IV. Proč jsem radši Kelt. Absurdita panslavismu se vyrovná té pangermanské

Jsme pravlastí Keltů. Nikoho jiného. Tečka. Aspoň bych ji tady čekal. Ale ne...

Vždycky mě překvapí, jak předsudečně se tu přistupuje ke kultuře, historii i k mýtům. Jak černobíle. Jak naučeně. Jako kdybychom měli místo historické paměti čítanku z padesátek. Když napíšu, že mi je třeba mentalita Švédů (stejně jako Kanaďanů, Rakušanů nebo Poláků) bližší než mentalita Rusů, jsou rudohnědé mozkovny schopné označit mě ještě ve 21. století za Germána. Nejradši proto říkám, že jsem Kelt, protože ohánět se panslavismem je stejně hloupé (a dodnes nebezpečné) jako se hlásit k pangermánství.

Je to přitom prosté jak tvář uzbeckého venkovana a mnohokrát o tom psal Karel Havlíček Borovský. Stačí se podívat do historie, co prováděli Slovani Rusové Slovanům Polákům. Totéž, co Germáni. O dalších bratrských národech nemluvě. Včetně nás. Panslovanství je i dnes jen zástěrka, jak si zakolaborovat s totalitně uvažujícím a jednajícím ruským carem. I když si říká třeba prezident a všechny bratry by chtěl uchopit do mědvědího sevření.

Dnes Kapitola IV o panslavismu jakožto výronu nebezpečné propagandy

"Nacismus a bolševismus jsou zavázány první pangermanismu a druhý panslavismu více než kterékoliv jiné ideologie či politickému hnutí," píše největší filozofka minulého století, německá Židovka Hannah Arendtová, ve své skvělé knize O původu totalitarismu s tím, že panslavismus je stejně jako pangermánství jednoduše imperialismus, v tomhle případě "kontinentální nacionalismus". A není na něm naprosto nic pozitivního. Jsou to agresivní, brutální teorie, které odůvodňují jen a jen expanzi. Jako ostatně jakýkoliv jiný kolonialismus, akorát v tomhle případě se to v obou případech týká hlavně evropského kontinentu.

Obě "panhnutí" považuje Arendtová za něco, co předcházelo a odůvodňovalo zrůdné totalitní ideologie nacismus a komunismus. V obou mimochodem najdete šovinismus, antisemitismus a místo důrazu na kulturu a historii dané země odkazy na jakýsi společný biologický původ. Tohle vám potvrdí i každý jen trochu vzdělanější historik. Národovci by jistě nesouhlasili. Ne vlastenci, národovci, což je přesný opak vlastenců v původním smyslu slova.

A komu nestačí Arendtová, může se podívat na zmíněného nejchytřejšího Čecha onoho 19. století, kdy se mnozí obrozenci panslovanstvím zaklínali. Slovanství je téma pro Havlíčka zcela zásadní. Obrozenci se opájeli představami slovanské vzájemnosti a vzdálené Rusko si neskutečně idealizovali. Havlíček tam ovšem více než rok strávil (Pavel Josef Šafařík mu dohodil práci u svého přítele, univerzitního profesora v Moskvě) a zděsil se toho, co na vlastní oči viděl. Nenechal si to pro sebe a vydal převratnou literární reportáž Obrazy z Rus, v níž popisuje své vystřízlivění z počátečního okouzlení touhle zemí.

Říkal to i Borovský

Havlíčka carský absolutismus, alkoholismus i bída obyčejných lidí šokovaly. Tvrdil potom, že odjel jako Slovan, ale vrátil se jako Čech. I v článku Slovan a Čech odmítá myšlenku, že toliko podobný jazyk zakládá nějaké bratrství: S despotickým Ruskem určitě ne, společné zájmy máme maximálně tak s Jihoslovany, kteří chtějí stejně jako Češi zlepšit poměry uvnitř monarchie...

Havlíček zavrhuje panslavismus, protože Slované nejsou žádný jednotný politický útvar a mívají naopak často rozdílné zájmy. S návštěvou Ruska souvisí trochu i básnická skladba Křest svatého Vladimíra, vyprávějící o carovi, kterého naštval bůh hromu Perun, když mu nechtěl na narozeniny za čokoládu zabouřit místo kanonády. "Pro nic za nic robotovat / nevěděl bych věru, / na tu jeho čekoládu / že mu na ni seru!" A tak ho jednoduše nechal car nespravedlivě odsoudit vojenským soudem a utopit v Dněpru. Potom nezbylo než vyhlásit v novinách konkurz na nového boha, protože jinak by nikdo nebral církev vážně... Je to namířeno nejen proti církvi, ale hlavně proti politické zvůli.

