II. Jak zblbnout dav

Zaujatí. Nadšení. Opojení. Oblouznění. Zmanipulovaní. Zpracovaní. A nakonec využití. Jak funguje propaganda? Kdo ji dokonale zvládal? Jak se s její pomocí dosazují diktátoři? Jak to, že s nimi často souhlasí drtivá většina společnosti? Jak mohou zmanipulovat tolik lidí? Ztrácí člověk v davu soudnost? Co ho přesvědčí? Argumenty? Sliby? Lži? Výhružky? Emoce?

Přichází. Dav šumí. Pokyne. Dav řve. Zdvihá ruce. Dav šílí. Vůdce rozevře dlaně a jediným gestem masu umlčí. Ticho jako v hrobě. V masovém hrobě. Slyšet je každé odkašlání. Každé zašoupání podrážkou. Každé zasípání horečnatého dechu. Napětí by se dalo krájet jak mlha Rákosníčkova rybníčku. A vůdce promluví. Vemlouvavě, kategoricky, otcovsky, káravě, blahovolně, prorocky. Jeho herecký výkon je strhující. Velká slova vyzývají k velkým činům. Ano, velikost je to slovo. Velikost davu. Velikost poslání. Velikost doby. Velikost vůdce. A je jedno jakého. Dosaďte si, koho chcete. Může se jmenovat Fidel, Adolf, Mao, Josif, Joseph nebo třeba Kim. Vždycky se objeví někdo, koho zpracovaná společnost na slovo poslouchá. Visí mu na rtech, zbožňuje ho, nepochybuje o něm a v jeho jménu koná často děsivé činy, které považuje za šlechetné.

Je zajímavé, jak rozdílní vrcholní manipulátoři jsou. Odhlédneme-li od velice podobných zrůdností, které hlásali, tak zatímco nařvaný prťavý Mussolini s odstupem působí vyloženě jako herecký talent, byť spíše okresního formátu, Hitler vypadá mnohem víc jako přehrávající hysterický skrček, Goebbels jako ošklivý vemlouvavý ďáblík a maličký Stalin jako bodrý tatík. Je poučné sledovat je na dobových filmových záznamech i proto, že si často říkáte, co na nich ti lidé mohli vidět. Čím je mohli strhnout? Čím uhranul vřískající Hitler drtivou většinu populace a kulhavý mrňous Goebbels třeba i krásné herečky? Co ďábelského v nich bylo tak působivé?

Přítel strach

Už Napoleon ve vzpomínkách líčí, že měl odmalička sklon k hádkám a rvačkám a všichni se ho báli. Dvorní dáma pruské královny ho později popsala jako malého, poměrně korpulentního, s tlustou odulou tváří a naprosto postrádajícího eleganci. Měl velké zasmušilé oči, zažloutlou pokožku, ale i fenomenální paměť. Znal jména všech důstojníků i místa bitev, kde prokázali statečnost. Jakoukoliv armádu dokázal vybičovat k obrovskému úsilí a fanatickému nasazení. Sám neměl problém útočit v první linii a byl v několika bitvách zraněn. Býval často zběsilý, ovšem zuřivost ho prý rychle přešla. A když chtěl někoho pochválit, mocně ho poplácal či zatahal za ucho. Bez jeho posedlosti mocí a slavomamu by se nestal tím, kým byl. Na jedné straně prosazoval občanská práva, na druhé byl ochoten obětovat prakticky kohokoliv a lidé se stali dlažebními kostkami k moci.

Hitlera se lidé zpočátku naopak vůbec nebáli. Byl jim pro legraci. Ale strach je možné pouštět i úplně jinak a účinněji. Vytvářením iluzorního nepřítele. Neustálým poukazováním na ty, kteří údajně mohou zemi či v případě propagandistů častěji národ zničit. Byli to Židé, levičáci, demokraté, Francouzi, Britové i Češi, které chtěl Hitler nakonec vyhladit. Zasévání nenávisti a strachu k cizímu, odlišnému a často i úspěšnějšímu může opravdu stmelit ty, kterým je údajně škozeno. Tahle finta je jedním z nejstarších nástrojů propagandy a často má bohužel děsivé důsledky. Může vést daleko dál než k semknutí národa - k pronásledování, pogromům a válkám. "Kdo za naši krizi, nejednotu a nespokojenost může?" ptali se nacisté i komunisté. A všimněte si, že obratní rétoři a propagandisté se tak všude po světě ptají dodnes.

