Havel a Havlíček

Václav Havel zemřel před deseti lety. Žádný z politiků mu tu posledních osmdesát let nesahal po kotníky. Ne že by to bylo tak těžké, mezi tuzemskými partajními mudrlanty moc gigantů nenajdete. Vlastně spíš žádné. Nicméně nedávno jsem tu psal o mém oblíbenci Havlíčkovi, jehož postojům i odvaze byl Havel blízký jako málokdo. Ale uznávám, že na domácí scéně dnes už asi nejnudnějšího oboru vůbec se za poslední čtvrtstoletí objevily celkem tři výrazné osobnosti, jimž nikdo další nedokázal konkurovat. 

Nikdo neměl dlouhodobě tolik oddaných stoupenců a tolik zavilých nepřátel. Ani kníže Schwarzenberg, ani buldozer Paroubek, ani věčný záporák Kalousek... I proto se jen oni tři mohli stát prezidenty. Václav Havel, Václav Klaus a Miloš Zeman. Co intelektuála Havla s dvěma dnes už velice podivnými inženýry spojovalo a co rozdělovalo? A co si o sobě opravdu mysleli? 

Všichni tři vyšli z Občanského fóra, ale nikdy nešlo o rovnoramenný trojúhelník. Vypadal spíš tak, že se Zeman s Klausem trefovali do Havla a naopak. Neplatilo to ale vždycky - například po sametové revoluci měl Zeman k Havlovi nesporně blíže než ke Klausovi.

Protože ale pochvalných a mnohem častěji posměšných či jedovatých vzájemných vět a větiček padlo za tu dobu až hanba, vzali jsme několik textů tří velikánů (například knižní rozhovor Karla Hvížďaly s Václavem Havlem Prosím stručně, paměti Miloše Zemana Jak jsem se mýlil v politice či rozhovor Petra Hájka s Václavem Klausem Narovinu) a doplnili je o zajímavé výroky z rozhovorů či vlastnoručně sepsaných textů. Každý má svůj styl, který se proměňuje v závislosti na době, kdy texty vznikly. Zobecnit lze jediné: Havel a Zeman dokážou být při charakteristice obou protivníků vtipní. Klaus vlastně taky. Byť nezáměrně.

Estrády a simulace aneb Havel o Zemanovi 

Václav Havel v knize Prosím stručně poznamenává, že Zeman není člověk, který zapomíná nebo odpouští. Věděl o něm od roku 1989, kdy vyšel Zemanův kritický článek v Technickém magazínu a vyvolal velkou pozornost.

"Poprvé jsem se s ním sešel až na Letné při jedné z velkých manifestací. Tehdy chtělo k davům promluvit velké množství lidí a my jsme věděli, že by to dopadlo velmi špatně, kdyby to mělo trvat moc dlouho. Provokatéři byli připraveni, začala se objevovat hesla, která mohla vyvolat policejní zákrok, vznášelo se tam nebezpečí davové psychózy. A tak jsme, ač neradi, většinu těch, kteří chtěli promluvit, od toho odrazovali nebo jim v tom přímo zabraňovali. Zeman všechny odstrčil, nikoho se na nic neptal, přistoupil k mikrofonu a přečetl svůj projev. Mimo jiné výborný. Nicméně tam jsem pochopil, že to je ostrý chlapík," líčí jejich první setkání Havel. Vtipné je, že Zeman dle svých slov během sametové revoluce nebyl ani v Laterně magice, ani v Činoherním klubu, protože mu "sebeúcta nedovoluje se někam sám cpát".