A to se vezměte, že Havlíček neznal Lenina ani Stalina. A ani někdejšího důstojníka KGB Putina, který na ty nejhorší tradice carského i bolševického ruského/sovětského impéria navazuje. Pokud k němu někdo vzhlíží, většinou se zaklíná vymyšleným panslovanstvím. Jsme přece bratři, no ne? Jen prostě sem tam velký bratr udělá teroristický útok, někoho unese, obsadí, anebo otráví.

Takže bych řekl, že přemýšlet dnes v intencích nacionalismu 19. století o tom, zda jsme Slovani či Germáni a jak moc, je stejné jako hledat hrdinství současného českého národa třeba v tom, co před šesti sty lety prováděli protivníkům ti nejkrutější husitští radikálové. Často českým protivníkům. Mnohem víc všemožné umělohmotné pan-ismy by nás měl zajímat klidně Pan a jeho flétna. To je kulturní tradice. A kulturní tradice je mnohem víc než politické přivlastňování si minulosti.

A aby se neřeklo, třebaže jsem psal několik rozsáhlých statí o Keltech, dám sem tu slovanskou, neboť právě jí se naposledy zcela nesmyslně týkaly ony panslovanské výpady. O Germánech jsem nepsal mimochodem nikdy, ale měl bych to napravit, přece jen obývaly tuhle kotlinu skoro půl tisíciletí.

--

Co v nás zůstalo z pradávných Slovanů? aneb Mýty a skutečnost o našem slovanství

Čemu vlastně Slované věřili. Byli skutečně beránci? Či si libovali v krvavých rituálech a bojích jako Germáni? Čeho se báli a co slavili? Jaké pověsti si vyprávěli a jaké legendy stvořili? Přišli do prázdné země? Vymýšleli si jména a názvy řek a pohoří, anebo je od někoho znali? Uměli psát? Jsou to skutečně naši předkové? Nemáme blíže třeba germánským Rakušanům než slovanským Rusům? Co slovanského v nás zůstalo?

Svět se topí přívalech vody. Zatéká i do polozemnice, jíž svírá neproniknutelná temnota. Oheň uprostřed občas zasyčí, když až k jeho plamenům natáhne své chladné prsty déšť. Kolem se krčí pět postav a sleduje věčný souboj živlů. Dažboh, pán slunce a ohně, jako by zuřil, že mohutné mraky dusí jeho slávu. Zvlášť když temnotu rozčísnou blesky a zaduní pán hromu Perun. A k němu se přidá Stribog, nevypočitatelný bůh větru, pod jehož silou se lámou stromy a nahýbají se i kmeny posvátných dubů. Teď je na Perunově straně, ale už brzy rozfouká jiskry ve skomírajícím ohništi tak, že pařáty pána ohně zchvátí celý hvozd. A ty, kdo neuniknou, si odvede do podsvětí sám jeho vládce Veles.

Mytologie v mlhách zapomnění

Takhle nějak to mohlo vypadat před více než tisícovkou let. V dobách, kdy ještě zdejší Slované neznali jednoho křesťanského Boha, ale pro každý živel měli jiného a říkali jim všelijak. I pro každou řeku či horu měli nějakého bůžka, každou tůň či les obýval lecjaký běs, a dokonce i v každém posvátném stromě sídlil duch. A tak když vyrazili muži na lov, věděli, že je bedlivě pozoruje lešij, pán lesa, byť měl mnoho jmen, barev a podob. Jedni ho viděli jako zeleného muže porostlého mechem, jiní spatřili v mlhách obrovitou vyzáblou postavu s jeleními parohy a maskou ze zvířecí lebky, další vousatého démona s korunou z šišek. Říkali mu i mochovik, lasovik nebo polisun a nebylo ho radno rozhněvat.

A tak se přinášely oběti. Hrnce medu, mísy ovoce, koše placek i maso bylo. Nechávali to pod starým dubem na kraji hvozdu a druhý den přicházeli a podivovali se, že zůstaly jen prázdné nádoby... Přitom kronikář Helmold z Bosau tvrdil, že nešlo často ani tak o oběti samotné, jako o jejich vůni a pach krve, který bohové milovali. Byzantský historik Prokopios z Kaisareie líčil už v 6. století, že Slované mají zvyk ve chvíli, kdy se ocitnou v ohrožení života, naslibovat bohům všemožné oběti, jimž pak vděčili za svou záchranu. A nešlo jen o chléb, sýr, plástve medu či zrní, šlo často i o mnohem krvavější oběti. Obětník čili žrec přinášel bohům, vílám, mrtvým či běsům i živá zvířata. A nejen zvířata.

