Radmila, Ropucha a Sedm zbytečných

07.02.2021

Když se bavíme o knížkách, které paralelně i dvacet let píšu a hotové mám přitom jen tři, vždycky se někdo zeptá: O čem to bude? Nikdy nevím, co říct. Tak to aspoň zformuluju tady. Ale budou. Všech třináct. Jsem umanutý.

Sedm zbytečných, tragikomedie hroutícího se světa s flashbacky do protektorátu (aby to dostalo ceny samozřejmě) - dekadentní novinář Brouk, smolařský historik Mrňous, hysterický loutkoherec Julián, přesvědčený husita Kalich, cynická advokátka Iva a křečovitá umělkyně Eva mají jednoho předka jménem Štika, který kdysi něco provedl, protože mu bylo něco provedeno. Kdysi, kdy hlavní činností většiny národa bylo udávání. A taky mají mnoho nepřátel v přítomnosti. A o těch to je.

Radmila, surrealistický psychothriller - člověk jako vůle, jako robot s vojenskou výchovou, jako nádoba na černou žluč, která dusí všechno, co by mohlo vyrůst, a není to bernhardovská výbušná vtipně nafouknutá nenávist k lidem, ale nízká, přízemní, zaťatá přísná linka od narození ke smrti, bez přátel, bez citů, bez ohledů a bez humoru, jen s dětmi jako klony, které se dají obrábět a použít u vytouženého rozvodu jako trumfy... a pak se jim koupí banán, protože máma je přece hodná, jen ovládá své dospělé potomky téměř ještě ze záhrobí. Peklo že jsou ti druzí? Ne, peklo je ona. A děti její kopie.

Vlk, historický filozofický brak - kde se člověk s motýlími křídly objeví, zůstane čas jednou pro vždy zlomený, jedno mávnutí a trůny se budou kácet, paláce hroutit a dějiny se přetaví v noční můru zvanou vlastenecké mýty. A celý ten kotel sleduje bez mrknutí oka vycpaný vojevůdce, přivázaný k dřevěnému houpacímu koni. A ano, všude prší žraloci.

Fakulta, čistokrevný horor - když vypijete vazký mazlavý koncentrát malosti až do dna, nenajdete tam žiletky ani špendlíky, ale poznání, že když vynikáte, koná se nevyhnutelně dříve či později krvavý hon na čarodějnice, zapalují hranice a šroubují palečnice, a nejhorší je to v bizarním potěmkinovském akademickém prostředí, kde "většina lidí dělá úplné hovno, takže mají hrozně času na intriky", což je doslovný citát akademičky z filozofické fakulty.

Ropucha, zoologická sonda do lidského bahna - ten tvor je bodrý, bohorovný, sám se sebou spokojený, rozplizlý, zarudlý, bezpohlavní, mstivý, chorobně chamtivý a panovačný, v mládí je slyšet široko daleko, v dospělosti mudruje, hrabe, pitvoří se a dává na úřadě razítka a v důchodu kydá špínu obraznou i skutečnou. Každý jednou narazí na někoho, že se i jako pohan rozvěří v boha, jen aby se zeptal: Ty jsi opravdu stvořil i tohle?

Průlet průjmem vybájené historie, eseje o falešných modlách - skoro hotovo, takže nebudu přibližovat, jen to, že se nesmírně rádi rochníme v záměrných omylech a konstruktech příběhů a fám, jimž lživě říkáme dějiny

Divadelníci, filmaři a tajtrlíci v lisu totality, literárně pojatá historická práce - skoro hotovo, tisíc stran, dvě dekády výzkumů, čím víc je mačkáte, tím víc ze sebe vydávají, až skončí K. H. Frankovi na klíně a pak si za hrají Husa a Žižkou. Najednou.

Mudrci, naučný slovník - sto portrétů největších mudrlantu, mdřeců a mudroprdů dnešní doby bez ohledu na světonázory a politikou dezorientaci, dojde i na Klause s Halíkem a několik MUDrů.

Čára, humoristická biogirafie - život mého dědy

Co uvízlo v síti přítomného času a pak pár připravovaných knih rozhovorů, které už nepočítám.

Další tři mám hotové. Jedna vyšla, druhá se teď chystá a třetí leží v šuplíku, a ještě pár desítek let ležet bude.