Opojení mocí

Německo 1937. Velký obdivovatel Jana Husa (toho charismatického kazatele a bojovníka za pravdu, kterého zbožňovaly davy žen) Benito Mussolini mluví na mnoha místech. A masy lidí freneticky jásají. Duce je spokojený. Obrovité špalíry lemují ulice všude, kam se hne. A on mluví a mluví a mluví. O velikosti římské říše. O statečnosti předků. O poslání německého a italského národa. Naparuje se. Vytahuje se. Nafukuje se. Tak ho mají Italové rádi už od pochodu na Řím roku 1922, kdy se chopili fašisté moci. Na Řím tehdy pochodovalo pouhých pár desítek tisíc černých košil, ale Mussolini svou výmluvností, sebevědomím a vůlí k moci, jimiž si získal velkou většinu národa, uhranul rakouského zakřiknutého neúspěšného malíře Hitlera, který měl štěstí, že mu stál po boku ďábelský a vzdělaný Joseph Goebbels, zvládající umění zblbnout mozky jednoho z nejkulturnějších národů světa dokonale.

Co ještě potřebuje člověk k naprostému ovládnutí země a poblouznění národa? "Napoleon měl nesmírnou prestiž na vrcholu slávy již tím, že měl svou moc," píše prorocky francouzský sociální psycholog Gustave Le Bon už koncem 19. století ve své dodnes velice poučné práci Psychologie davu. A absolutní moc je skutečně opojná pro jejího držitele a svůdná i pro jeho obdivovatele. Sama o sobě nestačí, nějak se k ní vůdce dostat musí. Nezbytné je charisma a sebevědomí. Přesně to, co na počátku paradoxně chybělo třeba Hitlerovi. Takový Napoleon fascinoval už od mládí všechny, kdo se k němu přiblížili. "Tato ohromující moc fascinace vysvětluje zázračný návrat z ostrova Elby, ono rychlé dobytí Francie osamělým mužem, který měl proti sobě všechny organizované síly veliké země, o které se dalo předpokládat, že je unavena jeho tyranií. Stačilo, aby pohlédl na generály poslané proti němu, kteří přísahali, že se ho zmocní, a všichni se mu bez odporu poddali," píše Le Bon o již poraženém muži, který přesto národ strhl na svou stranu. Koncem února 1815 z Elby uprchl a s pár stovkami vojáků se vylodil a během března již projížděl Francií zaplavenou letáky a přidávali se k němu ozbrojení civilisté i celé pluky vojáků. Davy lemovaly Napoleonovu cestu až do Paříže a definitivně ho cizí vládci zlomili až u Waterloo.

Jménem národa

Mistři propagandy se vždy oháněli tradicemi. Hitler se zaklínal obnovou velkoněmecké říše, Napoleon chtěl ovládnout coby Francouz minimálně Evropu a přilehlé kraje, Mussolini nepochyboval o znovunastolení římského impéria a někteří papežové si přáli nadvládu církve nad celým světem. Řehoř XV. ostatně slovo propaganda roku 1622 použil v názvu sboru kardinálů, kteří měli za úkol šíření víry. "Veliká náboženství, jež řídila svět a rozsáhlé říše, které se rozkládaly od jedné polokoule k druhé, nebyly jistě zbudovány učenci a filozofy, a zvláště ne skeptiky," tvrdí Le Bon s tím, že vůdcové nebývají lidé pochybující a přemýšliví, ale muži činu. A pohybují se na hranici šílenství. "Ať je idea, kterou hájí, nebo cíl, který sledují, sebenesmyslnější, rozbíjí se každá rozumová úvaha o jejich přesvědčení. Pohrdání a pronásledování je pouze ještě více popudí. Osobní zájem, rodina a vše ostatní je obětováno. I sám pud sebezáchovy je u nich potlačen do té míry, že jediná odměna, po které často touží, je mučednictví. Síla jejich víry dodává jejich slovům velikou sugestivní moc. Množství lidí poslouchá vždy člověka, obdařeného silnou vůlí." Lidé v davu ztrácejí podle Le Bona svou vůli a instinktivně se obracejí k tomu, kdo ji má, neb má vždycky pravdu a rozhoduje za ně.