Něco z těch dávných pohanských časů se v nás usídlilo. Křesťané vyvrátili modly, vykáceli posvátné háje, vypálili svatyně a popel odvál nejen vítr, ale i neúprosný čas. "Zanechala po sobě však hluboké stopy v lidské mentalitě, nejvýraznější v oblasti obvykle označované jako démonologie. V myslích a představách lidí se udržela plejáda drobných duchů, mytických bytostí, které obklopovaly božstva prvního a druhého řádu," píše polský historik Aleksander Gieysztor v Mytologii Slovanů s tím, že pomáhali porozumět životu a záměrům bohů a zůstaly v našem vědomí dodnes.

O slovanské mytologii, obřadech a rituálech toho tušíme zvlášť pro naše území pramálo. A to se za Slovany považujeme. Jak a v čem Slované první staletí po svém příchodu žili, co jedli, pili, vyráběli či pěstovali, díky archeologům víme. Ale mýty, legendy, víra a bohové jsou tenký led. Jistě v tom hraje roli i historická paměť, kdy učebnice za minulého režimu Slovany a všeslovanským bratrstvím přetékaly, ale podstatnější je nedostatek hodnověrných svědectví a pramenů, které by nám duchovní a náboženský život našich předků vykreslovaly. Většinou nezbude než si pomoci tím, co víme o Většina poznatků o božstvech, obětinách, obřadech či magii ze zemí často i poměrně vzdálených.

Země posvátných hájů

U bohů komplikuje situaci, že například Svantovít, Rujevít či Triglav mohli být u některých kmenů totéž co jinde Perun, jehož sílu v sobě měli například i býci, berani, holubi nebo krocani, kteří se v Evropě přitom objevili až dávno po vymýcení pohanství, o posvátných žaludech nemluvě. S vírou v magickou moc rostlin a zvířat souvisí zvyky, které se často dochovaly celá staletí po vykořenění pohanství. K přivolání deště sloužilo pověšení beraní kůže, na jaře se poprvé oralo černými voly od východu na západ a po skončení práce se do země zakopali dva černí kohouti, anebo se do pluhu zapřahalo šest nahých dívek a za rádlem kráčel stařec, jak tento zvyk popsal ještě roku 1852 srbský jazykovědec Vuk Karadžič.

Svantovíta uctíval kmen Ránů na Rujáně, kde stál na mysu Arkona kultovní okrsek s dřevěnou svatyní, v níž byla obrovská modla se čtyřmi tvářemi. Držela velký pijácký roh, který kněz každoročně po sklizni naplňoval vínem a z toho, jakou chuť si uchovávalo věštil úrodu následujícího léta. Do svatyně směl jen kněz, který ji před obřadem musel vymést, ale při tom nesměl v přítomnosti Svantovíta vydechnout, aby boha nepošpinil, takže stále vybíhal ven, aby vydechl a zase se nadechl. Při slavnosti se také věštilo, ať už z kroku vyvoleného koně, anebo z popela.

Další z bohů Veles byl bůh stád, magie a zásvětí. Byl často druhý hned po Perunovi a ještě v 16. století se lze v Čechách setkat s pověstmi o démonickém Velesovi, který ponouká lidi k hříchu, používá se rčení "jaký Veles mu to nešeptává" a posílá se nejen k čertu, ale právě i kamsi k Velesovi. Gieysztor zmiňuje českou polopohanskou koledu, kde se zpívalo o tom, že Veles lidem nosí štěstí, a kazatelé ji rozhořčeně odsuzovali.

Jako sluneční bůh někdy vystupuje Dažboh, jindy Svarog nebo Radegast, který mohl být i bohem ohně. Důležitá byla Mokoš, nejspíš bohyně úrody a vláhy, kterou často najdeme ve společnosti rusalek či víl, byť sama byla neviditelná. Podle archeoložky Nadi Profantové při jejím uctívání docházelo i k sexuálním nevázanostem. Možná se tak dělo i v prastarém Mokošíně u Přelouče, který je doložen už v 11. století a stojí novodobá dřevěná socha bohyně je umístěna na nedalekém návrší.