Po revoluci prý Havel Zemana vídal v zábavných televizních pořadech a velmi se bavil jeho břitkými ekonomickými komentáři. "Bral jsem ho trochu jako ´estrádního ekonoma´, tedy jako něco podobného našim několika známým estrádním psychiatrům či sexuologům. Když byl později zvolen předsedou sociální demokracie, nevěřil jsem svým uším a připadalo mi to, jako kdyby třeba předsedkyní parlamentu byla Jiřina Bohdalová," líčí Havel. Sociální demokracie byla podle něj tehdy stranou malou a velmi vysmívanou. "Byla téměř hanba s ní něco mít. Já se s jejím vedením několikrát setkal, což samozřejmě kritizovali nakyslíci. Zeman na to nezapomněl a dlouho se ke mně choval slušně a korektně, což u něj jinak nebylo obvyklé. Nakonec to nevydržel a byl sprostý i na mne. Za to mu Dáša dlouho odmítala podat ruku, což byla samozřejmě vděčná mediální situace."

Vážnější konflikty mezi nimi vznikly až ke konci Havlova prezidentství. "Kolem Miloše Zemana nebylo takové dusno jako kolem Václava Klause, ale dokázal být velmi tvrdý, paličatý, žvanivý, ba až zlý. Měl jsem s ním několik střetnutí, na která věru nerad vzpomínám. Jedno mu ovšem upřít nelze: ze všech českých politiků byl asi nejlepším řečníkem. Říkal někdy banality či povrchní věci nebo dokonce nepravdy, ale říkal to vtipně, zásadně spatra a dobrou češtinou. Jemu se nemohlo stát, že by mu ve větě chyběl podmět nebo přísudek." 

Uvzdychaná úcta aneb Zeman o Havlovi

Miloš Zeman tvrdí ve Zpovědi informovaného optimisty, že si Havla vážil. Ovšem dodává: "Václav Havel, jehož zahraniční zásluhy uznávám, se v domácí politice mýlil velice často. Vzpomeňte si, kolika stranám vyjadřoval podporu, a všechny zkrachovaly...".

V pamětech Jak jsem se mýlil v politice si Zeman nebere servítky, ale v porovnání s Václavem Klausem je učiněný beránek. Havel byl podle Zemana "vynikajícím disidentem, ale během své politické kariéry neprokázal schopnosti skutečného státníka. Jinými slovy, kdo je schopen účinně bořit, není nutně schopen účinně stavět." Jedním dechem dodává, že "mýtus, jímž je obestřena disidentská minulost, nesmí vést k nekritickému posuzování toho či onoho člověka pro schopnosti zastávat pozitivní funkce". Za oprávněnou považuje kritiku Havla za amnestii počátkem roku 1990 "nikoliv politických, ale kriminálních vězňů" a za omluvu sudetským Němcům.

Zeman se do činnosti Občanského fóra zapojil prý hlavně z úcty k Václavu Havlovi, kterou ale záhy korigoval. "Moje subjektivní a přímá zkušenost s Havlovými politickými postupy se poprvé objevila v době tzv. pomlčkové války, která předznamenala rozdělení Československa. Tehdy bylo nejjednodušším a snad všemi očekávaným řešením zrušení adjektiva 'socialistická' v názvu všech tří států, vrácení korunky na hlavu českého lva a trojramenného kříže na symbol slovenských hor ve státním znaku. Havel přišel s různými heraldickými nesmysly, čímž otevřel cestu především slovenským nacionalistům k diskusi nejen o státním znaku, ale i o názvu státu samotného," píše Zeman a vzpomíná, jak Václav Havel tehdy přijel do federálního shromáždění brzy po operaci kýly, byť mu to mnozí rozmlouvali. "Sešel se s několika z nás (byl jsem tehdy určen zpravodajem k projednávání problému), bolestně vzdychal, hladil si ránu po operaci a všemožně se snažil vzbudit soucit. Bylo mi to trochu trapné, a tehdy můj revoluční ideál dostal první trhlinu."