Třeba kubánský lídr Fidel Castro nesnesl diskusi a sebemenší názorová neshoda v něm probouzela dětinský záchvat vzteku. Nikdo ze současných státníků nepronesl tolik proslovů tak dramaticky a o takové délce. Vydržel mluvit pět šest hodin. Na první pohled se nezdá, jak romantickou duši měl, ale do smrti věřil velkým plánům na vytvoření nejvzdělanější společnosti světa, na postavení nejmodernějších nemocnic, na chov nejlepšího dobytka, výrobu světově proslulých sýrů a výchovu nejvýkonnějších atletů. Vyhlašoval stále nové nedosažitelné mety. Když se nepodařil několikátý pokus o rekordní sklizeň cukrové třtiny, prohlásil omezení spotřeby za přednost revoluce a vytáhl proti konzumu.

Jak zblbnout masy

Dalším trikem je jednoduchost a Le Bon upozorňuje, že proti jasným formulacím nemůže rozum bojovat. "Čisté a prosté tvrzení bez uvažování a bez důkazů je jedním z nejjistějších prostředků, jde-li o to, aby se nějaká idea ujala v mysli davů. Čím je tvrzení stručnější, čím více je zbaveno jakýchkoliv důkazů a výkladů, tím větší má autoritu. Tvrzení však nabývá skutečného vlivu jenom tehdy, je-li ustavičně opakováno, a to pokud možno týmiž slovy. Napoleon říkal, že je jenom jeden důležitý řečnický obrat, a to opakování. Tvrzená věc se opakováním konečně ustálí v myslích do té míry, že je přijata za dokázanou pravdu."

Dále je třeba působit na emoce. To věděl už Hitler, který v knize Mein Kampf píše: "Národ má ve své většině natolik feminální charakter, že jeho myšlení a konání je určováno víc citovým vnímáním než střízlivou úvahou." Nacismus nemohl totiž nabídnout racionálně zdůvodněný program a navíc tehdy převažovaly Le Bonovy teorie o tom, že v mase se jedinec i se svými názory rozplyne a s davem pak lze dokonale manipulovat. Hitler věděl, že je třeba posluchače zahltit radikálními názory, jejich neustálým omíláním s důrazem na jednoduchost a množství, aby se nikdo nebyl schopen vyznat v tom, co je pravdivé a co nikoliv. "Jaké je štěstí pro vládu, když lidé nemyslí. Myšlení musí existovat jen při udělování a plnění rozkazů. Kdyby tomu bylo jinak, lidská společnost by nemohla přežít," prohlásil s tím, že ze všech emocí je nejdůležitější nenávist k nepříteli. Ten se měl vylíčit v takových barvách, aby se vůči němu vystupňovala právě nenávist, případně aby jeho obraz vyvolával strach. A obchod se strachem je velice výnosný dodnes.

Kulhavý ďábel

Joseph Goebbels tvrdil, že je velké umění vychovávat, aniž to lidé vůbec zpozorují: "Nejlepší propaganda je ta, která působí tak nepozorovaně, že v celé oblasti veřejného života nemáte ani tušení, že zde něco takového vůbec je." Význam umění jako nástroje, který dokáže ovlivňovat široké masy, Goebbels ohromený úspěchy bolševické propagandy neustále zdůrazňoval. Když se stal roku 1933 říšským ministrem pro národní osvětu a propagandu, mluvil o tom, že umělecké dílo může skvěle sloužit politice. "S úspěchem může sdělovat dokonce i ten nejodpornější postoj, pokud je vyjádřen skrze médium, které má vynikající uměleckou kvalitu." Goebbels povýšil ve svých proslovech propagandu z pouhého nástroje na tvořivé umění, zavrhoval pouhou válečnou moc, protože se jí nikdy nepodaří podmanit duši člověka, zatímco propagandě si srdce lidů získá. Při získávání oněch srdcí bylo nutné vyřadit rozum a zaútočit přímo na city.

