Hloupý mýtus o české holubičí povaze

16.06.2022

Vojska téhle země někdy uspěla, jindy dostala výprask, občas ale vůbec nebojovala. Zvlášť v novodobých dějinách. A to zanechalo šrámy na našich duších. Třeba mnichovská kapitulace se jeví ve světle hrdinné obrany Ukrajinců v ostřejším světle než dřív. Je nám mírumilovnost vlastní, anebo je to jen lživý mýtus, případně záminka k omlouvání porážek a selhání?

Podle světového indexu míru pro rok 2021 je Česko ze sledovaných 163 států na pěkném 9. místě. Vede Island, následovaný Novým Zélandem, Dánskem, Portugalskem, Slovinskem, Rakouskem, Švýcarskem a Irskem. Desítku uzavírá Kanada. Rusko se dle očekávání nachází v temné hlubině světového žebříčku, desáté od konce. Poslední je zatím Somálsko, což se letos vzhledem k ruskému vražednému běsnění na Ukrajině asi změní. O slovanské mírumilovnosti, kterou si koncem 18. století vymyslel německý filozof J. G. Herder, to každopádně nesvědčí.

U nás Čechů je to sice pestřejší - jednou nás považovali za holubičí národ, jindy za statečné bojovníky či krvavé drancíře, ovšem i za smějící se bestie, za vyčůrané švejky či hrbící se lokaje - propagandám všemožných režimů se hodilo lecos, ovšem hlavně to první. Mírumilovní slovanští Češi, na které celá staletí zuřivě dotírají bojechtiví germánští Němci. Někdy si vzteklí vlci vylámali zuby, jindy beránky krvavě přejeli. Tahle dvě století stará představa se během obrození, ale i první republiky, protektorátu (tajně) a hlavně komunismu naroubovala na skoro celé české dějiny. Někdy to mělo opodstatnění, většinou ale moc ne.

A pak přišly chvíle, které mýtus o nebojovných Slovanech obrátily naruby. Vidíme to dnes na ruských agresorech, kteří zabíjejí děti, ženy a starce svých údajných slovanských ukrajinských bratří, kteří se s neuvěřitelnou statečností barbarské Putinově armádě brání. Dokázali bychom to samé a má s tím co dělat (sám o sobě ošidný pojem) národní povaha?

Plachý národ?

Než začneme s peripetiemi českého hrdinství i sklopených uší, připomeňme si nejpokojnější a nejnebojovnější hymnu světa. Mnoho cizinců by se zeptalo: "Ona existuje nebojovná hymna?" Vždyť hymny jsou písně přepjaté hrdosti, krvavých válek, hrdinského vzdoru a velkolepých vítězství. "Povstaňte, děti vlasti, den slávy nadešel! Proti nám z tyranie zvedají svou krvavou vlajku. Slyšíte v našem kraji hrozný řev vojáků? Přicházejí přímo k nám podřezat vaše syny a vaše ženy! Do zbraně, občané! Zformujte bataliony! Vpřed, vpřed! Nechť nečistá krev napojí brázdy našich polí!" Tohle není řev barbarů před bitvou, ale text francouzské hymny. Zcela odpovídá tomu, co se v hymnách obvykle zpívá. A teď si do burácení amerických, ruských, britských či čínských songů zazpívejte Kde domov můj.

Literární historik Vladimír Macura psal o tom, že tahle nebojovná píseň vyjadřuje pokojnost a plachost národa a sen o ideální vlasti je obalen smutkem a doprovázen slzami. Vznešená, ale také uplakaná, nostalgická a pomalá skladba, nápěvem podezřele podobná části jedné Mozartovy symfonie - to jsou důvody, proč se nelíbila například Leoši Janáčkovi, který její text strhal v tisku a domáhal se, aby nějaký kvalitní básník stvořil nový. Takové lkaní že charakterizuje naši povahu? ptal se velký skladatel. K největším triumfům téhle písně se podle Macury řadilo, že kdysi rozplakala britskou královnu i ruskou carevnu. Takže leda by se česká vojska snažila protivníka místo palby rozplakat tak, že by se odplazil zpátky na východ. Fanoušci Švejka možná přitakají, příznivci husitů budou bojovně koulet očima. Můžeme se dohadovat, zda by naši povahu a zemi nevystihovala třeba Smetanova Vltava, masarykovská Ach synku, synku či Svěrákova Chválím tě, země má. Z žádné z nich každopádně krev nestříká. Jako povahový rys to zní dobře, pokud se ale nemusíte bránit. Pak by byl asi lepší husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci.