Zjevný konflikt nastal podle Zemana, když Havel vystoupil s kritikou "temných slušovických nitek". Zeman byl naopak zastáncem názoru, že Slušovice jsou příkladem pro reformu národního hospodářství a odmítal "fanatismus Havlových poradců". Později se podle Zemana střídaly okamžiky souznění a střetů. "Ocenil jsem, když Václav Havel odmítl podezírání, že sociální demokracie pod mým vedením chce zavléci zemi před listopad 1989, rozuměli jsme si později v kauze Investiční a poštovní banky. Na druhé straně se s Havlovou nelibostí setkala jak opoziční smlouva, tak například návrh na guvernéra České národní banky."

Zeman Havla ale i chválí. V zahraničí prý představoval pro Českou republiku obrovský kapitál. "Na svých četných cestách jsem se nejednou setkal se slovy úcty a obdivu vůči němu. Z tohoto hlediska jsem přistupoval i k prezidentským volbám v roce 1998, kdy Václav Havel ve druhém kole prošel většinou jediného hlasu, tedy i hlasu mého. Přesto si myslím, že kdyby byl splnil svůj slib, že bude prezidentem jen do prvních svobodných voleb, a dále by byl působil pouze jako nesporná morální autorita, kritik a pozorovatel, vyhnul by se pozdějšímu zbytečnému sebepřeceňování a vstoupil by do dlouhodobých dějin důstojnějším způsobem."

Princátko a Pan nesnesitelný aneb Havel o Klausovi 

Mnohem vypjatější byl vždy vztah Havla s Klausem. Václav Havel v Dálkovém výslechu říká, že Václav Klaus je "velmi pracovitý a velmi ctižádostivý člověk". Byli spolu v šedesátých letech v redakční radě časopisu Tvář, osobně si na něj z té doby ale nevzpomíná, jen na jeho tehdejší ekonomické články. "Pracoval s námi v Občanském fóru několik dní, než jsem vůbec pochopil, že to je ten Václav Klaus, kterého znám z Tváře. Byl velmi pracovitý, občas velmi milý, občas naprosto nesnesitelný," líčí Havel první počátky jejich potýkání. "Zvykli jsme si na Klausovu občasnou protivnost, na jeho schopnost vyzařovat jakousi negativní energii, na jeho typ ironie, na jeho narcismus, na jeho - tehdy ještě dost skrývaný - odpor k nám ostatním, které všechny zřejmě házel do jednoho odpadkového kontejneru s nápisem 'levicoví intelektuálové'."

Když se Havel se svým přítelem Václavem Valešem (ekonom, v době Pražského jara ministr zahraničního obchodu a místopředseda vlády, pak vězněný disident, po listopadu 1989 opět místopředseda vlády, pozn. red.) radil, jestli "ten protivný Klaus může být ministrem financí", odpověděl mu, že ano, protože bude hlídat státní kasu a nebude se plést do politiky. Ovšem Klaus se do politiky pletl a jeho popularita stoupala.

Podle Havla Klaus "nenápadně, ale vytrvale pracoval na tom, aby byl vnímán doma i v zahraničí jako otec české radikální ekonomické reformy". A dokázal prý prosadit cokoliv. "Často i tak, že s ním jeho partneři souhlasili jen a jen proto, aby ho už dál nemuseli poslouchat." Havla to potkalo ve chvíli, kdy dostal od Občanského fóra za úkol říci Klausovi, že nebude podruhé ministrem financí, ale předsedou Státní banky československé. "Při plnění tohoto úkolu jsem hanebně selhal: když jsem to Klausovi řekl, opáčil, že je to vyloučené, že ho celý svět zná jako československého ministra financí, že jinou funkci zastávat nemůže a že jeho odchod z vlády by byl katastrofou pro celé Československo." Havel ustoupil, OF se na něj zlobilo a "Klausův odpor ke mně přerostl v nenávist".

