O rudohnědém vidění světa
Každá skutečnost má okraje, které ji ohraničují. Většinou jsou zajímavé a důležité. Ať jde o všemožné odstíny kultury, složky společnosti, valéry vztahů či způsoby myšlení... Ovšem v případě politického vnímání světa jsou krajnosti nebezpečné a páchnou šibenicí. Ať je to svět rudé bolševické zuřivosti, anebo hnědého fašistického bahna. Kdo se smočí v jednom, ulpí na něm i to druhé. Rudé i hnědé vidění reality jsou spojité nádoby, takřka identické filtry jen s lehce odlišným zbarvením. Tahle neskutečná skutečnost je plná obav ze svobody a naprosté nezodpovědnosti. Vůči sobě i ostatním. Vůči demokracii.
Základními rysy rudohnědého vnímání světa jsou zaslepenost, strach a explicitní či potlačovaná nenávist, která se v jedinci nejdřív převaluje, pak vaří a klokotá a je jen otázkou času, kdy exploduje. Nevyhnutelně. Tyhle duše, které mi vždycky budou cizí, spojuje mnohem víc. Ať jde o nevědomou masu, která se nechá svést a zpracovat přesvědčenými či zaplacenými opinion leadry, anebo o věrozvěsty fanatismu, kteří jsou ochotni sloužit něčemu, co ničilo a ničí demokracii, pluralismus, svobodu a tuhle zemi. Co vyznačuje svět, který určitě nemohu soudit, jen v něm nechci za žádnou cenu žít?
Netolerance. Odvěká nenávist k jinakosti. Začíná to ve školce, končí na popravištích totalitních států. Odlišovat se vzhledem, intelektem, talentem, názory nebo původem? V tomhle světě není děsivějšího provinění.
Vytváření nepřítele. Rudohnědý svět nikdy nehledá chyby v sobě. Vždycky je viníkem někdo jiný, někdo odlišný, někdo, kdo se těžko může bránit. Kdo je slabý, složitý, anebo daleko. Ideálně všechno dohromady.
Zaslepenost. Přes proklamovanou pluralitu má tenhle svět nesmírně uzoučké vidění, z něhož nesmí nic vybočovat. Boj proti korektnosti jen do té míry, pokud se nedotýká jich samotných. Dobré je jen to, co se vejde do jejich průzoru a s čím souhlasí. Otřete se o jejich pravdu a jste nepřítel. Uděláte si legraci z jejich ikony a jste odpadlík.
Omlouvání extremismu. Banalizace zla je neomluvitelná. Zločiny komunismu a fašismu nezapomenutelné. Ale rudohnědý svět nemá rád, když někdo zrůdnost bolševické ideologie připomíná, protože komunisti jsou přece demokratická strana. A fašisti nejsou fašisti, jen - ehm - konzervativci.
Pohrdání demokracií. Despekt k nejsvrchovanější demokratické instituci, kterou je parlament, se zdá býti něco neuvěřitelného. Kdo tohle naposled dělal? Mussolini? Hitler? Přesto se v pochmurném světě podlosti a pohodlnosti podobné pralesní skřeky čím dál víc ozývají. A mají ozvěnu.
Odvádění pozornosti. Ale vy v Americe zase mlátíte černochy, žalovali bolševici, když se někdo ze Západu ozval proti pohrdání lidskými právy. Podobně se dnes poukazuje na excesy progresivistů v některých státech a na západních univerzitách. Mnohé jsou pravda mimořádně nebezpečné, nicméně v téhle zemi hrozí mnohem víc právě návrat fašismu a bolševismu.
Nevzdělanost. Velké stigma je studium v cizině, odlišná perspektiva nebo pokus o diskusi s mnoha argumenty a nejednoznačnými soudy. Je to přece vždycky tak, aby to odpovídalo mýtu o hrdinství, velikosti a neomylnosti národa. V tomhle světě vládnou šarlatáni, dezinformátoři a manipulátoři.
Zápecnictví. Rudohnědý svět velebí zasmrádlý dvoreček. Zemi obehnanou ostnáči, kde se páří jedna vesnice s druhou. Hlavně nevystrkovat nos. Především se nerozpustit ve světě. Jsou tam cizáci! Tohle budí proroky hnědorudého světa ze sna. Musí to být pozoruhodné blanické snění.
Národovectví. Nazývají to vlastenectvím, přitom jde o nejhorší možnou formu kolaborace. O podrývání toho, na čem stojí zdejší kulturnost, vzdělanost, solidarita a sebevědomí. Zaprodávání se zcela odlišné stepní despotické orientální barbarské antitezi civilizace. Ať z přesvědčení, nebo pro rubly.