Kdyby to Ukrajinci hned za zažátku zabalili, dneska by se Putin chystal urvat další kusy Evropy. Poláci, kteří se vždy vrhali na útočící Rusy i Němce, by se zachovali nepochybně stejně. Co by ale udělali Češi, které poznamenalo trauma z Mnichova? A ono sahá hlouběji do minuosti, do 19. století, kdy se rozšířil mýtus o slovanské holubičí povaze. Čeští obrozenci tehdy nevěděli o Rusku - na rozdíl od Poláků - nic a bouznili o jednotě Slovanstva, kterou dle nich kazili právě Poláci, kteří si dovolili v roce 1831 proti despotickému Rusku, s nímž měli děsivé zkušenosti, pozvednout zbraně. Zdejší veleduchové se opájeli nepodloženými nesmsmysly, které převzali od zmíněného Herdera. Ten tvrdil, že Slované jsou mírumilovní, z podstaty dobří. Ovšem též dodával, že Slované jsou stateční v boji, ale lhostejní k porobě. Že národy od Ruska po Čechy či od Polska po Makedonii často nic než podobný jazyk nespojuje, tu už málokoho zajímalo.

Vymyšlená bojácnost

Ahistorický mýtus nebo spíš stereotyp o holubičí povaze je tedy plodem romatismem prodchnutého národního obrození, který tehdy podporovala i falza Rukopisu zelenohrského a královédvorského, v nichž se neustále opakují stejně absurdní motivy o vrozené slovanské nebojovnosti a demokratičnosti. Vzhledem k tomu, že je začali zpochybňovat vědci v čele s Masarykem až v poslední třetině 19. stletí, zažrala se tahle představa Čechům a Moravanům pod kůži a o její naivitě se přesvědčili třeba na obou stranách zákopů první světové války. Zvlášť legionáři by o slovanské mírumilosnosti při strážkách s rudou armádou mohli vyprávět.

Ale už přetím se objevily trhliny. Jedním z největších vojevůdců 19. století byl Josef Václav Radecký z Radče, Čech jako poleno. A největší vojevůdce 17. století? No přece taky Čech, Albrecht z Valdštejna. Takhle bychom mohli pokračovat až k Janu Žižkovi, k Přemyslu Otakaru II., Vladislavu II. a k dalším přemyslovským knížatům a králům, které dnes často málokdo zná, ale byli mezi nimi vítěžové slavných bitev a válek, dobyvačných i obranných, které by nemohli vyhrát bez stovek a tisíců statečných většinou českých spolubojovníků. Čeští žoldnéři se pak v Evropě proslavili v různých dobách, zejména v 15. a v 16. století.

Byť mnohá kulturní díla 19. století líčí českou minulost jako panslovanskou selanku, faktem je, že v sobě máme mnohé ze Slovanů, Keltů a Germánů, ale tady v srdci Evropy se mísila etnika jako málokde. Už v 10. století jste na pražském trhu narazili na Araby, Iry, Vikingy... A když se řekne Viking či Germán, každý si představí hrozivého drancíře, v jehož světě byly zcela běžné i hrůzné lidské oběti bohům, zatímco u Slovanů leckomu vytane na mysli naopak umírněnost, či dokonce mírumilovnost. Nic není dál od pravdy.