Místem kultu bývaly svatobory, posvátné háje, které Slované považovali za nedotknutelné. Pokud se v něm někdo schoval, byl v bezpečí. Kromě obřadů se tu konaly i soudy a skládaly přísahy. Pokud jste křivě přísahali při Perunovi, čekala vás smrt vlastní zbraní, pokud jste porušili přísahu Velesovi, mohli jste očekávat smrtelnou nemoc. Křesťané se snažili háje vymýtit po celé Evropě, neboť je považovali za symbol pohanství, a stavěli na jejich místě kostely. I knížete Břetislav II. dal v Čechách "pokácet a spálit posvátné háje", jak píše Kosmas. Nelibě nesl, že se ještě koncem 11. století pohřbívalo v lesích i na polích, obřady se po pohanském vzoru konaly na rozcestích a křižovatkách a "bezbožné kratochvíle, jež rozpustile provozovali nad svými mrtvými, volajíce prázdné stíny a majíce škrabošky na tvářích". Ale nevymýtil vše a dodnes najdete několik místních názvů Svatobor, nejznámější je asi u Sušice.

Promluvily pohanské runy?

Jak pohanští Slované přemýšleli o světě, můžeme jen hádat ze svědectví většinou křesťanských duchovních nebo třeba muslimských obchodníků. Že bychom ale nalézali staroslověnské svitky, kde se hlaholicí bájí o moci a strachu z pohanských bohů, to se nestává už proto, že šlo o křesťanský import. A to přitom pohanství nejen na Velké Moravě, ale i v Čechách v 9. století stále kvetlo. I později. "Pohanské zvyky na venkově dlouho přetrvávaly. Panovník ještě kolem roku 1100 zakazoval pohanské rituály, třeba pohřbívat v lesích. A když se něco zakazuje, tak to asi existuje ve značné míře," vysvětloval mi archeolog Michal Lutovský.

Jakési runy ale před hlaholicí (a latinkou) Slované patrně používali. K věštění a počítání se používaly různé zářezy či vyryté obrazce, Dětmar z Merseburgu líčil jeden pohanský chrám, kde "stojí ručně vyřezávaní bohové, odění strašnými helmami a štíty s vyrytými jmény každého jednotlivého z nich". O nález z Dětmarem popisované z Retry, což bylo starobylé kultovní místo polabských Slovanů, s opíralo i tvrzení, že Slované používali runy podobně jako Germáni. Jenže sošky, nalezené v 18. století, se ukázaly později jako podvrhy. Nicméně jejich podoba ovlivnila představy o tom, jak slovanští bohové vypadali. Ať to byl Perun, nebo Radegast, jehož socha na Radhošti je retranskými idoly určitě inspirována

Nedávný nález nápisů na kosti z Lán u Břeclavi ale znovu otázku slovanských run otevřel. Tři roky už archeologové zkoumají úlomek, na němž je zachyceno několik run patrně ze 6. století. Nejsou si jisti, zda runy napsali skutečně Slované, anebo se k nim dostala od Germánů třeba při obchodu. Germáni, kteří naše země obývali v první polovině 1. tisícletí se z české a moravské kotliny jen tak nevypařili a runy se samozřejmě mohli Slované od Germánů naučit.

Bohové chtějí krev

Když se řekne Viking nebo Germán, každý si představí hrozivého drancíře, v jehož světě byly zcela běžné i hrůzné lidské oběti bohům. U Slovanů nám často vytane na mysli naopak umírněnost či dokonce mírumilovnost. Je to samozřejmě nesmysl. Obětovalo se i před válečným tažením, svatbách, pohřbech, stavbou příbytku či hradeb, aby se přivolala magická ochrana místa. Podřezávaly se nejen ovce, kohouti či býci, ale někdy se hodili i lidé. Jednak šlo o zajaté křesťany, jednak o vlastní příslušníky kmene. A protože lidské oběti jsou doloženy jak u východních, tak u západních i jižních Slovanů, je pravděpodobné, že české země nezůstaly výjimkou. Oběti se zpravidla vybíraly losem, usmrtily se úderem do hlavy a použila se jejich krev.

"Obětování křesťana nejprve vojensky přemoženého bylo chápáno jako vítězství vlastního boha nad cizími bohy," píše Naďa Profantová v Encyklopedii slovanských bohů a mýtů s tím, že obětem byly někdy nejprve usekány údy a pak hlava. Takhle se obětovávalo například Radegastovi, k jehož poctě byli zabiti i dva čeští misionáři. Biskupa Vojtěcha zase rituálně rozsekali pohanští Prusové, když jim začal mýtit posvátné dubové háje. Kronikář Adam Brémský zase podrobně popisuje, kterak roku 1066 umučili pohanští Slované meklenburského biskupa a jeho hlavu obětovali Radegastovi.

