IX. Kolaborací končí komedie

Pojem, kterým se šermuje neustále. Letos o něco více. Zvlášť v souvislosti s prokremelskými kruhy, které se nestydí zpochybňovat závažnost terorismu ruských tajných služeb. Kdo je a kdo není kolaborant? Co to vlastně kolaborace je? A hlavně jak devastující dopad kdysi měla a stále může mít na tuhle zemi?

Tenhle článek jsem psal na jaře záhy po Vrběticích, a protože se na chování inženýra Zemana z Kolína ani inženýra Klause z Proseku nezměnilo ani zbla a místo chrabrých činů útočí na základy bezpečnosti téhle země, kterou chvalitebným způsobem chrání například českému státu věrná BIS, je třeba si připomenout, co vše může kolaborace s teroristy natropit. Zmínění dva musí Českou republiku opravdu nenávidět, jinak to vysvětlit neumím. Ale třeba je v tom jiný záměr, který zná jen Ze-Man. Nebo jeho kámoš Vladimir Vladimirovič.

Kapitola IX: O ohnutých páteřích a "vlastenecké" antitezi vlastenectví 

Píše se podzim roku 2014. Již skoro rok hyzdí světovou mapu skvrna zvaná Islámský stát. Jeho bojovníci jsou vysíláni do jisté středoevropské země. Moc o ní nevědí, ale úkol zní jasně: zlikvidovat muniční sklad. Teroristé provedou úkol. Zničí dokonce dva sklady, zabijí dva obyvatele České republiky a tisícům lidí ztrpčí na dlouhá léta životy. O narušení bezpečnosti země a nedozírných škodách nemluvě. Zločinci se slavně vrací a každému je udělen zlatý kinžál za vzornou práci. A za pár let jdou vraždit znovu. Třeba do Velké Británie...

Když se čeští představitelé dozvědí, kdo má tuhle zrůdnost za lubem, odsoudí je tvrdě, nekompromisně a bez jakýchkoliv kdyby, ale a možná. A všichni Češi i Moravané to samozřejmě vidí stejně. Neexistuje jediný šílenec, který takový postup zpochybňoval. Prezident republiky okamžitě vystoupí a plamenným projevem a dodá odvahu národu, který si ho zvolil do čela. I jako vrchního velitele ozbrojených sil. Bývalý prezident se k němu okamžitě přidá. Terorismu se neustupuje.

Kde jsou kořeny poraženeckého pocitu?

Tenhle příběh se naštěstí nikdy neodehrál. Jenomže se tehdy stalo něco podobného, jen útočník byl jiný. Šlo o opravdový a mocný stát, který teroristy náležitě odměnil. Reakce po zveřejnění skutečností bohužel nebyla tak jednomyslná. Zvlášť u těch, kteří se nejvíc zaklínají vlastenectvím. Když bojovník proti zlému Bruselu a někdejší prezident České republiky ing. Václav Klaus řekne, že vystoupení vlády k vypovězení osmnácti ruských špionů z naší vlastní země (v návaznosti na zabijácký teroristický akt ruských agentů!) připomíná padesátá léta (ano, to byla ta doba, kdy se mimo jiné zavírali a popravovali nevinné ženy i letci bojující proti nacistům), není to jen projev neuvěřitelné hlouposti, ale hlavně další důkaz o podlézání agresorovi, který okamžitě Klausova slova propagandisticky využil ve svých médiích. Jak je to vůbec možné? Je to pro nás typické? Má to historické příčiny? Anebo hrají zásadnější roli jen momentální politická taktika, strach či peníze?

Když se řekne vlastenectví, vždycky si představím zmíněné československé letce, kteří kosili nácky ve víru hrdinského boje za tuhle zemi. Nemuseli, ale přesto do toho šli a nasazovali své životy. A když přežili boj s fašisty, komunisti je vyhnali či pozavírali do lágrů. A co dělají komunisté dnes? Zpochybňují fakta, matou veřejnost a omlouvají našeho údajného slovanského bratra. Toho, který s bratrskou láskou v roce 1939 objal bratry Poláky. Tak mocně, že jich to tisíce a tisíce nepřežily. Katyňský masakr? Ale no tak, kdo ví, jak to bylo říkají Rusové. A místo aby se dnes omluvili za narušení suverenity našeho státu a pokusili se nahradit škody na životech i majetku, se k nám chovají jako k vazalovi.