Krvaví Slované

Myslet si, že je pro nás či pro Slovany holubičí povaha přirozená, nemá opodstatnění. "Věci jako národní povaha jsou mýty. Že mají Slované napříč Evropou něco společného, je pouze obrozenecká představa. Zdejší Slované byli úplně stejní jako všichni okolo. Boj byl pro ně součástí života stejně jako pro jejich údajný protipól - krvavé Germány," říká archeolog Michal Lutovský a vysvětluje, kde se tenhle omyl vzal: "Slované své mrtvé spalovali a navíc do hrobů nic nedávali. Ne že by byli všichni chudí, ale prostě takový byl zvyk. Na Západě najdeme v hrobech všechny ty meče a štíty, takže to tak na první pohled vypadá. Samozřejmě není možné, aby Slované zbraně neměli. Obsazování našeho území bylo nepochybně polovojenské tažení. Jistěže přišlo i zemědělské obyvatelstvo, ale v čele musela stát ozbrojená složka."

Celá staletí tu navíc žili Keltové, jeden z nejděsivějších národů starověku. Jižní, západní a asi i střední Čechy dokonce patří vedle severního Švýcarska, západního Rakouska a jihozápadního Německa ke keltské pravlasti. Keltové se nerozpakovali obětovat nepřátelé a občas i muže či ženy z vlastních řad. A Slované nebyli jiní. Jak píše archoložka Naďa Profantová, obětovali i malé děti, dokonce kojence, hlavně jako svatební oběti. Arabský historik al-Mas'údí dokonce tvrdil, že ženy "prahnou po spálení, aby mohly vejít do ráje spolu s dušemi svých mužů". O jejich rituální smrt se často postaral anděl smrti, kterého jako děsivou stařenu podrobně líčí arabský diplomat Ahmed ibn Fadlán. Zažil pohřeb ruského vladyky, jehož souložnici po řadě rituálů opili vínem, anděl smrti ji za vlasy odtáhl do stanu, kde s ní souložilo šest mužů, položili ji vedle nebožtíka, stařena jí dala provaz kolem krku a muži ji škrtili, zatímco jí anděl smrti vrazil rituální nůž do žeber a pak se těla zapálila.

Časem vznikala obětiště, kam se docházelo z dalekého kraje, například ve Staré Kouřimi, v Mikulčicích či v Pohansku u Břeclavi. Zmíněná brutalita doprovázela samozřejmě i záležitosti zcela světské, jako byl boj. Úplně stejné jako u germánských vikingů. Ovšem ztímco Skandinávci nemají problém s tím, že jejich odvážní předkové také vraždili a plenili, u nás jen při zmínce o podobném chování husitů někteří obránci tradic skoro staví vozovou hradbu. Tady sugesce ohledně holubic míru asi zafungovala.

Velcí válečníci

Přitom už příchod pohanských Slovanů se podobal spíš typickému tažení barbarů než selance plné hodných lidí oděných do bílých rouch, kteří se při popíjení mléka pošpinili nanejvýš strdím, což jsou jak známo medové plástve. Nelze čekat od slovanských kmenů, že by vzaly Germány kolem ramen a vyprovodily je se zpěvem bohatýrských písní na rtech z české kotliny. Museli si to vybojovat. Ten mýtus je zakořeněný hrozně hluboko a živili ho notně i komunisté, v posledních letech věrní podporovatelé vraha Putina jako předtím třeba Staina. Syn Jiřího Trnky Jan i líčil, jak se v padesátých letech cenzroval Trnkův slavný loutkový film Staré pověsti české. "Slované měli po svém příchodu společné sýpky, ze kterých ve filmu krade jeden zloděj. Když ho chytili, praotec Čech měl přikázat, aby ho pověsili, což se taky stalo. To ze scénáře vypadlo, protože praotec Čech byl přece mírumilovný Slovan holubičí povahy."

Archeoložka Magdalena Beranová ve své výborné knize Slované píše, že byli "stejně bojovní a útoční a stejně dychtiví po kořisti jako všichni barbaři na stejném stupni vývoje". Slované se podle ní velice brzy vyrovnali Germánům: "A nejen vyrovnali, stali se pro svou početnost ještě mnohem větší hrozbou." Všechny síly podle ní napřeli na to, co bylo skvělé a bohaté, na balkánské provincie Byzance. "A byli hrozní a úspěšní." Tehdejší kronikáři podrobně zachytili jejich sílu, krutost, zvůli a neústupnost, dodává Beranová s tím, že ač nám slovanská krutost zní možná podivně, hovořit o ní je zcela namístě. Slovanské oddíly byly najímány civilizovanějšími sousedy tu proti jedněm nepřátelům, tu proti jiným. Když dobývali byzantská území, "zabíjeli všechny, kteří jim přišli do cesty, avšak nikoliv mečem, kopími nebo jiným obvyklým způsobem, ale naráželi je na kůl, uvazovali mezi čtyři sloupy za ruce a nohy a utloukali je kyji a palicemi nebo je zavřeli do domů a živé spalovali. Skutečně holubičí povaha."