Hitler požadoval permanentní mobilizaci mas, způsobenou masivní propagandou, bojující proti politické letargii. Jenže pro německou společnost byla příznačná spíše apatie, k níž přispívala i únava z přemíry propagandy. To si Goebbels uvědomoval, neboť tvrdil, že v okamžiku, kdy je propaganda uvědomovaná, je neúčinná. Vzal si tedy k ruce umělce (což zvládal před ním i Napoleon) a prosazoval nenápadné udržování státu quo třeba podporou nenáročných filmových komedií, vytvářejících iluzi ničím nerušeného občanského života. Během dvanácti let existence Třetí říše bylo natočena více než tisícovka hraných filmů a podle historika Gerda Albrechta z nich bylo jen 153 vyloženě propagandistických. Zato víc než polovinu tvořily komedie, založené na stereotypech, divák věděl, koho má milovat a koho nenávidět. I v protektorátu a poté v období komunismu jasně převažují na divadle i ve filmu komedie - měly hlavně bavit a udržet dobrou náladu. Svět takové "měkké" propagandy navíc umožňoval útěk do neproblematického světa, kde se lidé orientují lépe, než v tom skutečném. Válka? Hlad? Zatýkání? Popravy? Ale co, vlastně se nic neděje.

Souhra okolností

Propagandě mohou samozřejmě nahrávat okolnosti jako ekonomická či politická krize, mezinárodní konflikty či sociální nepokoje. Již za první republiky zapojovali komunisté své provokatéry do dělnických stávek, ale po druhé světové válce měli vzhledem k aureole Stalina jakožto vítěze už cestu otevřenou. Když Gottwald před válkou sliboval, jak komunisté, kteří měli asi desetiprocentní podporu, zakroutí svým nepřátelům krkem, smáli se mu. Po válce tenhle truhlář strhl na svou stranu většinu národa. Ve volbách roku 1946 dostali komunisté 43 procent hlasů, ale únorový převrat roku 1948 už proběhl nevídaně hladce. Národní fronta dostala v květnových volbách přes 86 procent hlasů a na čtyřicet let zcela ovládla Československo. Nic na tom nezměnila kolektivizace ani měnová reforma o pět let později, kdy byla okradena drtivá část národa.

Jak je to možné? "Týrejte lidi, jak chcete, dejte je zabíjet po miliónech, budete příčinou vpádu za vpádem - vše je vám dovoleno, máte-li jen dostatečný stupeň prestiže a schopnost si ji udržet," napsal Gustave Le Bon, který už koncem 19. století předpovídal, že nastává věk iracionálních davů, které se budou politici snažit zmáknout. Jako důkaz použil chování během francouzské revoluce, na němž prokázal, že v davu jedinec ztrácí sebekontrolu a nechá se strhnout jednoduchými hesly a cizími názory předkládanými vůdci, kteří perfektně pracují s davovou sugescí a dovedou mase lidí šikovně podsunout myšlenky, které pak pokládá za své. Na představivost davu nemají vliv události samy, ale způsob, jakým jsou prezentované. A každý dobrý propagandista dokáže vytvořit obraz, který uchvátí mysl. Zvítězí ti, kteří ho strhnou na svou stranu, protože dav diktuje vládcům, jak se chovat. A davem se může i bez viditelného srocení stát klidně celý národ.

Člověk v davu

Jedinec v davu podle Le Bona cítí, myslí a jedná úplně jinak, než kdyby byl sám, zažívá pocit obrovské moci a popouští uzdu pudům, které by jinak potlačil. "Jelikož je dav anonymní, a proto nezodpovědný, ustoupí jedinec těmto instinktům tím spíše, že mizí úplně pocit zodpovědnosti, který ho jinak vždy zdržuje." Další charakteristický rys je podle psychologa duševní nákaza, kdy je každý čin a cit nakažlivý. "Jen tím, že je částí davu, sestupuje člověk na žebříku civilizace o několik stupňů níže. Osamocen byl snad vzdělaným člověkem, v davu je bytostí pudovou, a proto barbarem. Má bezděčnost, prudkost, divokost a také nadšení a hrdinství primitivních bytostí. A blíží se jim dále i snadností, s jakou na sebe nechá působit slovy a představami, a jak se dává svést k činům, poškozujícím jeho nejvlastnější zájmy. Jedinec v davu je zrnko písku obklopené jinými zrnky, kterými zmítá vítr podle libosti." Davy postrádají podle Le Bona schopnost uvažovat, ale jsou připraveny k činům a zacházejí do krajností. Rozumově stojí sice pod úrovní samotného jedince, přesto můžou jednat dle okolností hůře, ale i lépe, než by jednal člověk sám. Podle toho, kdo a jak na dav působí.

