Mučedník sentimentu Karel Havlíček Borovský

Dnes je to 200 let, co se narodil jeden z nejstatečnějších, nejtalentovanějších a nejjasnozřivějších Čechů. Co by dnes říkal Havlíček, který nesnesl vlastenčení, národovcům a kolaborantům vydávajícím se za vlastence? Jak moc by se jakožto znalec ruské duše vysmál pro panslavismus horujícím kremrolím? Co by si asi pomyslel o novinářích, kteří oč méně disponují vzděláním a literárním umem, o to víc posluhují PR a marketingu? Na všechny otázky by byla odpověď jasná. Havlíček ji dával jasně po celý život.

Karel Havlíček Borovský, nebojácný novinář, básník, geniální drzoun a rebel se narodil před 200 lety a v létě tomu bylo 165 let, co zemřel. Za těch necelých pětatřicet let života, které mu byly vyměřeny, stihl nesmírně mnoho. A jen pětadvaceti se dožil náruživý milovník, poeta, cestovatel a bohém Karel Hynek Mácha, od jehož úmrtí uplyne v listopadu 185 let. Spojovalo je mnohé. Nejen předčasná smrt, ale i mimořádná odvaha, nevídaný talent, široké vzdělání, pohrdání planým vlastenčením, potýkání se s cenzurou, jasné názory, ale i to, jak byl jejich odkaz hned po smrti znásilněn a oni byli přetaveni v čítankové černobílé obrázky, které s jejich životem mají pramálo společného.

Hroby a hrobečky
Poprchává. Mladý muž stojí v Litoměřicích na hřbitově. Boty má od bláta. Prochodil ho celý, aby našel to, co jen tušil. Hrob vizionářského básníka. Po deseti letech od smutného pohřbu v roce 1836 je naprosto zanedbaný. Toho se naštěstí Karel Hynek nedožil. Tedy, nemohl se logicky dožít, pomyslí si ironicky Havlíček. Vrací se rozmrzelý do Prahy a další dny věnuje jediné věci - Mácha musí mít důstojný náhrobek. Jak mohou být lidé tak nevděční? I když se vlastně nediví. Vyzdvihují se tu vlastenečtí horlivci jako Tyl (Havlíček slavného dramatika skutečně nemusel) a velikáni hnijí někde u zdi pod kamenem. Ach jo. 

Josef Kajetán Tyl se v té době ale už zalykal zlostí. Před rokem totiž Havlíček zveřejnil kritiku, v níž rozcupoval jeho novelu Poslední Čech plnou sentimentu, vlastenčení a klišé. Havlíček přímo psal, že je mu nanic "z těch neustálých řečí o vlastenectví, o vlastencích a vlastenkách, kterými nás veršem i prózou naši spisovatelé, a nejvíce Tyl, již drahně let nemilosrdně pronásledují...". 

Ten samý Tyl navíc opakovaně napadal Máchu, který přitom kdysi účinkoval v jeho ochotnickém divadelním spolku. Že prý nežhne pro národní myšlenku a utápí se v romantických veršících. Kdyby jen Tyl sahal Máchovi po kotníky, ušklíbne se Havlíček. Mácha nejen geniálně psal, ale také zcela nekonvenčně žil. A otevřenost, s jakou se svěřoval svému deníku, je popravdě šokující dodnes. Ten chlap nebyl žádný rozervaný ubrečenec, ale umělec z masa a kostí, plný náruživosti, žárlivosti, vypjatých citů, běsů i vášní. A především talentu.

Havlíček by koukal
Jenže nedopadl Karel Havlíček Borovský nakonec ještě hůř? Tenhle domnělý bojovník proti Habsburkům a bourač Rakouska si zachování zreformované monarchie ve skutečnosti přál. Co by si Češi sami počali? A jakožto vlastenec nesnášel laciné vlastenčení a parodoval vlastenecké sentimentální básně.