Holubičí pošťuchování

Řeknete si, inu, pohani. Ale ne. Boje provázely naše dějiny dál. Každý zná Boleslava I. Ukrutného. Bratrovraha, znesvětitele, zlovolného Kaina českých dějin. Ano, to je ten, který údajně zamordoval na prahu kostela knížete Václava. A je tu ještě mýtus o mírumilovném Václavovi a krvelačném bojechtivém Boleslavovi. Příkladem je samozřejmě ten první, protože se choval jako správný slovanský vládce, byť právě Boleslav byl veký válečník, který české knížečtví notně rozšířil a na vrcholu jeho vlády zabíralo nejen dnešní Čechy, Moravu a Slezsko, ale i velkou část Polska. Zásadním momentem pro střední Evropu byla tehdy bitva na Lechu, když roku 955 východofranský král Ota Veliký vytáhl proti plenícím Maďarům. Z Čech mu přitáhl na pomoc kontingent tisíce plně vyzbrojených bojovníků (a další bojovali s Maďary na jihu Čech). Skoro všichni čeští bojovníci padli, protože Maďaři je napadli zezadu. Ota ale zvítězil i díky nim. Velká vítězství 11. století dobyl "český Achilles" kníže Břetislav I. a přeslavná byla bitva u Chlumce, v níž se v únoru 1126 střetl kníže Soběslav I. s německým králem Lotharem III. Soběslav vyhrál, Lothara zajal, ale pak ho propustil a stali se spojenci. O statečnosti Čechů při dobývání Milána roku 1158 kolovaly legendy.

Zmíněná století byla ve znamení bratrovražedných bojů, kdy se derou na knížecí stolec někdy i tři čtyři uchazeči. Jezdí za císařem, aby jim udělil Čechy v léno, a císař si za to ještě nechá zaplatit. A když už se dva nebo tři mocní sešli, tak se povraždili. Bratři Boleslav s Václavem, tři bratři Boleslav III., Jaromír a Oldřich... "Nejhorší byla situace na přelomu tisíciletí, kdy Boleslav III. nechal vykastrovat bratra Jaromíra, který ještě neměl děti, a Oldřicha, který asi už měl malého Břetislava, chtěl nechat zabít. Oba ale uprchli do říše a Boleslav v Čechách vládl šíleným způsobem. Vyhnali ho, jenže se vrátil a nastolil ještě větší krutovládu. Mstil se a vraždil, koho mohl. Jeho bratranec, polský kníže Boleslav Chrabrý, ho pozval do Polska, kde ho nechal oslepit a uvěznit. V roce 1003 pak vtáhl polský kníže do Čech a obsadil je. Jaromír pak ale s pomocí císaře polská vojska vyhnal a Přemyslovci od té doby seděli na trůně dalších tři sta let. Přes všechny spory a brutální činy," líčí doktor Lutovký. Jejich vláda ovšem skončila zase vraždou, když neznámý muž v horkém srpnu 1306 ubezdušil posledního Přemyslovce Václava III.

Kdož sú Boží bojovníci

Pomineme-li hrdinné Lucemburky Jana a v mládí i Karla IV., které doprovázely do bitev tisíce statečných mužů z českého království, ocitneme se v slavném i krušném 15. století, které nechalo vyniknout válečníky, jaké svět neviděl. Seveřané mají zmíněné Vikingy, Ukrajinci Kozáky, Češi (Moravané mnohem méně) husity, před nimiž se třásla půlka Evropy. Před Žižkou i mnozí jeho spolubojovníci. Alois Jirásek i komunisté Žižku zidealizovali natolik, že v něm dodnes vidíme ryzí ztělesnění šlechetnosti bez poskvrnky. Přitom vlastně moc mírumilovných hrdinů nemáme. Jan Hus a dál? A byl Hus hrdina, nebo mučedník? Mimochodem největším hrdinou včetně první republiky byl ještě on, Žižku před něj dostrkali až za komunismu.