Propaganda nebyla vnímána vždy jako zlo. Sloužila diktátorům národem ctěným jako zmíněnému Napoleonovi či oslavovaným vojevůdcům jako třeba Janě z Arku, stejně tak byli a jsou mistrnými propagandisty skvělí kazatelé středověku, mezi nimiž vynikal i Jan Hus, či ti novodobí jako baptista Walter Martin. A někdy to vůbec není černobílé. Pro mnohé konzervativní Američany je děsivým propagandistou oblíbený levicový aktivista a režisér Michael Moore, pro liberály byl naopak postrachem senátor Joseph McCarthy, který v padesátých letech za podpory valné části národa stíhal obrovské množství spoluobčanů pro neamerickou činnost.

Pilíř totality

Problém je, že zejména v totalitních režimech byla propaganda vždy jedním z hlavních pilířů státu. Dav touží po poslušnosti tak moc, že se instinktivně podvolí tomu, kdo se prohlásí za jeho vůdce. Filozofka Hannah Arendtová píše, že síla totalitarismu samého může přitahovat toliko lůzu a elitu, ale masy je třeba získat právě propagandou, která je vedle teroru asi nejdůležitějším nástrojem totalitarismu. Můžeme připomenout i děsivé vize slavných spisovatelů George Orwella, Raye Bradburyho a Aldouse Huxleyho, z nichž se řada za pomoci diktátorů jako Stalin, Hitler, Mao Ce-tung či Kim Ir-sen realizovala. Podíl na tom měla i brutální masáž lidské duše propagandou, která připoutá masy k diktátorům nejlépe.

Vůdci slibují a za přihlížení davu zabíjejí. A nikdo si nemyslí, že koná zlo, jak říká americký psycholog Philip Zimbardo, podle nějž i Hitler tvrdil, že vražděním Židů koná boží dílo. U některých politiků se dokonce hovoří o mesiášském komplexu. Mají pocit, že jejich recept je jediný správný a pokud by se podařil aplikovat, spasí to celý bídný svět. Problém může být v tom, že pokud se někomu podaří koncentrovat všechnu energii do svého mesiášství, máte tu nového Hitlera. Dodnes najdete země, kde vrahy fanaticky uctívají ještě za jejich života. Třeba absolutního vládce KLDR Kim Čong-una. V koncentračních táborech je odhadem dvě stě tisíc lidí a veřejné popravy jsou na denním pořádku. Ale lid ho miluje stejně jako jeho děda Kim Ir-sena, jemuž se přisuzuje za dobu jeho vlády (1948-1994) přes půldruhého milionu obětí. Nejinak tomu bylo celé minulé století. Hraje v tom jistě roli i odvěká fascinace zlem a násilím, o čemž svědčí i záplava knih a filmů o vrazích a diktátorech.

Přitažlivost mocných

Diktátoři lidi potřebují. "Potřebují z nás udělat dav. Zmáknout nás, abychom byli poslušní té ideji, kterou nám vtiskují. A jsou o ní většinou přesvědčení, že je oprávněná a pozitivní i pro ty, kteří z davu si to zaslouží. Hitler věděl, že ne všichni Němci budou moci být pány Evropy. Ale němectvím a vyznáním nacionálního socialismu k tomu mají předpoklady," domnívá se historik Robert Kvaček, podle nějž byl ale Hitler velice necitlivý člověk. Když mu říkali, že Německo hyne, odpověděl, že ti nejlepší umírají či padli a zbude jen póvl. Moc nepůsobí jen na její nositele, ale i na ty, kteří jimi jsou uhranuti. Jednak na zfanatizované davy, jednak na jednotlivce. Psycholog Erich Fromm tvrdil, že totalitní vlády se k moci dostávají jednoduše, neboť mnozí lidé nechtějí být zodpovědní za své jednání a mohou pak tvrdit, že je k tomu režim, jakožto své občany donutil. A protože zodpovědnost jde ruku v ruce se svobodou, jsou se jí ochotni vzdát a upřednostnit jistotu totality před nejistotu svobody.

A pak je tu i charisma mnoha zločinců. Příkladem mýtu o propadnutí mocnému zlosynovi je story "nevinné" herečky Lídy Baarové, která říkala, že se do něho zamilovala. Ona, krasavice, do chromého ošklivého skřeta. "Pořád jsem si myslela, že jeho strana jsou národní socialisti, něco jako strana ministra Beneše v Praze," tvrdila v době, kdy již několik let v Německu natáčela. Ale moc je moc. "Ona samozřejmě velice dobře věděla, kdo je Goebbels. Znám přímá svědectví od lidí z vysokých míst protektorátu, kteří jí říkali: Lído, jak se můžeš s někým takovým stýkat, když útočí proti Československu? V létě 1938 celá kauza vrcholila, a kdyby nebylo Hitlerova zásahu, pokračovalo by to," podotýká Robert Kvaček.