 "Havlíčkovi totiž nebylo nic protivnější než sentiment. Ale jeho obrázek odvlečení do Brixenu visel v každé hospodě. Sám to přitom v Tyrolských elegiích odbude takovým furiantským veršem. A zbude po něm obrázek mučedníka. To by vůbec nebyl rád. Ani on, ani Palacký nebyli žádní bijci za český stát. Je to ale i tím, že rozpor mezi vlasteneckou rétorikou a skutečností je hrozný. Spoluzakladatel staročeské strany Rieger byl povýšen do baronského stavu, další obrozenci dostali vysoká státní vyznamenání," říká vynikající znalec 19. století, historik Jiří Rak. A zmíněný geniální dějepravec, Otec národa a dle čítanek bojovník proti Rakousku František Palacký? "Jeho věta ,Byli jsme za Rakouska, budeme i po něm', není celá. On naopak říká, že by to byl průšvih, ale nějak bychom to přežili," dodává Rak.

Jakpak se ti Brixen líbí?
Popadli ho, dali do želez, mořili ho zimou a hladem a pustili až na smrt nemocného. Takový je Havlíčkův čítankový obrázek. A Havlíčkovo vyhnanství v italském Brixenu jako by zastínilo celou jeho literární tvorbu a novinářskou práci. Podle historika Jiřího Raka je navíc i samo utrpení Karla Havlíčka Borovského v Brixenu solidní mýtus: "Ano, chtěli ho izolovat, ale mučedníka určitě nepotřebovali." 

Faktem je, že si pro Havlíčka přišli četníci v prosinci 1851 před třetí ráno do jeho domu v Německém Brodě, kde v té době po několika zásazích úřadů a zákazech jeho Národních novin a časopisu Slovan žil trochu v ústraní. Původně ho měli odvést do Salcburku, ovšem Brixen se nakonec jevil jako mnohem lepší izolace. V Tyrolských elegiích líčí, že skoro týdenní cesta částečně i přes zasněžené Alpy, kdy mu šéf doprovodu komisař Dedera kupoval víno, byla v době vánic nejen dlouhá, ale i řádně dobrodružná.
Havlíček totiž popisuje, jak se splašili koně a policisté vyskákali z kočáru. ("Bez kočího, bez opratí, po tmě, / u silnice propast místo škarpy: / tak jsem cválal sám a sám v kočáře / jako vítr z Alpy.") Jediný on zůstal a koně se mu podařilo zvládnout. Dojel k poště, a než četníci celí otlučení dorazili, v klidu povečeřel. Mimochodem - František Dedera dával v mládí kondice stejnému studentovi jako Havlíček. Ten student se jmenoval Bedřich Smetana, jak se praví na Dederově náhrobku, který je na Olšanech čirou náhodou nedaleko hrobu - ano, Karla Havlíčka Borovského. Tyrolské elegie končí tím, že šťastně dorazili do místa, kde ho "černý dvojhlavý orel drží v klepetech". 

Ve skutečnosti to až tak drsné nebylo. Pokud se v dnes severoitalském Brixenu ocitnete, uvidíte, že je to malebné dvacetitisícové město (za Havlíčka asi sedmitisícové), položené v přenádherné tyrolské přírodě. Nejprve ho ubytovali v hotelu U slona, později měl vlastní dům i se služebnou, kam mu z hotelu nosili obědy. Také za ním mohla přijet manželka a dcera, jimž cestu zaplatil stát. Navíc dostával Havlíček od státu roční apanáž 500 zlatých, což byl plat vyššího úředníka, několikanásobně převyšující mzdu tehdejšího učitele. V dopisech se zmiňuje, že třeba Vánoce bývaly v Brixenu skutečně štědré a dost peněz měl ušetřeno z doby, kdy jakožto schopný podnikatel vydával své noviny. 

Bohužel možná právě manželka ho nakazila tuberkulózou. Těžko ale dnes říci, kdy přesně. Každopádně ho izolace od dění v Čechách a pozvolné upadání do zapomnění nepochybně štvaly, zvlášť když ho propustili domů až po třech a půl letech.

Kdepak bourač monarchie
Havlíček byl politický realista, velice kritický člověk a podle historika Jiřího Raka byl i proto jeho vztah k monarchii pozitivní. "Byl to chytrý umírněný chlap a budoucnost českého národa viděl zcela nepochybně uvnitř habsburské monarchie." Tak proč ho vlastně odsunuli? "Protože pro ně byl nebezpečnější než odpůrci. Měl představu jiného Rakouska. Psal o federalizované monarchii jako o jediném východisku pro Čechy. Štval svou umírněností Čechy i Němce." Ne samozřejmě všechny, třeba největší osobnost té doby František Palacký za ním stál skoro v každé situaci. 

