Colours vs. Rock for People vs. Metronome. Mezi nejlepšími festivaly je propastný rozdíl.

Letos jsem viděl po dlouhé době věchny, tak nejdřív jednou větou: Zatímco nejlepší letošní koncert předvedli Muse na Rock for People, nejlepším festivalem co do atmosféry i výběru kapel je jednoznačeně Colours of Ostrava. Metronome má sice srovnatelné vstupné, ale za dvěma jmenovanými kulhá hodně vzadu.

Colours je určitě nejrozmanitější akce, která v Česku existuje, a i kdybyste chtěli vidět všechno, co vás zajímá, nemáte šanci. Není pravda, že odřekly dvě největší hvězdy, byly jedněmi z mnoha a zdaleka ne nejzajímavější. Rozčarování bych pochopil, kdyby nepřijeli One Republic nebo Interpol, ale že se vymluvil rozmazlenej kýčař Burna Boy, je myslím úplně jedno. Stejně tak není pravda, že se jedná o festival netolerance, jak se to manipulativně snažil vsugerovat čtenářům jeden novináříček z Deníku N. Nikde to nebylo víc fér a snaha vyjít vstříc každému, byť třeba neslyšícímu, byla až urputná - mám na mysli fantastické šoumenské tlumočení písniček do posunkové řeči.

Colours má zdaleka nejpoutavější a nejnápaditější dramaturgii, nejlepší diskuse, nejoriginálnější prostředí, nejpříjemnější lidi a je zároveň určitě největším food festivalem, který tu najdete. A najdete tu taky neskutečné množství nových hudebních objevů od Jižní Ameriky, přes Francii po Austrálii. A žánry od trip hopu přes rap, hardrock, dechovku až k světovému popíku, což mě v nejmenším neuráželo jako jisté publicisty, protože jsme prostě šli vedle na něco jiného.

Rock for People sází na kvalitu celkem asi známějších kapel, ale přece jen se stává, že se člověk občas trochu nudí , když čeká, až přijde zase něco zajímavého na řadu. Metronom je pak festival bez atmosféry, kde je všechno jakoby vlažné, a popravdě tu často nezabírají ani borci, kteří by na koncertech nebo třeba právě v Ostravě nejspíš leckoho uchvátili. Letos se mi to stalo třeba se Zaz, jejíž dřívější koncerty ve Foru Karlín považuju za skoro to nejlepší, co jsem kdy slyšel. Nicméně těch deseti tisíc, na které tři vstupy na festivaly jednoho člověka vyšly, v nejmenším nelituju. Pro mě je to vedle cestování letošní nejlepší investice.

A co mi přišlo letos v Hradci, Praze a Ostravě vedle desítek zajímavých interpretů a kapel úplně nejlepší?

Muse (RFP) – asi není na světě kapela, která by dnes dokázala velikostí, originalitou a nápaditostí show Muse konkurovat, na živo jsou třikrát lepší než při pouhém poslechu

Gangstagrass (Colours) – neuvěřitelná pecka, kdy se černošský rap smíchá s pravověrnou prvotřídní kovbojskou country. Což znamená, že texty, které by podepsal každý demokrat, smontujete s hudbou, kterou miluje každý republikán. Ti druzí ale asi tuhle kapelu vzhledem k tomu, co zpívá, nemusí.

Little Quirks (Colours) – tři sestřenice a pár bratranců z Austrálie hrajou s tak neuvěřitelným nesazením, jako by ani nešlo o folk. S přehledem strčili do kapsy řadu slovutnějších kapel na větších pódiích.

Moderate (Metronome) – jediné představení na Metronomu, které jsem si fakt užil od začátku do konce, škoda malého pódia

Lenka Dusilová (Colours) – zdaleka nejlepší česká hvězda, která byla letos k vidění, hlasově, hudebně i projevem. Moji oblíbení Monkey Business bohužel ukázali, že jsou bez Tonyi Graves poloviční.

Danger (Colours) – stejně jako další Francouz Kavinsky zachraňovali dojezdy prostředních dvou dnů Colours, největší scéna jim hodně přidala a pomohla udělat z jejich koncertů multimediální zážitek, Danger mi je pomalou majestátností mnohem blíž, ale spolu s elektronickou Francouzskou CloZee byli skvělí všichni

The Longest Johns (Colours) – dokonale hlasově vybavená nejlepší námořnická kapela světa, zvlášť věci zpívané á capella byly dokonalé.

Tatabojs (Rock for People) – byť hreáli ve stanu, po dlouhé době koncert, kterým se přiblížili starým dobrým časům Futuretra

Cimarrón (Colours) – kytaroví mágové z Kolumbie, kteří dokázali i bravurně stepovat

One Republic (Colours) – moji jejich jedinou skutečně oblíbenou skladbu Secrets nezahráli zrovna v dokonalé instrumentaci, ale působivou show předvedli, očekávatelně lepší než další popové hvězdičky typu Nialla Horana, Toma Grenana nebo Jacoba Colliera. Macklemore měl výstup hodně slušně připravený, ale jeho rap je popravdě druhá liga.

Papa Roach (Rock for People) – výstup zasloužilých punkerů, který byl v letos hodně punkovém Hradci přes nemalou konkurenci nejlepší

Holy Moly & The Crackers (Colours) – britský folkrock byl nářez i přes to, nebo právě proto, že zpěvačka celý koncert proseděla v křesle

Interpol (Colours) – stejně jako před nimi někdejší brazilský osmdesátiletý ministr kultury Gilberto Gil předvedli profesorská vystoupení, která vypadala ohromně stylově, ale strhnout většinu publika nedokázala, i když o tom jim asi ani nešlo...