Klaus by podle Havla za všech okolností díky schopnosti prosadit se a ctižádosti stanul dříve či později v nějaké nejvyšší funkci či přímo v čele státu. "Neříkám tím, že se nemá usilovat o moc a že ten, kdo o ni usiluje, si nemá počínat prakticky a promyšleně. Musí tomu tak být a Václav Klaus je v tomto ohledu obdivuhodný. Ale někdy to hnal na samo pomezí morálního chování," popisuje Havelmuže, do jehož politiky se prý vždycky promítalo něco z jeho sebestřednosti. A tak prý nikdy nesnesl pomyšlení, že bychom se měli na někoho vázat a nejít svou cestou napřed jakožto ti praví primusové. "On nesnáší sebemenší náznak nějakého vyvlastnění moci z rukou státního centra: proto do poslední chvíle bojoval proti decentralizaci státu, bojoval proti neziskovému sektoru a vůbec občanské společnosti, proto bojuje proti Evropské unii." Havel to nazývá "takové basketbalové pojetí politiky".

"Chápal mě jako hlavního protivníka a zkoušel to na mě všelijak," líčí Havel. Klaus prý trvale nad něčím na Pražském hradě kroutil hlavou, ne proto, že by mu na té či oné drobnosti tak záleželo, ale prostě z principu. Nejhorší Havlovou vzpomínkou byly středy, kdy se s premiérem Klausem scházeli na Hradě.

"Nicméně tyto středeční hodinky se záhy staly mým postrachem a noční můrou, už od úterý večer se mnou nic nebylo. Mělo to totiž vždy tentýž průběh: patnáct, dvacet až pětadvacet minut velmi přátelského rozhovoru o všem možném a pak ona důležitá chvíle úderu, kvůli které se to celé vlastně konalo, totiž nějaká výtka k mému počínání z poslední doby. Byly to vesměs nesmysly, ale nešlo vůbec o to, aby to mělo smysl, šlo o to dostat mne do defenzivy." Klaus mu třeba vytkl, že se jako hlava státu vyjádřil k úmrtí Franka Zappy, přičemž přece umírají různí domácí velikáni. Válku prezidenta s premiérem kvůli novinovému výstřižku o jedné jeho kondolenci ale riskovat nechtěl. Nebyla to prý promyšlená strategie. "To je prostě věc povahy a instinktu. On to jinak neumí. Buď se někoho bojí, nebo někoho ponižuje." 

Křečovitá závist aneb Klaus o Havlovi

"Já jezdím často po České republice a standardní situace je, že se koná akce na náměstí a pan starosta nebo paní starostka říká: ,Z deseti prezidentů naší země tady byl prezident Masaryk, jinak nikdo. Vy jste první.' A já si vždycky řeknu: No hergot, co ti prezidenti dělali?" podivoval se Václav Klaus v jednom rozhovoru pro Lidové noviny. A my tušíme, koho měl na mysli především. Klausova noční můra má jméno Václav Havel.

"Já jsem nebyl princátko z velmi bohaté rodiny, které by žilo někde na Barrandově v překrásných vilách. Já jsem žil s rodiči v miniaturním bytě na Vinohradech v pátém patře činžáku. Ten byt byl menší než ten panelákový, neměl tekoucí teplou vodu. Takže pro mě ten přechod do toho paneláku na sídliště nebyla taková urážka, jaká by asi byla pro Václava Havla. Proto se na něho za to slovo 'králíkárna' i nadále velmi zlobím," mračil se v rozhovoru pro Blesk.

V České televizi zase uvedl: "Nikdy, ani vteřinu jsem nezakrýval, že můj pohled na svět je od jeho pohledu diametrálně, zásadním způsobem odlišný, a to bych řekl skoro absolutně ve všem," pravil. A kdo si začal? Samozřejmě prý Havel, který pronesl v roce 1997 rudolfinský projev, v němž kritizoval technokratickou transformaci společnosti bez mravních a právních zásad a charakterizoval atmosféru mezi lidmi jako "dusno a blbá nálada".

"Do té doby já jsem ani slovo, desetinové, takové vůči Václavu Havlovi nikdy neřekl, to udělal on, nikoli já," tvrdí Klaus, který Havla dokonce jednou nezval "extrémním levičákem", bořícím stávající lidský řád a toužícím po elitářské postdemokracii.

