Milost

Neapolitán Paolo Sorrentino je nepochybně nejlepší režisér 21. století. Pro mě určitě. Na jeho filmy musím chodit sám. Jsou dojemné, i když se dojímat nechci. Nejsou dojemné proto, že by z vás postavy a situace dojetí ždímaly, dojímají samy o sobě. Dokonalostí, krásou, vtipem a nesmírnou grácií.

Proč to vidět?

Je to nádherný. (dokonale výtvarné, obrazově dechberoucí gesamtkunstwerk)

Je to vtipný. (každá druhá věta je buď naprosto přesná, nebo neskutečně vtipná, anebo obojí)

Je tam Toni Servillo. (vedle DiCapria největší herecký talent současnosti, stačí jeden pohled)

Je to italský (a tím pádem i nanejvýš evropské)

Je to hudebně podmanivý (nikdo nedokáže psojit hudbu a obraz jako Sorrentino)

Jsou tam scény, které zastaví čas (příchod portugalského prezidenta je jedna z nejlepších situací, jaké jsem kdy viděl)

O něco tam jde (vždycky o život, tedy o životy a o svobodu)

Každá postava vám vyrazí dech (každá, včetně papeže)

Už jsem říkal, že to je dojemné?

Loni byla pro mě nejlepším filmem Jedna bitva za druhou právě s Leonardem Di Capriem, která je díky politické situaci neskutečně aktuální. A tím nemyslím jen úchvatného nácka s nejistou sexualitou v podání Seana Penna. Ale letošní Milost je úplně jinde. Nad mraky.

Takže když se mě někdo zeptá, kdy jsem naposled brečel, vím to vždycky naprosto přesně. U posledního filmu Paola Sorrentina...