A poslal ho do vyhnanství sám císař, jak se tvrdí? "Bylo to císařské rozhodnutí. Ale šlo o parádní exil. Platili mu tam hotel, chodily mu peníze z eráru a Palackému odtamtud psal, jak se má nádherně a kdyby ho tak viděl, tak ho nepozná - je opálený, běhá po horách a pobyt mu velice prospívá," říká historik Jiří Rak. Ironický verš v Tyrolských elegiích vůbec není daleko od pravdy: "Bach mi píše jako doktor, / že mi nesvědčí v Čechách zdraví, / že prej potřebuju / změnu povětří."

"Havlíček byl nemocný a jižní alpské svahy vláda vybrala i s ohledem na jeho nemoc," dodává Jiří Rak, podle něhož je tu přece jen jisté "ale". "Nicméně ho tam poslali bez rozhodnutí soudu a to se nedělá. To byla obrovská chyba. Havlíček se předtím už dvakrát soudně úspěšně bránil. Muselo ho strašlivě štvát, že ho nepustí domů, zatímco různé radikální spiklence a buřiče při amnestii mezitím propouští." Císař František Josef I. sice Havlíčka asi vůbec neznal, ale zatykač skutečně podepsal. To bylo v první absolutistické etapě jeho vlády, v padesátých letech Bachovy éry.

Mučedníkem proti své vůli
Havlíček se pak dostal do Prahy až v květnu 1855, měsíc po smrti své nemocné manželky Julie. Tuberkulózou se nenakazil jen on, ale i jejich dcera. Většinu peněz navíc půjčil švagrovi a velice obtížně sháněl zaměstnání. Zprvu navíc nemohl ani bydlet v Praze, kde nechal dceru. Návrat z hor mu nepomohl, naopak se mu přitížilo, neúspěšně se léčil v lázních a 29. července 1856 zemřel. 

Jeho pohřeb byl ovšem velkou událostí. Podle legendy položila Havlíčkovi na rakev Božena Němcová trnový věnec, čímž odstartovala jeho posmrtný mučednický druhý život. Podle zjištění vědců to ale ve skutečnosti nebyla Němcová, ale buď její manžel, který si účast na pohřbu odpykal týdenním vězením, či sám organizátor pohřbu Ferdinand Pravoslav Náprstek. A šlo navíc asi o vavřínový věnec. Mimochodem i Božena Němcová se jako nekonvenční skvělá umělkyně stala obětí posmrtné idealizace. Žádná vzorná Barunka, ale jedinečná emancipovaná žena, nešťastná v téměř zběsilém manželství, velice chudá, ale nevídaně liberální, a i se čtyřmi dětmi vášnivá a s nabídkami zástupu milenců, z nichž některým podlehla. 

Z Borovského se po smrti stal šmahem symbol boje proti habsburské monarchii, jenže když si přečtete jeho články, je jasné, že ho jiná možnost než existence Rakouska ani nenapadala. "Psal, že se nad Rakouskem sice stahují mračna, ale říše to překoná. Představoval si Rakousko národnostně spravedlivé, demokratické a federalizované," podotýká historik Jiří Rak. 

Nejnebezpečnější novinář

Policejní orgány Havlíčka nicméně považovaly za nejnebezpečnějšího českého novináře. Jednak byl nesmírně talentovaný a jednak měl Havlíček promyšlený reformní program, což bylo nebezpečnější než výkřiky uřvaných radikálů, které stačilo na chvíli strčit do chládku. Havlíček byl navíc vskutku vynikající novinář. A velice známý. Vlastně jsme už tehdy jednoho odbojného Havla měli. Pod tímhle pseudonymem totiž Havlíček často psal. A ty texty plné ironie, sarkasmu, přesných střízlivých postřehů i nevybíravých názorů stály za to. Jako by předběhl dobu o sto padesát let. Bezvadně se čtou i dneska. Na rozdíl od sentimentálních říkanek jeho současníků či oslavných lkavých článečků vycházejících o něm po jeho smrti. 

Havlíček svítil mezi novináři své doby jako maják. Jeho břitké, přesné, srozumitelné články, podepřené ohromnou erudicí neměly srovnání. Nakládal kdekomu a hvězdou se stal už ve třiadvaceti vlastně hned po zmíněné kritice Tyla, byť to mnozí vlastenci nemohli dlouho překousnout. 