Václav Klaus v knižním rozhovoru Narovinu říká, že je pro něj nepochopitelné, čím si Václav Havelpodmanil občany této země: "Byl to pro mě člověk pohybující se, abych tak řekl, ve zvláštních prostorách, už tehdy uzavřených, už tehdy oddělovalo jeho místnosti několik předpokojů a v nich několik předpokojních strážců neboli jeho nejvěrnějších, měl tam lůžko a maséra a takovéhle věci. Zdá se mi, že jeho životní styl byl odmalička zcela odlišný od životního stylu normálních smrtelníků, a to se podle mého názoru nezměnilo dodnes." Levicoví intelektuálové kolem Václava Havla prý měli "nároky elitářské, které znamenají svobodu nikoli pro všechny, ale jenom pro někoho". Podle Klause chtěli vytvořit něco jiného než parlamentní demokracii a tržní ekonomiku. "Chtěli elitářskou společnost vyvolených intelektuálů, kteří by seděli v kavárně Slavie a ve vile Amálie, a odtud by určovali, co v zemi bude a co nebude."

Kamenem úrazu je i životní styl. Klaus totiž nikdy neměl ani džínovou bundu, neboť mu to přišlo nesmírně cizí a falešné. I některé pokrmy zavrhl - mohl jíst pravicový krém a vepřový řízek, zatímco kuřecí řízek a salát nikoliv, neboť to je "levicová úchylka a antijídlo". A kultura? Nezná nic falešnějšího než Slavnosti sněženek a Bohumila Hrabala asi také nemá rád. V roce 1994 nešel americký prezident Clinton po jazzu v Redutě debatovat s premiérem Klausem, ale na pivo s Hrabalem. 

A ještě k tomu v doprovodu Václava Havla. Ten nechtěl podle Klause nikdy ani trh, ani klasickou politiku a politické strany. A Klaus, podle něhož byl každý dolar v kapse občana pro totalitu nebezpečnější než disidentský časopis, zpochybňuje i disent, odkud Havel vzešel. "Chartu jsem tehdy považoval, zejména některé jejich produkty, za věc spornou a vrtěl jsem nad tím hlavou. Nejsem podepisovač takových dokumentů," zavzpomínal předloni v Blesku. "Také jsem v té době zkoušel vlastní iniciativy a v rámci Československé vědecko-technické společnosti, která nebyla tolik sledována režimem, pořádal kritický seminář, kam chodilo desetkrát více lidí než na schůzky takzvaných disidentů." Když později v Laterně Magice slyšel plány revolucionářů, byl prý jediný, kdo vrtěl hlavou.

Přesto našel Václav Klaus na svém předchůdci pozitivum: "V respektu vůči naší zemi jméno Václava Havla nepochybně sehrálo pozitivní roli. Ale myslím, že to bylo velmi silně vynahrazeno jeho vnitropolitickými kroky a zásahy a atmosférou, kterou spoluvytvářel. Ano, on byl symbol a je potřeba mít symboly. Zejména v zahraničí to mělo pozitivní význam. Na druhé straně - pořád se oháníme tím, že jsme díky jeho jménu byli ve světě více uznávaní: nezlobte se, ale žádná taková jména v ostatních zemích střední a východní Evropy nebyla, a do Evropské unie a do NATO vstupovaly ve stejnou chvíli jako my. Takže já bych ani tuhle věc tolik nepřeceňoval. Něco vám řeknu: Byl jsem s Václavem Havlem v únoru 1990 na návštěvě v USA, když měl onen známý projev v Kongresu, kdy pak kongresmani vstali a několik minut tleskali..." On prý tleskat nemohl. "Ten projev se mi zdál naprosto absurdní. Byl naprosto zvláštní, v dikci stylu dlouhých vět, filozofující, antiamerický. A špatný překlad tomu dal absolutní korunu. Ručím za to, že žádný z těch kongresmanů tomu projevu nerozuměl. Pouze tleskali tomu symbolu." Václav Klaus mimochodem tehdy tleskal, ale to jen na okraj.