Obětovaly se ovšem i malé děti, dokonce kojenci, hlavně jako svatební oběti. "Z Čech můžeme uvést hrob dítěte ze základu hradby na hradišti Drahúš v severozápadních Čechách na počátku 10. století. Nemluvňata se jako obětiny výjimečně objevují i v souvislosti se zahloubenými domy," píše archeoložka Profantová, která zmiňuje i zprávu o zabíjení přebytečných miminek, hlavně dívek, u Pomořanů a Luticů. Když se pohřbíval nějaký důležitý válečník či velmož, na hranici s ním nejednou skončily i jeho žena či otrokyně. Arabský historik al-Masúdí dokonce tvrdil, že ženy "prahnou po spálení, aby mohly vejít do ráje spolu s dušemi svých mužů". Buď tomu skutečně věřily, anebo se pod vlivem omamných látek a rituálů dostaly do transu.

Není jasné, jestli byly ženy někdy upalovány za živa, ale často bývaly sprovozeny ze světa ještě před upálením. Oběšením, zavřením i s mrtvolou do jakési kobky, a nezřídka se o rituální smrt postaral anděl smrti, kterého jako děsivou stařenu podrobně líčí arabský diplomat Ahmed Ibn Fadlán. Zažil pohřeb ruského vladyky, jehož souložnici po řadě rituálů opili vínem, anděl smrti ji za vlasy odtáhl do stanu, kde s ní souložilo šest mužů, položili ji vedle nebožtíka, stařena jí dala provaz kolem krku a muži ji škrtili, zatímco ji anděl smrti vrazila rituální nůž do žeber. Pak se těla zapálila.

Mýtus o holubičí povaze

Pokud vám tenhle brutální pohřební obřad připomíná scény z nejrůznějších vikinských filmů, není divu. Vládnoucí vrstva na Rusi byli Varjagové, tedy původně vikinští válečníci, kteří se sem po řekách dostali ze severozápadu. Lidské oběti jsou ale doloženy i u dalších slovanských kmenů. Obětovalo se hlavně v přírodě, ať už šlo o starodávné stromy, magické studánky či posvátné kopce či mýtiny, na kterých se tyčily sochy idolů, spodobňující bohy. Časem vznikala obětiště, kam se docházelo z dalekého kraje, například ve Staré Kouřimi, v Mikulčicích či z Pohanska u Břeclavi.

Zmíněná brutalita doprovázela samozřejmě i záležitosti zcela světské, jako byl boj. Doktor Lutovský vysvětluje, proč tu přetrvává mýtus o mírumilovných Slovanech: "Zdejší Slované byli úplně stejní jako všichni okolo. Boj byl pro ně součástí života stejně jako pro jejich údajný protipól - krvavé Germány," vysvětluje. Tahle představa se vytvořila, protože "Slované své mrtvé spalovali, a navíc do hrobů nic nedávali. Ne že by byli všichni chudí, ale prostě takový byl zvyk. Na Západě najdeme v hrobech všechny ty meče a štíty, takže to tak na první pohled vypadá. Samozřejmě není možné, aby zbraně neměli. Obsazování našeho území bylo nepochybně polovojenské tažení. Jistěže přišlo i zemědělské obyvatelstvo, ale v čele musela stát ozbrojená složka."

Dalimilova kronika popisuje, kterak praotec Čech přináší do země dědky, tedy sošky předků a bůžků, leč příchod pohanských Slovanů se tak podle všeho podobal spíš typickému tažení barbarů než selance plné hodných lidí oděných do bílých rouch, kteří se při popíjení mléka pošpinili nanejvýš strdím, což jsou jak známo medové plástve. Nelze čekat od slovanských kmenů, že by vzaly Germány kolem ramen a vyprovodili je se zpěvem bohatýrských písní na rtech z české kotliny. Museli si to vybojovat.

Z beránků se stali vlci

Gótský kronikář Jordanes popisuje v 6. století soudobé Slovany úplně jinak, než při líčení událostí ze 4. století, kdy tito tak zvaní Venetové "pohrdali zbraněmi", a proto je Ostrogóti zmasakrovali. O dvě století později už meči a noži nepohrdali ani v nejmenším a podle Jordanese byli agresivní a řádili, kde mohli.