Diplomacie, vláda i většina opozice se mu postavila čelem, ale člověk by čekal, že se po brutálním útoku vojáků-agentů cizího státu semkneme opravdu všichni a že se nenajde nikdo, kdo bude dávat nebezpečné despocii přednost před vlastní zemí. Nestalo se. Možná je to proto, že jim podobní se vyrojili už několikrát. V ještě mnohem závažnějších chvílích. A lví podíl na tom měli ti, kteří s agresorem začali spolupracovat, tedy kolaborovat. Podívejme se na dvě klíčová období. Protektorát a Pražské jaro, které ukazují, že ustupovat může být tuze nebezpečné.

Nalomené páteře

Když byla v září roku 1938 vyhlášeně mobilizace, Čechoslováci se odhodlaně vydávali bránit svou zemi. Mladí kluci, otcové od rodin, prostě všichni, kdo mohli. Věděli, že za ni možná položí životy. A co se nestalo? Politická elita, která mobilizaci vyhlásila, bubnovala do zbraně a oháněla se národní hrdostí, najednou couvla. Lekla se, začala taktizovat, kličkovat, hledat různá kdyby, ale, možná. A lidé, kteří se chtěli postavit agresorům, kteří se jali uchvátit naše pohraničí, si pomysleli: Teď stáhneme ocas? A Němci pak chtěli víc a víc. A za půl roku vymazali Československo z mapy.

Obrana by znamenala i signál, že se nenecháme zlomit, bez ohledu na reakce spojenců. "Výraz ´zrada spojenců´ někdy používáme jako omluvu za vlastní rozhodnutí nebránit se. Samozřejmě, že hrálo velkou roli vyjádření Francie a Británie, že Československo není zemí, kvůli které by chtěly jít do války. Přece jen jsme ale i poté měli volbu. A vybrali jsme si pasivní možnost, přizpůsobení. Stále jsme se mohli rozhodnout jinak, i přes postoj velmocí. Ten navíc měl i ne zanedbatelnou domácí opozici. Například projev Winstona Churchilla v britském parlamentu jednání vlády jasně odsoudil," vysvětloval mi někdejší nejvýše postavený voják v NATO generál Petr Pavel.

Poměr sil podle něj vyzníval ve prospěch Německa, na druhou stranu Německo nebylo v té době ještě tak silné. "Navíc konfigurace zdejšího terénu, odhodlání lidí i velice rychlá mobilizace, dávaly slušnou šanci na poměrně významný odpor. Minimálně by přiměl velmoci k přehodnocení jejich stanoviska a určitě by měl vliv na celý další mezinárodní vývoj. A my bychom si neohnuli páteř, což je někdy možná důležitější než za každou cenu přijmout pragmatické rozhodnutí," dodává s tím, že dnes máme spojenců v NATO máme 29, zatímco tehdy jsme měli smlouvu o bezpečnosti s Francií.

Co to je kolaborace?

Tehdy byla deziluze obrovská. Někdo propadl skepsi, někdo šel bojovat aspoň do ciziny, někdo nechtěl o politice ani slyšet. A někdo se rozhodl kolaborovat. Například bývalý legionář a plukovník československého generálního štábu Emanuel Moravec, který chtěl zemi ze všech sil bránit, ale mnichovské události ho zlomily a stal se tím nejodpornějším proněmeckým fanatikem. Ministrem, pronacistickým pisálkem a loajálním služebníkem zrůdného hitlerovského režimu, který si v tu dělal, co chtěl. Na konci války tenhle symbol kolaborace spáchal sebevraždu.

Kolaborace je protipól vlastenectví a za kolaboranta bývá považován ten, kdo "dělal víc, než musel"a aktivně podporoval okupační nebo prostě nepřátelský režim či stát. Kolaboranti tehdy nepůsobili jen ve vládních funkcích, ale i v proněmeckých organizacích, případně šířili propagandu a dezinformace v tisku či rozhlase. Anebo udávali, za fašistů i za komunistů. Pokud byli kolaboranti u moci, počínali si jako loutky, jinak působili jako nátlaková pátá kolona na ostatní občany země a vládu. Buď nepřátelský režim vyhovoval jejich světonázoru, anebo šlo jednoduše o strach, jindy o touhu po pomstě či o materiální výhody. Ale vždycky šlo o výsledek svobodné volby.