Štvaní proti k Evropě. Tisíc let, zcela jednoznačně už od přemyslovských knížat 10. století, patříme do západoevropského kulturněpolitického okruhu. Vyrvat nás z něj chtěli jen nacisti a bolševici. A rudohnědí aktivisté je s vyplazeným jazykem následují: Co je terorismus proti prohnilé Evropě!
Vzhlížení k autoritářským režimům. Ideálně k širé Rusi a k mýtu panslovanství. I ti naivnější obrozenci se z téhle bizarní chiméry probrali, ne tak dnešní milovníci bezohledných vychlastaných mužiků.
Nevkus. Kolotočnictví, osmdesátkové songy, ulepenost normalizačních televizních pořadů. Zdánlivá prkotina, ale i vkus je projevem ducha. A nevkus malého ducha. Stačí se podívat na oblíbence inženýra Zemana. A souvisí s tím zanedbatelný smysl pro humor a nulový smysl pro ironii a nadhled.
Buranství. Antiteze gentlemanství. Natolik zaprděný modus chování, že se mi ho ani nechce konkretizovat. Duševní trpaslictví, traktorismus v palácích králů.
Nostalgie po normalizaci. Ne, předrevoluční Československo nebylo hezké, byl to svět slizkých lží, odporných práskačů, trpasličích estébáků a vychcaných fízlů, kde kraloval průměr, šeď, zmar a netolerovaly se jakékoliv názory. A my, nebozí žvýkači Pedra za 1 Kčs, jsme na to nechápavě koukali.
Komplexy. Tenhle svět sestává z obyvatel, kteří se uvařili v mastném kotli své závistivosti, zhrzenosti, potlačovaném tušení své nedostatečnosti, a netouží po ničem, než tuhle polívku chrstnout do tváří těch, kdo vidí a vědí víc.
Malost. Stejcovství, švejkovství, vyčůranost. A bodrost. Všichni ti Větrovcové, Moučkové a Honzové Zemanové tu jsou mezi námi v podobě veksláků, vlekařů, ale i mnoha údajných intelektuálů a vysokoškolských pedagogů.
Prolhanost. Rudohnědý svět pokřivený píáristy a propagandou si našel apoštola v podivném inženýrovi z Kolína, který lhaní, mlžení a manipulaci povýšil na úroveň Matoušova Kázání na hoře. Když Miloš spatřil zástupy, vystoupil na horu a učil je. Nová etika, v níž děvkou je pravda.
Zákeřnost. Rudohnědí se nedokážou postavit nikomu napřímo, škodí po straně, hází špínu anonymně, šíří pomluvy, kydají hnůj, kde to jde. Bezpečně ze skrytu, se zajištěním, vždycky z přesily. Ale sami se nikdy nedokážou podívat do zrcadla. Ani ohlédnout.
Chlapáctví. Tihle chlapi sobě jsou pohodáři. Přesně takoví, jak to sugerují pivní reklamy. Slušní lidé. Fotbaloví trenéři. Lidomudruni, znalci politiky, medicíny a historie dohromady. Vládci televizních ovladačů. Mača, co klidně na ulici hvízdnou na luxusní kost, na pohodu vole. Štamgasti, co vědí, že za vším vězí Soros, i když to neumí vyslovit. Ani po prvním, ani po osmém pivku.
Účovství. Pandán chlapáctví. Typologie normalizační úči je nevygumovatelná. Jde o nejzapálenější stoupenkyně pravd troušených poslední roky senilním fanouškem fašistických českých i německých stran ing. V. K. st. Bez ohledu na to, že ona německá nazipartei chce zrušit Benešovy dekrety. A úči Beneše zbožňují. Ne, slovo paradox sem nepatří.
Znevažování pravdy a lásky. Pro tenhle svět je Václav Havel nesrozumitelný, viz nevzdělanost. A se svými zásadami vysmívaný, viz prolhanost. A hlavně nechápou jeho odvahu, viz zákeřnost.
Agresivita. Rudohnědý svět se se světem demokracie a civilizace nedá srovnávat už proto, že zatímco první je násilný, útočný, sprostý a buranský, druhý je defenzivní, gentlemanský, neagresivní a smířlivý. A toho ten první využívá. Není silnější, jen víc řve a mává rudým praporem s hnědými fleky. Útoky na demokracii, na naši civilizaci a svobodu se objevují čím dál častěji, čím dál vehementněji a čím dál ničivěji. Všímáte si toho? A co s tím uděláme?
Mlýnská kola. Boží mlýny melou stejně všem a pro všechny světy, i pro ten rudohnědý. Nicméně já bych jen na ně nespoléhal...