I prostitutky umí psát aneb Literární pecka a filmové překvapení roku

Život po čtyřicítce připomíná rozbombardované město a Virginie Despentesová píše skvěle. Život Vernona Subutexe vyšel ve Francii už před osmi lety, ale česky se s jeho prvním a nejlepším dílem lze kochat až teď. Je to přesné, je to kruté je to maximálně ironické.

To, jak perfektně tahle drsňačka francouzské literatury a někdejší uklízečka, šlapka a já nevím co, vystihla lůzrovství dnešních čtyřicátníků, padesátníků a zoufalců vůbec, ukazuje, že je úplně jedno, když mužské postavy píše žena a naopak, stačí to zkrátka umět. A vyznat se v tom, co za hudbu se poslouchá dneska, co se poslouchalo před dekádou a co v devadesátkách - pokud tedy máte cit pro kvalitu a posloucháte například Trickyho. A jak se nikdy nedospělí muži vzdávají (častěji) či nevzdávají (to je riskantnější) svobody a co vše z toho plyne.

První mýtus, který o téhle knize a její autorce už léta koluje, spočívá v tom, že jde údajně o Houellebecqua v sukních. Ne, nejde. Ani trochu. Jediné, co je spojuje, je fakt, že oba umí psát. Skvěle. Despentesová asi ještě trochu lépe. A oba umí přemýšlet a nutit i lidi, kteří nesnáší citáty jako třeba já, si v jejich knížkách zatrhávat odstavce. Už z tohoto nutně vyplývá, že Despentesová strčila Sally Roonyovou přehluboko do kapsy.

Dobře píšící Sally Roonyová, kterou tu adorují většinou věčně mladí nadosmrti levicoví a stejně tak zapálení jako nevzdělaní úderníci kulturní kritiky a publicistiky, totiž ve svých knihách filozofuje a je to peklo. Peklo složené z banalit o tom, jak je zlý kapitalismus a hodný marxismus a bla bla bla, jak by řekl Jep Gambardella (od Velké nádhery, patrně nejgeniálnějšího filmu, co znám, uplynulo mimochodem už deset let).

Tak banální jako Roonyová ani Huellebecq, ani Despentesová nejsou. Ani vzdáleně. Ale stejně tak se liší jeden od druhého. Zatímco Huellebecq je autenticky nesnášenlivý pravičák, který si skutečně nemálo z toho, co jeho místy až protonáckovské (ale skvěle napsané) postavy myslí, Despentesová si ze všech těch xenofobních, pohodlných, omezených, rádobymužských a přitom měkkých, uplacených, submisivních, povolných zpocených zátylkářů a bodrých strejců dělá nezřízenou prdel. Všichni je vidíme kolem sebe: Já proti Ukrajincům nic nemám, ale… Já proti muslimům nic nemám, ale… Já proti přírodě nic nemám, ale ti ekoteroristiměserouještěvícnežcigánikurvapíčomámočechyčechům… Já proti novotám nic nemám, ale…

Je to klasický fašismus, který si na sebe dnes vzal kvádro konzervativismu. Je to stejně směšné a zúžené jako zmínění levicoví kádrováci kultury, co omílají dvacet tezí a opisují jeden od druhého, protože jsou myšlenkově impotentní a mají kulturní přehled ruského tankisty. Třeba teď se pustili do Davida Černého tím způsoběm, že jeden po druhém bez výjimky papouškují sousloví korporátní umělec, aniž by tušili, z čeho jeho tvorba vychází a co má za sebou.

Ale zpátky k literatuře - Despentesová není ani zarputile pravicová jako Huellebecq, ani pubertálně levicová jako Ronnyová, je svá, cynická a talentovaná jako málokdo. Přesvěčete se sami, buď mi dáte za pravdu, nebo ne. To je na vás. Jí by to bylo každopádně u prdele.

Co mě ještě minulý týden překvapilo, byl film, na který jsem musel jít sám, i kdybych nechtěl, protože jsem neměl odvahu nikomu říct, že mě fakt zajímá, jak Dungeons & Dragons: Čest zlodějů vypadá. Blbý trailer, naznačující, že jde ocdebilní popcorn, jsem viděl naštěstí až později, takže mě neodradil. Nicméně nečekal jsem mnoho, chtěl jsem si stařecky zavzpomínat na naše pubertální hraní Dračího doupěte, a dostal jsem… no neskutečně vtipný nářez.

Scénář je napěchovaný dialogy šustícími tím nejsušším anglickým humorem, a když pominu blbé honičky v jakési aréně alá Harry Potter, je to vlastně nepřetržitě vtipná konverzačka, přesně taková, jakou jsme s několik let s nejlepšími kámoši (dva už nejsou mezi námi) zažívali v potem zasmraděných klubovnách, bytech našich rodičů, kde jsme vyžírali ledničky, či táborech, kde nám ostatní šíleně záviděli. Nic nevybrousí vaši fantazii, vtip a smysl přátelství (a zradu) jako hraní Dračího doupěte v tom pravém věku. Howhg!

Tak přece jen ještě posthowgh: nejlepší na tom filmu je ultracynická postava zlodějky-válečnice, kterou hraje Michelle Rodriguezová. Když se ji cosi přihodilo, měl jsem v krku tak obrovský knedík, jako když sjížděl Gandalf s vojskem Rohirů zachránit Helmův žleb. Ano, tak rychle jsem se s ní a s dalšími hrdiny stačil identifikovat. Humor je totiž přesně pro tohle (a nejen pro tohle) vůbec nejlepší tool.