Špína protektorátu

Kolaborace se v protektorátu projevovala cílevědomou spoluprací s Němci, proto se podle českého historika Tomáše Pasáka okupace "stala zkušebním kamenem národní etiky". Okupanti se snažili český národ demoralizovat a zlomit jeho víru v konečnou porážku Německa. Podle německého historika Detlefa Brandese v protektorátu existovala kolaborace z ideologického, tedy fašistického, nacionálněsocialistického nebo antisemitského přesvědčení, potom aktivistické přizpůsobení německým zájmům v očekávání německého vítězství, a konečně spolupráce s okupační mocí až do vytouženého vítězství spojenců, "aby se zabránilo něčemu ještě horšímu".

Dnes se často setkáváme s podivnou obhajobou kolaborantů s tím, že spolupráce s Němci byla často vedena snahou přežít válku, za někoho se přimluvit a "zachránit, co se dá". Taková taktická spolupráce bývá někdy přičítána k dobru hercům či prezidentu Háchovi, o čemž mám popravdě pochybnosti. Kromě tohoto taktizování kolaborace českému národu neprospívala ničím. Často šlo o osoby, které nenalezly uplatnění v demokratickém Československu a hojily si své komplexy, nenávisti, touhy po odplatě či chamtivost. Podobně jako později v dobách stalinismu i normalizace. Když někdo kolaboroval, porušil zkrátka občanskou povinnost, byť při teroristických metodách německé okupace nebylo jednoduché dělat jen to, co bylo "nezbytně nutné". Na rozdíl ode dneška.

Nebezpečná politika všech azimutů

Dodnes převládá některých pragmatiků představa, že Československo je mostem mezi Západem a Východem a že je dobré spolupracovat s kdekým. Bezpáteřně kličkovat. Ani tak, ani tak... Tahle neloajalita ke spojencům se mnohokrát vymstila už proto, že nejsme žádné Švýcarsko. Vybrat si, kam patříme, je nezbytné už proto, že se jinak můžeme dočkat dalšího roku 1948, v nějž vyústila nerozhodnost a polodemokratičnost poválečné třetí republiky. Politika mnoha azimutů je z historického hlediska nebezpečným alibismem. Stačí se podívat na fatální chybu prezidenta Beneše, kdy bezmezně uvěřil za války Sovětům, kteří ještě pár let předtím kráčeli ruku v ruce s Hitlerovským Německem. Nic si nevyčítal víc. Vynikající knihu o tom ostatně napsal historik a osvětimský vězeň Toman Brod.

Jistěže je fajn vycházet s každým dobře, ale jen do té míry, pokud on jedná férově s námi. Pokud si nechá český stát bez odplaty zabíjet doma své občany, budou do něj za chvíli kopat všichni, kdo mají podobně despotické uvažování jako Kreml. Po osvobození ze sevření východního bloku jsme si zvolili NATO a Evropskou unii. Díky tomu jsme se vrátili zpět na Západ, kam tisíc let patříme. Tvrzení, že kolaborujeme naopak se Západem, je zcela mimo. Nelze kolaborovat s někým, s kým jste dobrovolní spojenci. Je v pořádku být i k nim kritický, ale tvářit se, že se nacházíme mezi mlýnskými kameny zvanými Evropská unie, případně USA a Rusko, a že jsou oba prakticky stejní, dokonale zapadá do rámce propagandy státu, který se neštítí bezohledné mezinárodní agrese a nactiutrhačné protičeské kampaně.

Komunističtí kolaboranti

Tohle si bohužel neuvědomovali (i kvůli zkušenostem se zrůdnostmi nacistů za druhé světové války a nezkušenostem se Sověty) ani mnozí naši předkové a rok 1948 znamenal nastolení tvrdého stalinismu. Bez vhodné mezinárodní konstelace a kolaborace mnoha československých představitelů se Sovětským svazem by to možné nebylo. Odmítnutím Marshallova plánu jsme si dveře zavřeli sami, ovšem došlo k tomu především nátlakem Sovětům nakloněných kolaborantských klik, které postupovaly podle direktiv Moskvy. Stejně jako potom při politických procesech, likvidaci soukromníků a devastaci československého hospodářství začleněním do RVHP. A samozřejmě i při likvidaci naší suverenity, o kterou se teď starala vojska Varšavské smlouvy.

