále omílaná zmínka o jeho fatálnějším vzplanutí pro jinou ženu se týká natáčení filmu Jako jed v polovině 80. let, kdy se měl zamilovat do vnadné slovenské herečky Ivony Krajčovičové, která ve filmu představovala jeho milenku, kvůli níž chce jeho hrdina Hnyk opustit rodinu. Zdeněk Svěrák o tom nikdy nemluvil, pokud vím, tak jsem se ho zeptal: "Ivona Krajčovičová se mi líbila. Nebylo těžké to ve filmu zahrát. Ostatní jsou bulvární drby." I tohle je tedy legenda.

Svěrákova vtipná věta, že "láska je nemoc, ale zdravá", vystihuje každopádně nejen jeho tvorbu, ale i životní postoj, který ostatně shrnul i v úžasné písni Ani k stáru, v níž Jaroslav Uhlíř zpívá, že ani k stáru o životě nemá páru: "Už dlouho šlapu po světě a čekám co se ještě stane, / mám pořád duši dítěte a říkají mi starý pane, / já citově jsem založen, při smutných filmech slzy roním, / a měl jsem taky málo žen, teď už to asi nedohoním. / Už to nedohoním."

A víte, kterou anekdotu mi Zdeněk Svěrák vyprávěl jako svou oblíbenou? Roubíček potká ráno Kohna a povídá mu: "Kam jdou?" Kohn říká: "Do nevěstince." Roubíček na to: "Vždyť je osm hodin ráno." A Kohn povídá: "Mám na to celej den myslet?"