Příliš mnoho nul čili Ostuda vysokých škol I.

Komunismus neporazili studenti ani disidenti, zamudroval k 17. listopadu silně dezorientovaný inženýr Klaus, sám vysokoškolský profesor. Takže dnes to bude něco ke Dni studentů, k němuž doufám snad nebude řečnit další rudý nok, rektor a svazák Zima, makabrózní ostuda slovutné univerzity. Chci, aby studentům už nikdo neubližoval. A na konec miniukázka z mé chystané knížky, na kterou se děsně těším. Přiměly mě k tomu netušené ohlasy na můj nedávný článek o šikaně na vysokých školách. Tak prosím...

Studenti si zaslouží svobodu a vzory. Proto mám už přes dvě dekády neodbytný pocit, že je potřeba vymést vysoké školy. Ne samozřejmě úplně, zdaleka ne, ale určitě od nicek a zákeřných trpaslíků bez talentu a vzdělání, s o to většími komplexy. Od intrikánů, co je zajímají jen granty, rauty a ideálně dvě tři teplá nezrušitelná místa na katedrách a dalších zbytných institucích.

Když jsem přišel na vysokou, fakt jsem si myslel, že když vstoupím do těch těžkejch vrzajících dveří třeba filozofický fakulty, najdu tam lidi, co si z nich sednu na prdel. Vědce, mudrce, umělce, literáty, vzdělance, inspirátory, zkrátka velký osobnosti.

A co jsem tam vedle inspirativních mužů a žen našel? Nabubřelost, nenažranost, duševní impotenci, hysterii, zákeřnost, domovnictví, pozérství, chorobnou chamtivost, mstivost, stalking a hlavně bezbřehou ctižádostivost těch, kteří na to neměli. To jsem našel na té fakultě v takové míře, že vedle toho ti schopní bledli, anebo rovnou utíkali. Slyšel jsem to už od desítek talentovaných, chytrých a rovných lidí.

Vedle fildy předvedla to samý, akorát na ještě mnohem nižší vzdělanostní úrovni žurnalistika, pozadu nezůstala ani práva a nakonec i DAMU, kde to konečně trochu vře. A má proč. Protože to, co na akademiích a honosných ústavech vedle vzdělaných a talentovaných lidí učí, je neuvěřitelný. A je alarmující, v jaké míře. Několika málo příkladům se tu budu postupně věnovat. 

Platíme si je ze svých daní a oni si mlaskaj, kradou, podvaděj, intrikujou, hrabou a hlavně ponižujou. A přitom jde zpravidla o nýmandy, co by si v reálném životě neškrtli. Protože akademický svět je právě kvůli nim jen trapný divadlo, ty tituly, promoce, umělá úcta, všechno je krajně komický... 

Od posledního článku o šikaně na vysokých školách jsem vyslechl několik šílených svědectví od studentek zmíněných ústavů. Nepřekvapilo mě to, ač to byla často síla. Třeba o takovém vilném profesorovi z žurnalistiky anebo o jeho kolegovi z práv, co si holky zve jednotlivě k sobě na chalupu na konzultace, aby měly šanci udělat zkoušku. 

Když jsem dělal rozhovor s jiným, tentokrát fakt chytrým profesorem z fildy, říkal jsem mu, že na té jejich škole je snad třetina vyučujících naprosto zoufalých. On nesouhlasil. Chtěl jsem se tedy hádat a uvést mu pár podvodníků třeba mezi údajnými filmovými historiky. Nestalo se, protože mě předešel: “Naprosto neschopných a líných lidí tu není polovina, ale devadesát procent,” řekl mi. To je hodně přísný. Ale něco na tom je.

Podobně jako na tom, když mi jistý slovutný a velice vzdělaný filolog, který s námi byl po mé maturitě v Řecku, kladl na srdce, že nemám chodit na žurnalistiku. Že on tam chvíli učil, ale mezi těmi pedagogy intelektuálně zkrátka nevydržel, jiná témata než hadříky, píárko a grantíky se nevadla. Jo, pražská žurnalistika je co do pedagogického kádru dekády vyhlášené dno.

Pěstujeme si tady ještě z Rakouska přežitek myslet si, že všichni doktoři, docenti a profesoři jsou něco víc. Velký lidi, chytrý, schopný, vzdělaný. Ne, nejsou. Z nemalé části jde o důležitostí čvachtající pukavce. Kdo za něco stál, většinou utekl. Anebo se drží stranou. V následujícím roce proto uvedu měsíc co měsíc člověka, který si nezaslouží ani dělat pastevce v Uzbekistánu. A učí ne na jedné, ale klidně dvou, třech vysokých školách. A ještě bere platy v dalších ústavech, archivech či muzeích zřizovaných z našich peněz. 

Obsadí klidně čtyři pět židlí, což nejde jinak, než že se dehonestací a intrikováním zbavují těch, kteří něco umí. A pak v klídku podvádějí, kradou cizí myšlenky, pobírají bizarní peníze za minimální práci a všechny spojuje chorobná chamtivost a zpupnost bez sebemenší sebereflexe. A abych nezapomněl, až nelidská ctižádost.

Absolvovali často pracemi, inscenacemi, výzkumy či spisky, které by neobstály ani jako seminárky, řadu kvalifikačních prací jednoduše obešli, z jedné ubohé monografie vyžívají klidně padesát let, nacpávají si břicha na nesmyslných konferencích, sedí v grantových komisích, kde krmí sami sebe a občas vydají popadesáté ten samý článek jen s jiným názvem, aby to vypadalo, že něco dělají. A honí si ega, před studenty a studentkami.