Nadějeplný rok 1968 ovšem zadusila sovětská okupace. A proč jsme tu jednoho kalného rána měli najednou obrovitou armádu? Protože o bratrskou pomoc požádali naši spoluobčané, které je třeba si stále znovu připomínat. Kovaní komunisté Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a vyučený krejčí RSDr. Vasil Bilak. Jejich zvací dopis nebyl ničím jiným než kolaborací toho nejhoršího stupně. Poprosili naše dobrosrdečné východní sousedy, aby udělali v naší zemi pořádek. Nejvyšší představitelé státu, kteří pak do Moskvy odletěli, se nechali zlomit s čestnou výjimkou komunisty Františka Kriegla. Jediný odmítl podepsat poddanský Moskevský protokol a byl i jedním z pouhých čtyř poslanců Národního shromáždění, kteří na podzim 1968 našli odvahu hlasovat proti smlouvě o dočasném pobytu sovětských vojsk na území našeho státu. Sehnuli jsme se a nastoupila ulepená trýznivá normalizace, kdy si opět své komplexy léčili malí udavači, kádrováci a propagandisté.

Čas konspirací

A nepřátelská propaganda neutichla ani dnes. Ta ruská je sofistikovaná a funguje. Během nedávné vrbětické kauzy se ohromně zvýšila produkce dezinformací prokremelských webů, napojených na ruské zpravodajské služby, které se do té doby zabývaly hlavně chrlením dezinformací ohledně covidové epidemie. Strategie spočívá v tom příjemce zpráv znejistit. Podávat všemožné polopravdivé či lživé varianty událostí, aby si člověk nakonec řekl: "Kdo ví, kde je pravda?" Jednoduše řečeno vygumovat to, co odpovídá skutečnosti a nahradit to dohady, fámy a spekulacemi. Své odvádějí autoři řetězových mailů, ale i borci, kteří dezinformace a kremelskou legendu o prohnilé EU a zákeřných USA přenášejí do mainstreamových médií.

Dnes ovšem všechna masmédia válcuje internet, který je též bojištěm v hybridní válce. Nebezpečím těchto hrozeb je, že nejsou na první pohled rozpoznatelné jako akt agrese. "Často se podaří vysledovat stopu až ke zdroji, ale vlivem dlouhodobého působení dezinformačních kampaní, neustále zpochybňujícím všechny relevantní informace, pak už veřejnost nemusí věřit ani jasným důkazům. Objasnit se podařilo celou řadu případů, kdy z Ruska skutečně přicházejí cílené dezinformace. Přesto je tu stále pro zasévání nedůvěry úrodná půda a velká část veřejnosti nemá jasno, jestli vlastně tomu Rusku tak trochu neškodíme," vysvětluje generál Pavel.

Co zmůže propaganda

Dobře, dobře, Rusko doma trochu zabíjí oponenty a terorizuje ostatní, ale podívejte se na zlou Evropskou unii, která dokonce zakazuje žárovky. Bububu! Takhle to fakt někdy vypadá, protože propaganda křiví náš ohled na skutečnost. "Stačí se podívat na politické vraždy na objednávku. V Rusku byl takto zavražděn Boris Němcov. To je přece akt, který bychom měli naprosto jednoznačně odsoudit jako nepřijatelný v civilizované zemi. Copak se ve Spojených státech, Německu, Británii, Francii nebo u nás politici vraždí jenom proto, že jsou v opozici? Nebo vraždy kriticky píšících novinářů jako Politkovská, nepohodlných agentů jako Litviněnko nebo pokus zabít Skripala. Nad tímhle přece nemůžeme přivírat oči. A propaganda škodí tím, že relativizuje hodnoty a snižuje naše měřítka přijatelnosti. Najednou nám nevadí, že je něco takhle přes čáru a nevnímáme negativně, že prezident Putin omezuje svobodu tisku, nezávislost soudů a jakoukoliv opozici. Řekneme si, že nás to nijak neovlivňuje, tak proč se tím trápit," říká Petr Pavel.