Jak píše archeoložka Magdalena Beranová ve své výborné knize Slované, právě tehdy se dostali do hledáčku římských autorů, protože "začali napadat země za Dunajem, pustošit a odvádět místní obyvatele do otroctví". V 6. století byli Slované podle Beranové "stejně bojovní a útoční a stejně dychtiví po kořisti jako všichni barbaři na stejném stupni vývoje". Slované se podle ní velice brzy vyrovnali Germánům: "A nejen vyrovnali, stali se pro svou početnost ještě mnohem větší hrozbou." Všechny síly podle ní napřeli na to, co bylo skvělé a bohaté, na balkánské provincie Byznace. "A byli hrozní a úspěšní."

Tehdejší kronikáři podrobně zachytili jejich sílu, krutost, zvůli a neústupnost, dodává Beranová s tím, že ač nám slovanská krutost zní možná podivně, je o ní zcela na místě hovořit. Slovanské oddíly byly najímány civilizovanějšími sousedy tu proti jedněm nepřátelům, tu proti jiným. Když dobývali byzantská území, "zabíjeli všechny, kteří jim přišli do cesty, avšak nikoliv mečem, kopími nebo jiným obvyklým způsobem, ale naráželi je na kůl. uvazovali mezi čtyři sloupy za ruce a nohy a utloukali je kyji a palicemi nebo je zavřeli do domů a živé spalovali. Skutečně holubičí povaha."

Byzantinci se Slovanů obávali i kvůli jejich zákeřnému způsobu boje. Ze zálohy, často oštěpy a šípy napuštěnými jedem. Aspoň tak to líčí jejich historici. I to, že Slované se zásadně vyhýbali střetům v otevřeném poli a nejraději bojovali maskovaní v lesích a kolem řek či přímo v nich, neboť používali stébla a ponořeni pod hladinu nepozorovaně číhali na nepřítele.

Kladivo na Avary

V 7. století už se objevují Slované v pramenech Franků, s nimiž západní Slované sousedili. Franský kronikář Fredegar píše, že si tehdy Slovany drsně podrobili kočovní Avaři, kteří je nejen využívali vojensky, ale brali jim i zásoby a ženy. Zdejší Slované si to nenechali líbit a za pomoci franského kupce Sáma, kterého učinili vládcem, mnoho Avarů pobili. A pak se zdejší Slované obrátili i proti Franské říši.

Na území Sámova panství došlo k přepadení franských kupců a král Dagobert vyslal posla Sicharia, aby žádal od Sáma náhradu. Podle Michala Lutovského si "posel asi pustil pusu na špacír a Sáma nevybíravě označil za poddaného franského krále, který je povinen poslouchat. Sámo se rozezlil a Sicharia nechal vykázat ze svého dohledu. Dagobert pak poručil, aby na Čechy vytáhly tři proudy vojska. Langobardi z Itálie, Alamani s Bavory táhli po Dunaji a Austrasijci přitáhli ze severu z Met. Vojska se měla asi někde spojit a napadnout jádro Sámova panství. Jenže severní část narazila na pevnost Wogastisburg, kde došlo k velkému boji, Frankové byli poraženi a museli utéct."

O dravcích a pohanech

Sámo byl sice skutečný, ale po něm následovala celá řada vybájených českých pohanských knížat od Přemysla Oráče až po Hostivíta. První doložený český vládce Bořivoj se ovšem už nechal pokřtít. Bylo to v 9. století, v době existence Velkomoravské říše, kam přišli šířit křesťanství Cyril s Metodějem. A právě 6. až 9. století je onou dobou pohanských bájí a pověstí, kdy dostávaly zdejší slovanské mýty svou podobu, a které později zachytil hlavně kronikář Kosmas, který se ovšem notně inspiroval hlavně antikou.

S Hostivítovým otcem Neklanem se pojí magická Lucká válka, která jako má jako jedna z mála pověstí asi základ ve skutečné události, které se na českém území odehrála. Střetl se v ní kmen Čechů s Lučany, mýtickým divokým bojovým kmenem, jemuž pomáhala zvířata i ptáci a který vedl vladyka Vlastislav. Neklan poslal místo sebe do rozhodující bitvy hrdinu Tyra (pak se z něj udělal Čestmír), který porazil temnotu (nebe zakryla ptačí křídla), a přestože oděn v knížecí zbroji padl, dovedl Čechy k vítězství.