Tunelář a podivný mix aneb Klaus o Zemanovi 

"Vláda, která toleruje zloděje, se objektivně sama stává vládou zlodějů. Vláda, která toleruje tuneláře a podvodníky, je sama vládou tunelářů a podvodníků," hřímal opozičník Zeman směrem k premiéru Klausovi, jehož vláda brzy padla a po volbách 1998 spolu uzavřeli opoziční smlouvu a padli si do náručí. Nebylo tomu tak vždy. "Miloše Zemana znám s různými přerušeními a přestávkami už nejméně třicet let. Měnit názor na něj nemám důvod. On je neuvěřitelná mixáž mimořádných schopností a podivných výpadků. Je mimořádně dobrý řečník a současně autor nejprázdnějších klišé a výroků," líčí Klaus v knize Narovinu svého někdejšího rivala.

"Je mistrný řečník. Půl hodiny mluví spatra, a nikdo netuší, že nečte připravený text, protože ani jednou nepoužije nesprávný slovosled. Nevím ale, jestli má výraznou analytickou schopnost. Spíš ne," říká Klaus, podle něhož není Zeman "prototypem oné sociální, solidaristické levicovosti. Je daleko více představitelem elitářsko-intelektuálské sociáldemokratičnosti. Není ten typ, který by dbal na všechny nezaměstnané, nemocné, staré, zdravotně postižené". Ale žádným bojovníkem za kapitalismus Zeman podle Klause také není. "On přeci jen byl sociálním demokratem, původně členem komunistické strany. My jsme už tehdy měli obří spory o tom, co bude dál," vyprávěl Klaus předloni Blesku.

Václav Klaus si v roce 2014 v rozhovoru pro MF DNES postěžoval, že Miloši Zemanovi prochází "neskonale víc věcí", než procházelo jemu. "Při jeho jakkoliv silné rétorice, kdy to na první pohled může vypadat, že polemizuje s kdečím, tak on v podstatě fouká po větru. Zeman je v podstatě miláček vás všech médií. Všechno mu promíjíte, všechno mu skousnete. Mně byste neumožnili ani desetinu toho, co jemu."

Pro magazín téhož deníku ale loni uvedl, že nemůže souhlasit s démonizací Zemanova prezidentování, která je "opravdu dětinská a nedůstojná". Tak si vyberte. Pochválil ho, že vyjíždí na krajské prezidentské návštěvy, které byly "v mém případě úplně nový fenomén, byla to naše myšlenka a já jsem ji považoval za jednu z významných součástí prezidentství a kontaktu s lidmi". Podle Klause se Zeman "odvažuje k ostrým soudům v zahraniční politice, a to já - jakkoliv jsem byl kritizován za některá témata - jsem se do řady jednotlivostí zahraniční politiky vůbec nepouštěl".

Zeman ho prý překvapil tím, že při svém zdravotním stavu jezdí hodně do ciziny. "Mračím se, že si nepíše projevy, že nepíše vůbec nic. Myslím, že za svého prezidentství nepublikoval snad jediný projev, jedinou knihu. Umí však mluvit velmi obratně spatra a to mu, myslím, ostatní politici spíš závidí. Leckdo, i já jsem schopný promluvit spatra, ale většinou tím projev strašně trpí, je nestrukturovaný, dlouhý. Miloš Zeman je výborný a mimořádný řečník, ale myslím, že projevy k osmadvacátému říjnu či projev novoroční si to nezaslouží; to jsou projevy závažné," mračil se před pár lety inženýr Klaus v jednom rozhovoru.