A k tomu si přičtěte kybernetické útoky na nemocnice či klíčové úřady, ovlivňování webových diskusí prostřednictvím placených trollů, osobní útoky na sociálních sítích, záplava mailů politikům či novinářům, plné nadávek, výhružek či očerňování. Stačí se zeptat politiků, kteří se rozhodli hájit v posledních týdnech v médiích zájmy našeho státu. Propagandou se zabývám pětadvacet let a není těžké analyzovat, proč trollové píšou to či ono, jaké obraty používají (můj oblíbený je Putina nemusím, ale...), jaké konspirační teorie se hodí, kolik v diskusích ovládá jediný člověk falešných účtů a proč se z kolaborantů dělají vlastenci.

Putinovi psíci

Ruský prezident hovořil neurčitě o malých státech jako o psících, kteří skáčou kolem svého pána. Koho tím myslel, je jasné. Zatímco doma jsou ruští diváci zpravováni o tom, kterak je Česko hloupý, slabý, bezmocný státeček bez hrdosti a v americkém žoldu, jedním z hlavních cílů propagandy určené občanům evropských států je útočit na Evropskou unii, která je pro Rusko stejně jako NATO ne partnerskou, ale nepřátelskou institucí. S jednotlivými zeměmi si lze poradit mnohem snáze, než když budou postupovat koordinovaně. A tak se neustále poukazuje na slabost Evropy, na nejednotu, na pomalost a nesmyslnost rozhodování. Ono to není moc obtížné, protože autoritativní stát mnohým na první pohled připadá efektivnější a rozhodnější než konglomerát demokratických zemí

S hybridními útoky na EU a NATO samozřejmě souvisí i dehonestace těch, kteří její hodnoty hájí, a i já, který se u všech střetů snaží chápat obě strany (byť za současné situace je to pro mě jakožto českého občana přetěžké), jsem na vlastní kůži mnohokrát zažil, jak obrovský rozdíl je v tom udělat si třeba jen legraci ze zarytých příznivců jedné, anebo druhé strany. Urážky a špinění jsem bez výjimky zažil jen od fanoušků prokremelského osazenstva Hradu. V takovém chování vidím hlavně otisky dezinformační masáže, která zrovna po oznámení ruské agrese vystřelila do impozantních výšin, kdy kolaboranti začali vyvíjet nevídanou aktivitu.

Pátá kolona

Podle politologa Romana Jocha je česká společnost dlouhodobě a celkem jasně naladěna tak, před Ruskem je třeba mít se na pozoru, přestože tu je jinak silná politická polarizace. Tohle je ale něco, na čem se skoro všichni podle něj shodneme: "Existuje tu i velice halasný proud, který vnímá Rusko skoro jako spasitele, ale ve skutečnosti je v drtivé menšině. Jen je hodně slyšet. Ale volby stejně jako stanoviska vlády opakovaně ukazují, že naši spojenci jsou jednoznačně na Západě a že máme zůstat členy NATO." Onen halasný proud jsme mohli vidět třeba před ruskou ambasádou s husitskou vlajkou. Nevím, co by Žižka říkal tomu, kdyby mu v ležení vraždili bojovníky hrdlořezové odněkud z východních stepí. No nic.

Podle českých zpravodajců tu vedle ruských špionů působí desítky spolků a webových stránek, které jsou hlásnou troubou ruské propagandy a snaží se zpochybnit naši vůli být členy západních organizací jako NATO nebo Evropská unie. Je tu obrovské množství ruských firem, z nichž více než dvě třetiny nevyvíjejí žádnou ekonomickou aktivitu. K čemu asi tak budou? A na to všechno je napojena zdejší prokremelská pátá kolona, který dezinformacemi neplní zdaleka jen internetové diskuse a nejspodnější proudy internetu. Pak tu jsou paramilitantní skupiny Putinových podporovatelů, zmínění placení trollové, členové extremistických stran, ideologicky vyhranění diskutéři či lidé, kteří se v moři dezinformací už dávno utopili. Svět jistě není černobílý, ale v tomhle případě je působení proti vlastní zemi docela silná káva.