Údajní historici, údajní umělci, údajní právníci, údajní učitelé žurnalistiky, údajní mediální teoretici, literární vědci i moji nejvíc milovaní a nejvíc údajní filmoví historici. Jsou mezi nimi mnohoobročníci, podvodníci, opisovači, rychlostudenti, nevzdělanci, estébáci, predátoři, chamtivci, stalkerky, grantoví mafiáni, denuncianti, intrikáni a nuly. Ty hlavně. 

Drží při sobě, dohazujou si kšefty, granty a posudky, a ostatní mlčí, protože se bojí. Já ne, obětoval jsem tomu příliš. Ani vy byste neměli. Čím jste schopnější, svědomitější, neúplatnější a bezelstnější, tím víc riskujete, že vás zničí, očerní, využijí a do smrti budou vykrádat.

Opakuju, že jsou jen a jen naši zaměstnanci, protože všechny platíme ze svých daní. Nemůžu se fakt už dívat na vypaseného mnohoobročníka s kruhy pod očima z neustálých intrik a s laloky nabobtnalými z opulentních rautů. A milionů. A odměn. A grantů... Až u pásku nepostačí ani poslední dírka, tehdy to praskne.

Tak jsem se rozhorlil a tady konečně kousek z mojí chystané knihy Fakulta.

--

Když si pomlaskáváš

Přitáhli mu židličku. Ve srovnání s ním komicky zanedbatelnou. Rvali ho do ní, na oko jemně, a celou dobu pro jistotu úporně podpírali. Ze všech stran. Brouk seděl hned vepředu a masochisticky zíral na tu dalíovskou scénu usazování velikána.

Přetejkal. Laloky mu vlhce a studeně pleskaly jeden o druhý. Nešlo nepoužít nějaký debilní citoslovce jako mlasky mlask nebo tak. V koutku malý pusinky měl odrobinky jako vždycky, nějakej zbyteček včerejšího rautu. Nějakej dobrej drobek na slíznutí. Že by zbyl? Nojo...

Asi sedmnáct vlasů. Dlouhejch, pseudoháro. Ten androš začínal někde v půlce temene. Muž ve větru. Revolucionář. V mezích ovšem. Výročí Palacha. Tak vepředu. S transparentem. Kamery jsou kde? Vžíval se do toho. Úplně hořel. Byl by bojovník i v padesátkách. Šel by na svazáka. Na předsedu. Teď byl katolík. To se hodilo. Liberální pro jistotu. Vesluj oběma vesly. Víš jak.

Když mluvil, bylo ticho. Muselo být. Šepotal. Šepkal. Šelestil. Přes tlumiče laloků. Jak mluvil o odboji, tišil se. Jak by se tam plížil s nima. Jak kdyby si s Morávkem vyměňoval depeše. Hrdina. Cosi o tom mumlavě pronesl, něco banálně sepsal a něco někde opravil. A zlaťáky se sypaly.

Brouk si ho pamatoval ze studií. Byl hloupej, ne nejhloupější, ale pitomounkej. Ale byl v akademickém senátu a tam si dup. Plnou vahou. Nešla mi latina, tak ji zrušíme! Co? A ono jo. Nedal tuhle zkoušku, tak si zakonzultujeme a ono to pude, ne že ne. A když ne, tak zahrozíme. Intriky, ty mu šly. A bobtnal. A důležitěl. Až dodneška. Byl z mnoha dětí, chudej, tak miloval prachy.

Člověk může být normálně tlustej, proč ne. Může být hubenej, velkej, malej,plešatej, hrbatej, blbej, vznětlivej, anebo třeba jednookej jako Žižka, jako Brouk. Ale tohle tohle byl úplně jinej případ. Tohle byl odraz duše, zrcadlení, které mění chorobnou chamtivost a nezměrnou ctižádost v nepřirozený chuchvalce tuku, gejzíry mastnoty a sebevědomé ulepenosti. Sebevelikosti.

Třistakilovej geoid. Hladká tvářička. Nohsledi ho převáželi v bytelným vozítku. Schrábnul bakšiš a zas odsvištěl. Uf, náročný žití. Unavovalo ho i dýchat. A ještě si vybrat ze čtyř rautů večer. Ze čtyř. Možná nabrat do bandasky a odfrčet tam, kde maj teplej bufet. Bůček, ten on rád. Pomlaskával. Jak ale stihnout aspoň tři?

Někdy se vzchopil. Dietní procházka. Rozvážná. Černej kabát. Důstojnost. Širokost. Pomalá chůze. Potkává lidi. S vlivnými zastaví a prohodí řeči. O někom jiným, kdo tam není a koho shodit. Tak lehce lehounce, to stačí. Na každém šprochu, tak to dělal. Časem přitvrdí. A ještě. Přes mrtvoly kráčí do politickýho nebe. Kam jinam. Nebe je pro vyvolený. Pro otrlý. Pro třetí syny třetích synů. S lokty jako jedovými jehlami a tunou adrenalinu.

Obdivuje se. Svou rozvážnost. Svou důstojnost. Svou zdrženlivost. A ano, svou vizáž velikána. Má pocit, že svítí na každé ulici jako socha, že je nepřehlédnutelný, neopominutelný, nezbořitelný. Je velký. Největší. 

A kráčí.