Od podvodníka po souputníka aneb Zeman o Klausovi 

Miloš Zeman Klausovu kuponovou privatizaci označil mnohokrát za podvod století. To zopakoval i v pamětech: "Vypráví se, že když autor myšlenky kuponové privatizace Dušan Tříska poprvé přišel s tímto námětem za Václavem Klausem, dočkal se odpovědi 'větší blbost jsem v životě neslyšel'. Tehdy Václav Klaus uvažoval jako ekonom. Později začal uvažovat jako politik a uvědomil si, že jeho podpis coby ministra financí na kuponové knížce zajistí Občanské demokratické straně vítězství ve volbách roku 1992."

Privatizace šla podle Zemana prý dělat mnoha jinými způsoby a měli jsme se spíš učit než poučovat druhé. "Vlastně teprve ve fázi boje o techniku privatizace (nikoliv o privatizaci jako takovou) jsem se definitivně názorově rozešel s Václavem Klausem a stáli jsme proti sobě jako nesmiřitelní protivníci." Drsné slogany namířené proti pravici o spálené zemi používal prý hlavně proto, aby přetáhl radikální voliče republikánů, podle svých slov vlastně "zdivočelých sociálních demokratů". 

Zlom nastal v roce 1997 v období sarajevského atentátu, který nepřímo vedl k opoziční smlouvě mezi ODS a ČSSD. V roce 1998 se sešli ještě před volbami: "Shodli jsme se na nebezpečnosti malých stran, které jsou tak trochu politickými prostitutkami, protože jdou téměř s každým, a mají velký vydírací potenciál, kterému se eufemisticky říká potenciál koaliční."

Zeman v pamětech píše, že mluvil o něco lépe rusky a podstatně hůře anglicky než Klaus. "Moje chatrná němčina nesnesla srovnání s němčinou Klausovou. Považuji se za lepšího řečníka, který většinu svých projevů pronášel spatra, ale s velkým zájmem jsem četl Klausovy články a publikace. Zcela jsem se rozcházeli v pohledu na evropskou integraci, kde jsem stál na federativním pólu. Klaus má rád jazz, já Abbu. Klaus je sportsman, já líný tlusťoch, který si maximálně vyjede na kole či na běžkách. Oba máme rádi chleba se sádlem a cibulí. Jeden z nás skončil svou vládu ekonomickým poklesem, druhý ekonomickým růstem, ale oba jsme vládli tvrdou rukou. Oba jsme také zažili své ,Sarajevo': Klaus na ně reagoval až neskutečnou politickou vitalitou, já stažením se do ústraní."

Klaus se podle Zemana na prezidenta hodil. "Tuto funkci vykonává podstatně lépe, než bych ji vykonával já v případě svého zvolení. Důvodů je několik. Jedním z nich je to, že jsem přece jenom introvert, zatímco Klaus je typický extrovert," napsal v roce 2005, kdy paměti vyšly. "Sice jsme se lišili asi v osmdesáti procentech našich názorů, ovšem cenil jsem si toho, že když jsme s Klausem uzavřeli nějakou dohodu, oba jsme ji dokázali dodržet. A to je bohužel v českých politických podmínkách spíše výjimka než pravidlo," chválí svého předchůdce. "Aby té chvály nebylo příliš, musím konstatovat, že Václav Klaus téměř nemá smysl pro humor. Když jsme spolu při povodních v roce 1997 nastupovali do helikoptéry, abychom obhlédli zatopenou krajinu, neudržel jsem se a říkám mu: 'Vašku, polovina národa nenávidí mě a polovina tebe. Dovedeš si představit, jak by se celý národ zaradoval, kdyby ta helikoptéra s námi spadla?' Půl hodiny se mnou nemluvil."

Bezmála totožné názory na utečeneckou krizi, čím dál větší euroskepticismus a extrémní, až kolaborantská příchylnost k putinovskému Rusku ale v oba někdejší rivaly sblížily ještě víc. A Miloš Zeman tvrdí: "Václav Klaus je jediný silný protihráč, kterého jsem v politickém životě potkal. Všichni ostatní byli jen stádo šašků." 

Tak určitě.