Rusalky, vodníci, ježibaby, vlkodlaci či skřeti. I v tyhle bytosti Slované věřili. "Všechna zákoutí domu i zahrady, polí, země i vod, lesy, hory i mraky byly obývány specifickými bytostmi, které vyžadovaly uctívání, vlastní kult, tedy skládání odpovídajících obětí a provádění modliteb doma v chýši i venku, na poli a křižovatkách, u pramenů, u řek a jezer, u kořenů stromů specifického druhu i věku, u kamenů, skal, na horách..." líčí Aleksander Gieysztor, podle něhož čarodějnice a vědmy patřily ke slovanskému životu neodmyslitelně. Věštily, provozovaly magii a též léčily. I my máme slavnou čarodějku v podobě Tety a slavnější její sestra Libuše byla vědmou. V Čechách musely mít velkou moc, když svými radami dostaly mýtického Přemysla na knížecí stolec.

Slovanskému bájesloví notně napomohly zfalšované rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, kde se objevila plejáda pohanských reků dosahujících téměř hrdinství Čelakovského Čurily Plenkoviče, a v jejichž existenci Češi po většinu 19. století věřili. Spoluautor rukopisů Václav Hanka zfalšoval i glosy ve staročeském slovníku Mater Verborum a vynalezl slovanská božstva jako Jarobud, Svor, Sitivrat, Svračec Porvata či Krt. Ten žil patrně v zemi. Hankův mýtotvorný předchůdce Hájek z Libočan už předtím vybájil božstva jako Krastina nebo Klimba a v dalších kronikách se objevil třeba Hladolet, Živěna, Krasopaní či Chasoň. Víra v mýty byla tak pevná, že když našli u Mladé Boleslavi sklepení, kde byl kámen s vrypy, které připomínaly runy, a ze sklepa se stala rázem tajemná slovanská svatyně, zasvěcená Černobohovi. Až na to, že jde o renesanční sklep.

Jsme vůbec Slované?

No jasně, řeknete si nespíš. Máme přece slovanský jazyk. Ale jinak? "Kolik sem přišlo Slovanů, dodnes vůbec nevíme," říká archeolog Michal Lutovský s tím, že z některých částí české země sice předtím asi většina obyvatelstva odešla, průběh slovanské expanze je ale tak komplikovanou záležitostí, že nejde podat jednoznačný výklad. Slovanů bylo podle něj poměrně málo, dovedli ale dosavadní obyvatele asimilovat a dát jim to, co ze všech udělalo Slovany. Tedy společný jazyk, nikoli kultura či povahové rysy: "Čechy se v době příchodu Slovanů trochu vylidňují, a jestli jich sem přišlo deset, nebo devadesát procent, nevíme. Postupem času tu všichni začali mluvit slovansky a jazyk je to jediné, co z nás ty Slovany dělá."

Předtím tu totiž žili čtyři století Germáni, před nimi ještě déle Keltové, k jejichž pravlasti dokonce Čechy patří. Od koho myslíte, že Slované převzali třeba názvy řek? Archeolog Jaromír Beneš pro web idnes.cz nedávno uvedl, že nelze zaměňovat jazykovou identitu s identitou biologickou. Češi podle něj na naše území pronikli vojensky, podobně jako před tím Germáni přišli na území, kde se mluvilo keltsky. Obyvatelstvo ovšem zůstalo původní a Slované nahradili nejspíš hlavně elity.

A Slované navíc nebyli poslední, kdo sem dorazili. Pomineme-li všemožné královské družiníky, rádce, duchovní, kupce či otroky z krajin až neskutečně vzdálených, jichž byly české země vždycky plné, velká kolonizace sem od 13. století přivedla záplavu německých osídlenců, kteří zakládali města i vsi skutečně ve velkém. A německý živel byl v mnoha oblastech zásadní až do poloviny minulého století.

Ne kotlina, ale kotel

V naší kotlině se to stovky a stovky let až do druhé světové války vždycky místilo jak v obrovském tavícím kotli. Vzít v úvahu musíme i epidemiemi a válkami zapříčiněné obrovské úbytky obyvatel. Třeba po třicetileté válce žilo v Čechách a na Moravě asi jen 1,5 milionu lidí: Čechů, Židů, Němců... Přistěhovalců pak bylo stejně jako ve středověku nemálo, a nešlo jen o šlechtu. A těch armád, co tudy protáhlo.