Havlíček začínal v Pražských novinách, pak si založil své vlastní Národní noviny, první český deník, který mu nejen docela slušně vydělával, ale zásadně formoval názory inteligence v revolučních letech 1848 a 1849. Během té doby se Borovský aktivně vrhl na politiku, stal se organizátorem českého politického života, a dokonce i poslancem Říšského sněmu. Mandátu se ale po několika měsících vzdal, protože ho novinařina přece jen uspokojovala víc. Mohl ovlivňovat veřejné mínění a vzdělávat společnost, o což mu celý život šlo. V lednu 1850 byly ale Národní noviny definitivně zakázány a Havlíček se přestěhoval do Kutné Hory, kde začal vydávat časopis Slovan. Čekaly ho za to soudní spory a sveřepá úřednická šikana. A tak v srpnu 1851 skončil i časopis Slovan. 

Drsný a ještě drsnější ktitik
Karel Havlíček Borovský cílil svoje břitké texty na mnoho témat. Ať se jednalo o českoněmecké soupeření, církev, slovanství či zmíněné prázdné vlastenčení. Slovanství je téma pro Havlíčka zcela zásadní. Obrozenci se opájeli představami slovanské vzájemnosti a vzdálené Rusko si neskutečně idealizovali. Havlíček tam ovšem více než rok strávil (Pavel Josef Šafařík mu dohodil práci u svého přítele, univerzitního profesora v Moskvě) a zděsil se toho, co na vlastní oči viděl. Nenechal si to pro sebe a vydal převratnou literární reportáž Obrazy z Rus, v níž popisuje své vystřízlivění z počátečního okouzlení touhle zemí. Carský absolutismus, alkoholismus i bída obyčejných lidí ho šokovaly. Tvrdil potom, že odjel jako Slovan, ale vrátil se jako Čech. I v článku Slovan a Čech odmítá myšlenku, že toliko podobný jazyk zakládá nějaké bratrství: S despotickým Ruskem určitě ne, společné zájmy máme maximálně tak s Jihoslovany, kteří chtějí stejně jako Češi zlepšit poměry uvnitř monarchie... 

Zavrhuje tedy panslavismus, protože Slované nejsou žádný jednotný politický útvar a mívají naopak často rozdílné zájmy. S návštěvou Ruska souvisí trochu i básnická skladba Křest svatého Vladimíra, vyprávějící o carovi, kterého naštval bůh hromu Perun, když mu nechtěl na narozeniny za čokoládu zabouřit místo kanonády. "Pro nic za nic robotovat / nevěděl bych věru, / na tu jeho čekoládu / že mu na ni seru!" A tak ho jednoduše nechal car nespravedlivě odsoudit vojenským soudem a utopit v Dněpru. Potom nezbylo než vyhlásit v novinách konkurz na nového boha, protože jinak by nikdo nebral církev vážně... Je to namířeno jak proti církvi, tak proti politické zvůli.
Politickým přesvědčením byl svobodomyslný Havlíček liberál, vystupoval nejen proti absolutismu, ale i proti clům, prosazoval co nejsvobodnější obchod a podnikání a vysmíval se právě se rodícího komunismu: "Každého člověka jmění se musí hájiti, a kdo se cizího jmění dotýká, kdo do cizího jmění sahá, jest komunista! Jen majitel sám právo má se svým jměním dle své vůle nakládati a každé míchání se do toho odjinud jest komunismus!" 

Ve školách nám samozřejmě neříkali, že ho považoval za absurdní, bludné učení, které ale, jak tehdy věřil, snad nemá šanci zakořenit: "Každý ale také vidí hned na první pohled, že takové učení není pranic nebezpečné, protože nenajde nikdy dostatečný počet následovníků, aby do života uvedeno býti mohlo." A varoval spíš před absolutistickým státem, který dělá totéž, ale ve velkém. 

Jezoviti lítí
I s církví měl Havlíček nevyřízené účty. Jako mladík si představoval, že bude vzdělanost a český jazyk šířit mezi lidem jako kněz, vstoupil proto do semináře, kde ale jeho liberalismus narazil na tuhou disciplínu a roku 1841 ho jako nenapravitelného rebela vyhodili. Církevní instituce a jejich zkostnatělost pak propíral, jak to jen šlo. A nešlo jen o známý epigram o jezuitech jakožto hubitelích českých knížek. Nezůstával totiž jen u katolické církve, ale tepal všemožné náboženské praktiky a svaté mu nebylo ani husitství: "Proč byly husitské rvačky? / Rozhodnout se jimi mělo, / má-li se jíst boží tělo / s omáčkou neb bez omáčky." 