Věk masových médií

Propaganda samozřejmě vyžaduje co největší rozšíření pomocí masových médií, která chtějí vládci vždy ovlivnit či ovládnout. Ať šlo postupně o kazatelny, letáky, tisk, fotografie, film, rozhlas či televizi. Každá doba měla své nejmocnější médium. Dodnes má obrovský vliv televize, jejíž nadvládu ale mocně nahlodává mnohem hůře ovladatelný internet. Podstatné vždycky bylo vytvořit příběh. Nepravdivý, ale do úmoru opakovaný. Třeba o Velké říjnové socialistické revoluci, kterou dle propagandy odstartoval výstřel z křižníku Aurora a nastal hrdinný útok na Zimní palác. Skutečnost ale byla jiná. Nešlo o žádné svržení carismu, ale o likvidaci demokratické vlády a revoluce byla řízena z petrohradského Smolného kláštera dávno předtím. Když sem v noci na 7. listopadu dorazil v paruce a přilepeném plnovousu Lenin, hlídkující muži ho nechtěli pustit, měli ho za smrdutého ožralu. Revolucionáři, kteří o Leninovo nekonečné řečnění a neustálé výbuchy vzteku příliš nestáli, už dávno pod vedením Trockého obsazovali město a nakonec oblehli i Zimní palác. Teprve po půl desáté večer, když se podařilo po úporném hledání najít pořádnou lucernu a dát signál, konečně Aurora vystřelila. A pak ještě asi třicetkrát, aniž ve skutečnosti napáchala na poslední baště vlády větší škody. Obránci paláce se vzdávali, i když zbraně odmítal složit například elitní prapor žen, které se bály znásilnění námořníky, což se pak i stalo. Dobyvatelů nakonec padlo šest a mezi obránci nezemřel nikdo. Tolik k útoku několika tisícovek lidí líčenému dříve v rozměrech aspoň dvou tří bitev u Slavkova.

Manipulace mysli

Tyhle příběhy vždy okupují média, které zrovna působí na smýšlení populace. Třeba fotografie. V politice se první fotomontáž připisuje Američanům. Ikonický portrét Abrahama Lincolna z roku 1860 je totiž zmanipulován. Protože Lincoln neměl postavu vhodnou pro hrdinskou pózu, byla jeho hlava přimontována k tělu urostlejšího Johna Calhouna. Paradox spočívá v tom, že Calhoun byl ortodoxním zastáncem otroctví, proti němuž Lincoln celý život bojoval. Mistry fotomanipulace byli ovšem Sověti. Jedna z nejslavnějších symbolických událostí všech dob je nepochybně vztyčení vlajky nad berlínským Reichstagem z 30. dubna 1945, kterou zachytil sovětský fotograf Jevgenij Chalděj. Snímek má drobný háček. Autor ho zinscenoval až o dva dny později, když bylo dobré světlo. Sovětskému vojákovi navíc umazal náramkové hodinky, které měl jako válečnou kořist na obou rukou. Nedávno totéž provedli ruskému patriarchovi, ale prozradil ho odlesk na stole. Prostý lid zuřil.

Všimli jste si někdy, kolik místa kolem sebe na fotkách mívají Lenin se Stalinem? Nepohodlné osoby byly odstraňovány včetně stop v minulosti. A Stalin se naopak zjevoval tam, kde nikdy nestál. Například během Říjnové revoluce roku 1917 po Leninově boku. Na řadě fotografií zůstal tento fanatik retušování dokonce úplně sám. Rekordem je patrně postupné odstraňování devatenácti vůdčích bolševiků, až zůstali na fotografi i jen Lenin se Stalinem. Americký historik David King tvrdí, že některé retuše byly záměrně nedokonalé, aby všichni viděli, co je čeká, pokud se znelíbí. Českým rekordně mizícím soudruhem byl pak popravený Rudolf Slánský, který se vypařil i z fotografií s Klementem Gottwaldem. Ve falšování fotografií vynikal i prezident Antonín Zápotocký. Rád řečnil, jenomže nevalně. A tak bylo třeba na fotografie pod balkon nadšené davy tak nějak přifalšovat.