Ostatně i příjmení, která jsou neměnná ani ne čtvrt tisíciletí, mohou napovědět. Ale jak zapeklité je i tohle, lze ukázat na mém poněkud humorném příjmení Kašpar. Jméno pochází z aramejštiny a dostalo se k nám už ve středověku. Jenomže příjmení vůbec nemuselo vzniknout z křestního jména, ale mohlo sem stejně tak importováno z německého prostředí (Kaspar) nebo z Francie (Gaspard). A pak tu máte židovské příjmení babičky, jejíž rod ovšem pocházel z Rumunska, další babička ze Sudet atd.

Ale pojďme od jmen ke genům. Polští vědci přišli na to, že celých 58 procent obyvatel země má převážně slovanské geny. Jak hodně to je, zjistíme právě ve srovnání s Českem, kde se prostě žádná převažující genetická příbuznost s tím či oním etnikem vypátrat nedá. Profesorka molekulární biologie Šárka Pospíšilová nedávno uvedla, že tu osoby "s typickým slovanským původem, kterých je asi 36 %, nijak významně nepřevažují nad ostatními, například germánský původ je zastoupen u 25 % Čechů a další tři - skandinávský, středomořský a jihoslovanský mají po osmi procentech." Genografická variabilita, tedy rozrůzněnost tzv. genetických profilů, je podle ní v Česku opravdu velká.

Takový mix jen tak někde nenajdete a jediný, kdo nám může trochu konkurovat, jsou překvapivě Němci, kde onen zmíněný germánský či keltský genetický typ v sobě nosí necelá polovina populace, zatímco třeba u Francouzů to je skoro šedesát procent. Tmavovlasý Adolf Hitler by zaplakal... Výsledky podobných výzkumů se někdy liší, nicméně ukazují na to, jak zapeklitý náš původ je. Společnost Genomac před časem z DNA obyvatel České republiky vyčetla, že genetické znaky typické pro Slovany jich má asi polovina, zbytek populace má převážně germánské, židovské, románské, ugrofinské nebo třeba jihokavkazské předky. A archeolog Beneš navíc dodává, že geneticky jsou si Germáni a Slované velmi podobní: "Jde o původní evropské obyvatelstvo. Jestli pochází více ze západní Ukrajiny nebo z oblastí severně od Tater, to už nehraje příliš velkou roli."

Jsou Slované bratři?

Jak mi vyprávěl i historik Jiří Rak, žádná čistota krve tu neexistuje: "Keltománie je reakce na negativní příchuť slovanství a germánství. Protože slovanství byla karta, na kterou se hrálo často. A špatně. Karel Havlíček Borovský geniálně říkal, že je Čech a (s jistou hořkostí) tedy i Slovan. Českým vlastencům ovšem získávaly proruské sympatie v západní Evropě hroznou pověst. Absolutistické Rusko bylo bráno jako ztělesnění zla."

Zatímco obrozenci se opájeli představami slovanské vzájemnosti a Rusko si neskutečně idealizovali, Havlíček tam jako vychovatel půldruhého roku strávil, a to, co viděl, ho šokovalo. Vydal pak skvělou literární reportáž Obrazy z Rus, v níž popisuje ztrátu iluzí o téhle zemi. Brutální carský absolutismus, všudypřítomný alkoholismus i šílená chudoba ho přiměly k tvrzení, že odjel jako Slovan, ale vrátil se jako Čech. Odmítl myšlenku, že podobný toliko jazyk zakládá nějaké bratrství. Jen vztahy Rusů a Poláků jsou odvěkým zápolením plným obav, válek a zpravidla ruskou snahou o podrobení druhého národa. Stačí zmínit sovětskou okupaci části Polska roku 1939. Ale třeba i bratrskou pomoci Československu v osmašedesátém či vyhrocené vztahy Ruska a Ukrajiny. Anebo válku Srbů s Chorvaty. A všechno jsou to slovanské národy.

"Věci jako národní povaha jsou mýty. Že mají Slované napříč Evropou kromě jazyka něco společného, je obrozenecká představa," říká Michal Lutovský. Mnoho historiků vám navíc řekne, že Češi mají historicky i mentalitou asi blíž k Rakušanům než ke Slovákům či ještě východnějším národům. Stejně jako pobaltští Němci mají blíže k Polákům než třeba k Bavorům. Popravdě mnohem víc záleží, jak to každý z nás cítí. Osobně mám blíž třeba k neslovanské povaze a kultuře britské, dokonce i švédské či kanadské než ruské, a leckdo to zase vnímá jinak, což sebehlubší historické bádání a teoretizovaní o tom, zda v sobě máme pět nebo osmdesát procent z praotce Slovana stejně neovlivní.

(Co v nás zůstalo z pradávných Slovanů, Téma 19. 3. 2021)