S pohrdáním planým vlastenectvím pak souvisí i jeho kritika česko-německého zápasu. Nešlo přece o to, kolik kdo napíše patetických buditelských říkanek, ale o konkurenční zápolení na všech frontách. Ať se to týká vzdělání, vědy či průmyslu. Toho především, protože pokud Češi podle něj nebudou vládnout stejně moderními postupy a technologiemi jako Němci, těžko se s nimi budou moci srovnávat. Snažil se prosadit zřízení první české průmyslové školy a říkal, že je pro národ lepší, když bude český švec šít kvalitní boty, než smolit špatné vlastenecké básničky. 

Sám Havlíček byl nepochybně hlavně novinářem a básníkem býval spíš shodou okolností. Vtipné Epigramy, do nichž prý naléval svou zlost, publikoval sice již v roce 1845, ovšem delší Tyrolské elegie nebo Krále Lávru napsal v Brixenu. V domku s altánem za městem. Pro mnohého spisovatele by to byl sen. Penze, klid, příroda, rodina a moře času. Ano, byl to vynucený exil, ale umučený jím rozhodně nebyl. 

Jak píše Jiří Rak ve své jedinečné knize o českých mýtech Bývali Čechové, osudy Havlíčka nebyly zrovna veselé, ale podobně tragická byla i jeho posmrtná pouť: "Ironik, který své současníky provokoval neúctou k obecně zbožňovaným hodnotám a představám, se sám stal předmětem pobožného zbožnění, jež absolutně nebralo na vědomí jeho autentické životní postoje." Zbude sentimentální píseň Spi, Havlíčku, v svém hrobečku, kterou zpívá celý národ. Mimochodem - právě sentimentální písně on sám z duše nenáviděl. 

Chlapci z čítanky
"Podobný osud měl Mácha, z něhož udělali sentimentálního básníka. Všichni znají verše,Byl pozdní večer - první máj...', ale krvavost celé básně je rychle zapomenuta," poznamenává Jiří Rak. Oba nekompromisní velikány si navíc přisvojili politici všemožných režimů a bohužel jejich skutečné životy i tímhle (ne)žádoucím způsobem poupravili. 

Čítankové obrázky Havlíčka i Máchy jsou dodnes silnější než sebepopsanější historická realita. "Tomu se prostě říká druhý život. Vezměte si Myslbekovu sochu Máchy - to je pěvec lásky, něžný chlapec... Ten by sotva došel pěšky do Benátek. Navíc každý zná jen první lyrické verše Máje, pak se ale přece rozpoutá šílená hrůza - vražda vlastního otce, poprava Viléma a podobně. O jeho dopisech ani nemluvím. Jeho milenka Eleonora Šomková zvaná Lori byla schopná snášet jeho neuvěřitelně žárlivé výlevy, příkazy a zákazy," dodává historik Jiří Rak. 

Ignác Mácha, jak se ve skutečnosti Karel Hynek Mácha jmenoval, totiž nepsal jen nějakou rozněžněnou poezii. Jeho básně, povídky i novely jsou lyrické, ovšem zdaleka ne plné kvetoucích luk, nýbrž často více než chmurné. Dnes jako by opravdu všichni znali jen ten úplný začátek Máje a tím to hasne. A ty jeho cesty! Všude pěšky. Mnoho týdnů. Do Itálie, po Krkonoších, ale třeba i běh z Litoměřic do Prahy, když chtěl vidět Lori či syna. Toulání po hradech, zříceninách, lesích a lukách. Plné svobody, pití a kocovin. Žádné zasněné vzdychání. Mýtem totiž je, že osaměle putoval krajinou a zasněně hleděl v tichu do krajiny. Všechny své zásadní poutě podnikl s nějakým kumpánem. Třeba Antonínem Strobachem, což byl pozdější předseda Říšského sněmu. Je ovšem neuvěřitelné, co toho dokázali urazit. Putovali řadu týdnů a denně zvládli i šedesát kilometrů. 