Žižka nikdy neprohrál, díky své vojenské genialitě, mazanosti, zkušenostem i brutalitě, bez níž by to nešlo. Otec národa František Palacký ho měl k stáru za fanatika, protože z dnešního pohledu byl Žižka velmi krutý. "Ale on byl krutý i z pohledu svých současníků. Třeba někteří táborští kněží mu zbytečnou krutost vyčítali. Ozbrojený boj byl podle nich obrana Božích pravd, ne zbytečné krveprolévání. Žižkovi byla blízká starozákonní tvrdost, včetně trestů. Když uzavřel s Pražany roku 1424 mír, nechal snést na základě dohody hromadu kamení na Špitálské pole, aby jím byl ukamenován každý, kdo ho poruší. To známe dnes z práva šaría," líčil mi Žižkův životopisec profesor Čornej, podle něhož Žižka poslední roky života neodpouštěl a jeho vojenské akce měly nejednou charakter pomsty.

Nicméně i poté následovaly slavná vítězství až do osudové bitvy u Lipan, kdy si to roku 1434 rozdali mezi sebou a udělala se z toho fatální porážka, která přesně zapadla do mytologie českých slavných proher, které se dají omluvit právě onou mírumilovností. Ve skutečnosti tehdy husité vyhráli, akorát ti umírnění, včetně Jiřího z Poděbrad. Taky vás někdy napadlo, jak je možné, že údajný holubičí národ oslavuje radikální husity, kteří kromě heroismu a vzbouzení respektu či strachu vraždili a upalovali kdekoho?

Cesta k sebemrskačství

Pro obrozence to ovšem byl první krok k úpění, které se v žaláři národů protáhlo až do roku 1918. Něco naznačila bitva u Moháče, kterou na českém trůně roku 1526 skončili Jagellonci. A vlády se ujali ti strašliví Habsburkové. Jen se nějak zamlčelo, že si je čeští stavové zvolili sami a zcela dobrovolně. Bílá Hora pak byla líčena jako vyústění předchozích chyb a porážek bez ohledu na to, že poražený český král Fridrich Falcký skutečně nebyl jakožto muž naprosto odlišných mravů a nábořženství v zemi oblíben. I tady se objevil záchvěv hrdinství, kdy se do posledního decghu měl bránit Šlikův moravský prapor, ve skutečnosti ovšem složený hlavně z německých žoldnéřů. Sebemrkačství nabíralo nicméně na síle a do séria porážek se začaly během obrození a hlavně komunismu počítat i tak zcela nepodstatné střety, jako zabití několika málo sedláků u Chlumce, z nichž se ještě polovina utopila v rybníce.

Mírumilovnost často přecházela v bolestínství, přitom vítězství je v českých dějinách nepočítaně. Dokonce bitva na Bílé hoře tak byla dvě století slavena i prostým lidem. Podle historika Jiřího Raka se vše změnilo "s nástupem moderního nacionalismu, který na počátku 19. století v obecné evropské mentalitě vystřídal dosavadní dominantní postavení náboženství. Teprve od té doby je v českém povstání zdůrazňována národní nota a v bělohorské porážce je spatřována katastrofa celonárodního dosahu". Teprve tehdy se ve skutečnosti začalo razit přesvědčení, že jsme "úpěli, trpíce nevýslovně pod jařmem sveřepých utiskovatelů", jak to vtipně formuloval Karel Čapek ve Válce s mloky. Začala se objevova slova jako porážka, poroba, úpění, utrpení, zkrátka stavěli jsme pomníky svému neštěstí, jak si stěžovali ti chytřejší vlastenci už koncem 19. století.