Válka na internetu

I rozhlas měl obrovitý vliv, o pozdější televizi nemluvě. Ve Spojených státech vypukla obrovská panika, kterou vyvolalo odvysílání rozhlasové inscenace románu G. H. Wellese Válka světů v roce 1939, kterou režíroval Orson Welles natolik sugestivně, že posluchači uvěřili zprávám o napadení Země Marťany a desetitisíce z nich uprchly z domovů. Dnes všechny masmédia válcuje internet, který je bojištěm v hybridní válce. "V České republice máme desítky spolků a webových stránek, které jsou hlásnou troubou ruské propagandy a snaží se zpochybnit naši vůli být členy západních organizací jako NATO nebo Evropská unie. A pokud sami nebudeme mít jasno v hodnotách, v tom, kým jsme a kým chceme být, pak se snadněji staneme obětí vlivového působení mocných," říkal mi nedávno generál Petr Pavel, do nedávna nejvyšší vojenský představitel NATO, podle něhož Kreml vytváří iluzi, že pravdu nelze zjistit.

"Místo jediné nezpochybnitelné pravdy nastoluje propaganda tisíce pravd, které si odporují. Je to mnohem sofistikovanější způsob, kterým lze zpochybnit vlastně všechno. Často se podaří vysledovat stopu až ke zdroji, ale vlivem dlouhodobého působení dezinformačních kampaní, neustále zpochybňujícím všechny relevantní informace, pak už veřejnost nemusí věřit ani jasným důkazům." Rusko podle Pavla dělá propagandu velmi sofistikovaně a jeho propaganda relativizuje hodnoty, takže se nám najednou nevadí omezování soudů, médií a politické vraždy na objednávku. Těžko sice předpokládat, že jde takhle stát rozvrátit natolik, že by ho protivník ovládl bez boje, ovšem může se tak jeho ovládnutí výrazně zjednodušit.

Propaganda a agitace

Co by dělal Hitler, kdyby Němci kdysi měli internet? Mohl by i tak dosáhnout takového vlivu? Těžko? Kdo ví, neboť by se mu ho třeba podařilo ovládnout. V Číně tahle omezení patrně fungují a vláda jedné strany je nepochybná. Jistě, mluvíme stále o propagandě v dobách a na místech, kdy měli či mají vládci třeba devadesátiprocentní podporu. V takových případech slouží mnohem zřetelněji zlu. Zdá se tedy naštěstí, že zdejší politici (včetně snaživých hradních mluvčích) jsou čučkaři, protože to na víc než několik desítek procent nevytáhnou. Ale neznamená to, že se fines propagandy zříkají. Propaganda je totiž přítomná všude a nemusí nutně prvoplánově škodit. Prostě ovlivňuje názory a postoje, nejednou i žádoucím směrem. Musí ji zvládat každý stát, což se projevovalo vždy nejvýrazněji ve válce, kdy často nezbývalo, než propagandě čelit kontrapropagandou, v níž vynikal třeba mimořádně schopný Winston Churchill.

Velmistrem spojenecké propagandy byl pak poradce amerického prezidenta F. D. Roosevelta, synovec Sigmunda Freuda Edward Bernays, považovaný i za zakladatele PR, tvrdící, že podávat se má ne zboží, ale životní styl. Propagandu jakožto manipulaci názorů mas považoval i za běžnou součást demokratické společnosti, které ve skutečnosti vládnou tihle skrytí manipulátoři. Zatímco propaganda se dnes už vnímá jak něco lživého, k ovlivnění veřejného mínění se používají i jiné jemnější nástroje jako agitace, reklama, píár či osvěta. Bez nich by to ostatně někdy ani nešlo. Letos budeme slavit třicet let od pádu režimu, který propagandisticky masíroval spoluobčany čtyři desetiletí. Lidé jeho lžím věřili čím dál méně, ale i tak bylo potřeba, aby se do čela davů, scházejících se na za sametové revoluce Letenské pláni, postavili lidé, kteří to s nimi uměli. Bez nich by to bylo určitě těžší.

Na tom všem je pozoruhodná a varovná skutečnost, že se od dob Le Bona přes tisíce nových teorií propagandy a záplavu nových technologií v základu vůbec nic nezměnilo.

Jak zblbnout dav, Téma 18. 1. 2019