Tylovo plivnutí
Za života Máchovi pomníky nikdo nestavěl. Výstředně oblékaný mladý buřič vydal Máj až v roce své smrti. A to ještě vlastním nákladem o výši 600 kusů, na což si musel půjčit od kamaráda Eduarda Hindla, s nímž také podnikal některé své poutě. A hned to chudák od vlasteneckých kritiků schytal - kopíruje Byrona, ať jde s tím romantismem někam, je to škvára vyhaslé sopky a tak dále. 

Josef Kajetán Tyl mu vytkl, že je sice nadaný, ale nečeský a že nechápe, proč se tak mladý člověk zabývá popravou. Pořádně se Máchovi vysmál ale až několik let po jeho smrti v novele Rozervanec o vztahu dvou rozhádaných básníků Hynka a Karla, kde mimochodem píše i o Lori (jmenuje se tu Beata) jako utlačované, nešťastné, jednoduché dívce, která si s rozervaným žárlivým bouřlivákem v ničem nerozuměla. Tyl tady opravdu bezpečně mrtvému Máchovi, řečeno dnešními slovy, děsně nakládá. 

Známá je ale třeba i situace, kdy skutečné Lori zemřela matka, a milenec ji přivlekl k matčině rakvi, kde musela přísahat, že byl její první. Což, jak mu přiznala, nebyl. V dopisech se zachovaly i Máchovy citové výlevy, příkazy, zákazy a výbuchy žárlivosti. Prostě rozervanec. "Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal..." 

Ovšem Máchova smrt těsně před plánovanou svatbou s Lori je skutečně tragická, ovšem zase to bylo trochu jinak, než se učíme ve škole. O Máchovi se tvrdí, že zemřel na zápal plic po obětavém hašení požáru v Litoměřicích, kde nastoupil coby čerstvý absolvent práv jako koncipient a kam se pěšky vracel, když chtěl v Praze vidět svého zrovna narozeného syna Ludvíka... Ve skutečnosti se ale patrně napil otrávené vody, chodil ještě do práce, byť měl strašlivé průjmy, a zemřel skoro až po dvou týdnech v noci z 5. na 6. listopadu 1836. Na choleru, což není tak vzletné jako zápal plic. 

Pohřeb měl v den plánované svatby. Malý syn Ludvík přežil básníka o necelý rok a Lori se provdala za policejního úředníka. Na Máchův hrob se prý nikdy podívat nepřišla. Až po deseti letech se na hřbitově zastavil Karel Havlíček Borovský a nechal ctěnému kolegovi zbudovat důstojnou hrobku. A po více než stu letech (vzápětí po okupaci) byly Máchovy ostatky přeneseny slavnostně na Vyšehrad. 

Bída, smrt a sláva
Havlíček i Mácha patří ke zcela jedinečným zjevům nejen české literatury, jakých ý j j má tenhle národ pomálu. Stali se modlami, ale hodně zdeformovanými. Pohoršování nad zveřejněním Máchova deníku z podzimu 1935 není na místě. Naopak udělalo ze sochy zjemnělého romantika trochu více eruptivního pětadvacetiletého mládence, který si chtěl užívat života. Zbylo po nich ale jejich dílo. Jedinečné, průkopnické a dodnes čtivé. A třeba i názvy nejvýznamnějších míst, kde se Češi scházejí. Byl to Havlíček, který se zasadil o přejmenování Koňského trhu na Václavské náměstí a Dobytčího trhu na Karlovo náměstí. To je vlastenectví v praxi, žádné lkavé plky. 

A další slavný Čech, kdysi velice sebevědomý miláček národa Josef Kajetán Tyl? Toho Havlíčkova kritika tehdy zasáhla -s odstupem viděno - až trochu krutě. Nešikovně se bránil a Havlíček ho, obrazně řečeno, v literárním ringu doslova deklasoval. Na konci života ponížený Tyl stále kočoval s divadlem, ale jako otec celkem devíti dětí, které měl se sestrou své manželky, už spíš živořil, než žil, a v naprosté bídě podlehl v létě 1856 zcela vysílen nemoci.
Pohřeb měl ovšem v Plzni před 160 lety pompézní. Tak jako Havlíček, který zemřel jen necelé tři týdny po něm. A Božena Němcová, kterou totéž čekalo za pět let? Naprostá bída před smrtí a posmrtné vynášení do nebes. Všechny ty scénáře jsou si nějak podezřele podobné.

...

(v delší podobě s větším důrazem na Máchu vyšlo v Téma 26. 10. 2016)