Náš ředitel Žižka

Měli proč. V bitvách nekonečných válek bojovali Čveši, Moravané i Slezané stejně statečně (či zbaběle) jako kdokoliv jiný. Mimochodem víte, kdy se ve poprvé velkém vytáhly vzpomínky na slepého vojevůdce Žižku, který měl v lidech rozněcovat hrdinství? Během Napoleonských válek na podporu Habsburské monarchie, kdy čeští literáti skládali ódy o Žižkovi vždy, když nějaký rakouský vojevůdce zvítězil. "Toť jest Žižka, vůdce a ředitel náš," veršoval František Šír. A nikomu nevadilo, že vítezství rakouských generálů doprovázaly verše o Žižkovi ničícím "škodné Germány". Tolik k děsivému žaláři národů. Nic na tom nezměnil ani fakt, že velký historik František Palacký se nerozpakoval napsat o Žižkově nemilostrdném "plenění a vraždění". Alois Jirásek pak z Žižky udělal otcovského vrchlně spravedlivého vojevůdce a mezi chrabrým národem se začala šířit myšlenka "co Čech, to hejtman". Nevydrželo to dlouho.

Anebo jak komu. Zvlášť českoslovenští legionáři prokázali, že nejsou žádní holoubci. Svedli jak hrdinné bitvy proti Rakousku-Uhersku u Zborova a Německému císařství u Bachmače, tak urputné střety se zrádnými bolševiky a ovládli na čas značnou část Ruska, což jim tam dodnes nemohou mnozí zapomenout. Jen v Rusku jich bylo na šedesát tisíc, další bojovali ve Francii a Itálii. Nejednou proti českým vojákům na rakouské straně. Pomineme-li týdenní válku s Polskem v roce 1919, bylo s válčením konec. Blížil se osudový okamžik, který si sice mnozí později omlouvali zradou spojenců, pragmatismem či právě i údajnou holubičí povahou, ale skutečnost byla trochu jiná.

Ústup z boje

Když byla v září roku 1938 vyhlášeně mobilizace, Čechoslováci se odhodlaně vydávali bránit svou zemi. Mladí kluci, otcové od rodin, prostě všichni, kdo mohli. Chápali se zbraní a odhodlaně nastupovali k útvarům. A byli připraveni bránit své rodiny, své přátele, svou zemi. A věděli, že za ni možná položí životy. Tak jako dnes Ukrajinci. A co se nestalo? Politická elita, která mobilizaci vyhlásila, bubnovala do zbraně a oháněla se národní hrdostí, najednou couvla. Lekla se, začala taktizovat, kličkovat, hledat různá ale, nebo, aby a kdyby. A lidé, kteří se chtěli nacistům postavit, neuhnout a stát hrdě proti agresorům, kteří se jali uchvátit naše pohraničí, si pomysleli: Teď stáhneme ocas? A Němci pak chtěli víc a víc. A za půl roku vymazali Československo z mapy. Protektorát byla už jen parodie na samostatný stát.

Podle někdejšího nejvýše postaveného vojáka v NATO generála Petra Pavla by obrana znamenala i signál, že se nenecháme zlomit, bez ohledu na reakce spojenců. "Mluví se sice o spojencích, ale ve skutečnosti jsme měli smlouvu o bezpečnosti pouze s Francií. Já si myslím, že ten výraz "zrada spojenců" někdy používáme jako omluvu za vlastní rozhodnutí nebránit se. Samozřejmě, že hrálo velkou roli vyjádření Francie a Británie, že Československo není zemí, kvůli které by chtěly jít do války. Přece jen jsme ale i poté měli volbu. A vybrali jsme si pasivní možnost, přizpůsobení. Stále jsme se mohli rozhodnout jinak, i přes postoj velmocí. Ten navíc měl i ne zanedbatelnou domácí opozici. Například projev Winstona Churchilla v britském parlamentu jednání vlády jasně odsoudil."

Poměr sil podle něj vyzníval ve prospěch Německa, na druhou stranu Německo nebylo v té době ještě tak silné. "Navíc konfigurace zdejšího terénu, odhodlání lidí i velice rychlá mobilizace, dávaly slušnou šanci na poměrně významný odpor. Minimálně by přiměl velmoci k přehodnocení jejich stanoviska a určitě by měl vliv na celý další mezinárodní vývoj. A my bychom si neohnuli páteř, což je někdy možná důležitější než za každou cenu přijmout pragmatické rozhodnutí," dodává.

