Mexické vlny

Mexičani jsou veskrze malí, tlustí a nesmírně spokojení. V jejich případě mě vyloženě zarazilo, jak sejf se člověk v Mexiku cítí. Navzdory pověstem. Navzdory průvodcům. Navzdory předsudkům. Ti lidé jsou totiž nesmírně přátelští, aniž to hrajou. V řadě zemí to totiž lidi hrajou, protože vědí, že se o nich hovoří jako o pohostiném národě. Tady ne.

Pominu-li přímořská turistická letoviska, která jsou peklo všude na světě, je to fakt boží země. Zatímco v Brazílii jste ve střehu od rána do rána, tady vás to strašně brzo přejde. Čím větší zapadálkov, tím větší klídek. Už proto, že tam se vám nikdo nevnucuje a taxíky na vás netroubí. Tma netma, periférie neperiférie.

Dobře, neznám sdituci na severu země, kde je to nepochybně ostřwjší, nicméně největší pověru o Mexiku šíří jak různé cestovky, tak nezávislí cestovatelé a příručky pro wannabe nezávislé cestovatele. Všude stojí, že bez spropitného vás Mexikánec pošle leda tak do prdele, Nesmysl. Pokud jim zpropitné dáte, většinou se buď diví, anebo to považují za urážku. Všude. V autobuse, v obchodě, a dokonce občas i v bufetu s tacos. Prakticky vždcky a všude vraceli tak poctivě, jako Japonci, kde je spropitné urážka.

Zvlášť na Yucatánu v sobě mají hodně mayského. Ostatně mayská civilizace tu byla až do konce 17. století. Stejně jako Aztéky a Inky ji vyvrátili Španělé, ovšem s tím rozdílem, že Mayové tu nebyli na rozdíl od kolegů ve středním Mexiku a Peru nebyli několik století, ale několik tisíciletí. Zbyly tu z těch dob hvězdárny, pyramidy, hřiště na pelotu a nesmírně krásné a ne moc slané moře, průzračná sladokovodní jezera a hlavně tisíce cenot – jezírek ve skalách či přímo v jeskyních.