Potřebujeme blanické rytíře?

Nepotřebujeme. Pokud máme spojence a někam patříme, je potřeba ukázat, že jsme suverénní nebojácný stát a pak se nám podpory dostane. Těžko čekat, že se okamžitě vyjádří hlavy jiných států, pokud naše vlastní hlava týden mlčí. Pokud něco chceme, musíme udělat první krok my a být iniciativní. Prostě trochu do spojenců bušit, taky tam přece nejsou samí Mirkové Dušínové, kteří mají okamžitě chuť trestat nespravedlnost. Každopádně nečekat, jestli se nás někdo zastane sám od sebe, byť reakce Američanů, Slováků, Britů, Kanaďanů, Ukrajinců či Lotyšů byly bleskurychlé. A podpora NATO i Evropské unie jednomyslná. Je dobré být občanem země, o kterou mají jiní zájem a dokážou ji podpořit. Nikdo nechce, abychom taky posílali do Ruska komanda, stačí být nekompromisní v diplomatické, politické, případně i ekonomické rovině, když nebude zbytí.

Braňme se jako naši předci, vykřikují léta údajní obránci českých tradic, hrdinně tepající prohnilý Západ, ale jakmile se vyjeví agresivita Kremlu, je ticho po pěšině. Slovo vlastenectví si dnes přivlastnili a překroutili ti, kteří se jím ohánějí nesmírně hlasitě a vehementně, což ovšem končí na hranicích Ruska a Běloruska. A to není dávno žádné vlastenectví, ale často jen více či méně kamuflované sympatie s agresory. Zatímco Němci se po zvěrstvech, která napáchali, poučili a jejich opatrnost je někdy až nesnesitelná, dědicové ruských imperiálních tradic se tom, co stačili napáchat za Lenina, Stalina a za studené války nepoučili ani v nejmenším. Dnešní Rusko je nostalgické po velmocenské pozici, nenasytné a chamtivé. Nebere nás jako rovnocenného partnera a místo, aby se omluvilo za útok, státní terorismus či jak onen čin nazveme a zaplatilo vše, co způsobilo, vrací nám vše, jako kdyby něco podobného provedl český zabiják. Nic neobvyklého.

O sebevědomí

Rusko nás za to, že jsme si dovolili ohradit se proti jeho terorismu, zařadilo mezi deset svých úhlavních nepřátel. Ruská vojenská doktrína zase uvádí NATO jako jednu z hlavních bezpečnostních hrozeb pro Rusko. A Česká republika je členem NATO.

Viděno i touto optikou je opravdu pozoruhodné, že si český prezident uložil dlouhého bobříka mlčení. Minimálně několik okamžitých vět podpory si z jeho úst zasloužil tento národ nepochybně. Tak jako se nám ji dostalo od prezidentky Slovenska. Žádnou hlavu demokratického státu by navíc nenapadlo zpochybňovat práci tajných služeb vlastní země, tvrdit, že dvě ze tří jsou naprosto zbytečné, nepravdivými informacemi o dvou stále vyšetřovacích verzích zpochybňovat to, na čem se shodla vláda, demokratická opozice, policie i bezpečnostní služby a nahrávat tak dezinformátorům. A Rusku. Ostatně nevím o jiném poradci hlavy státu, který by měl na svém mobilu portrét Vladimíra Putina...

Když konečně přišel kýžený projev, lidé tleskali. Ovšem hlavně v Moskvě. Jestli prezident České republiky hájí zájmy tohoto či jiného státu, nechám na laskavém čtenáři. Ale abych nebyl alibista, zdůrazňuji, že zdaleka nejde jen o ekonomiku, ale také o bezpečnost, suverenitu a sebevědomí. Při posledních událostech se mi vybavila jistá scéna, nikoliv filmová, ale skutečná: Miloš Zeman vkráčí po boku Vladimira Putina na tiskovku a říká mu patrně v žertu: "Tady jsou další novináři? Novinářů je moc, měli by se likvidovat." - "Není nutné je likvidovat, ale omezit," pokouší se o bodrý úsměv bývalý důstojník KGB Putin. Taky se vám ulevilo?