Ušetřil Beneš národu tisíce životů, nebo mu napomohl zlomit páteř? Musíte si odpovědět sami. Byla jeho abdikace a náhlý odlet v říjnu 1938 nutným pragmatickým krokem, aby mohl vést zahraniční odboj, nebo fatální chybou, protože lidé měli pocit, že generál utekl z boje? Zase si odpovězte sami. A do třetice - byla smlouva podepsaná Molotovem a Fierlingerem v prosinci 1943 za přihlížení Stalina s Benešem nutnou obranou proti rozpínavosti nacismu, anebo nás uvrhla do područí dalšího totalitního hegemona? V tomhle případě se přinejmenším historici shodují víc - zatímco Beneš si opravdu myslel, že díky smlouvě o spolupráci zamezí spojenci zasahovat do vnitřních záležitostí Československa, Stalin si to vykládal, jako kdyby před ním Beneš poklekl a složil mu takřka lenní přísahu. A mezitím nacisté okupovali české země. Vzaždili, strašili, slibovali.

Jsou ale Češi skutečně psíci a lokajové, jak nás dnes líčí prolhaná ruská propaganda? Jistěže se mnoho lidí přihrbilo, řada si zakolaborovala, ale další nesmírně statečně vzdorovali. Tak jako jinde. Jen hořkost s mnichovské kapitulace zůstala. "Čech je jako cyklista, nahoře se hrbí a dole šlape," říkal Hitlerm který považoval Čechy za národ kolísavců, který čím víc se ohýbá, tím je nebezpečnější. O mírumilovnosti ani slovo. Jen o pracovistosti.

Mír, nebo deziluze?

Tehdy byla deziluze obrovská. I proto, že mezi rezignací či dokonce kolaborací a mírumilovností je zpropadený rozdíl. Tohle si bohužel neuvědomovali ani mnozí naši předkové a rok 1948 znamenal nastolení tvrdého stalinismu. Zdánlivě jsme se pro něj rozhodli sami, ale bez vhodné mezinárodní konstelace a kolaborace mnoha československých představitelů se Sovětským svazem by to možné nebylo. Když Edvard Beneš přijel po pražském povstátní do Prahy, ihned odstavil od moci odbojáře, kteří tvořili Českou národní radu a vedi povstání. Celou válku přitom tvrdil, že se o moc bude dělit s domácím odbojem. Tedy s největšími hrdiny protektorátu. A ti většinou utřeli. A stejně jeko letce RAF je pak komunisti nejednou strčili do vězení.

Nadějeplný rok 1968 pak zadusila sovětská okupace, kdy o bratrskou pomoc požádali naši komunističtí spoluobčané a následovala normalizace, chalupaření, televizní estrády a levné pivo. Mnohým to stačilo. Přitom se lidé nebáli vyjít do ulic. Stejně jako byli v ulicích 17. listopadu 1939 a steně jako potom 21. srpna 1969, kdy zemřelo pět lidí a tuhle poslední revoltu jsme si díky lidem jako Dubček potlačili sami.

Vždycky tu zkrátka byli hrdinové a bojovníci. Za protektorátu odbojáři, kteří se nebáli sejmout ty nejmocnější nácky, v padesátých letech nezlomné ženy a muži, kteří svou zásadovost často odnesli životem, v letech sedmdesátých disidenti, které režim připravil nejednou o svobodu. Je pravda, že následovala Sametová revoluce, která tezi o naší krotkosti potvrzuje, ale je třeba věřit, že ten bojovník v nás někde schovaný je. Kdyby totiž Putin natáhl smrtící pařát až sem, blaničtí rytíři by proti jeho tankům asi nestačili. A věřím, že mladší generace už žádná traumata z Mnichova nemají a že jsme dost sebevědomí na to, abychom se v případě nutnosti postavili nezměrnému barbarství, které vidíme jen pár set kilometrů od našich hranic, byť defétisti a kolaboranti v tradicích holubičího bludu tvrdí, že to není naše válka. Je.