American RedBlue Dream

Šlo o pocit svobody. O nic víc. Když jsme před časem mnoho týdnů projížděli státy Jihozápadu, vyšlo to skoro půl na půl, šest patřilo demokratům, čtyři republikánům. Uvažování, názory, zvyky a dokonce jazyk se lišily naprosto zásadně. Nikde to ale nebylo horší ani lepší. Všude bylo něco. Nicméně zemí mého srdce se stal prérijní Wyoming, kde je víc koní než lidí a kde měli vůbec první senátorku v USA a kde stetsony nosí i řidičky v pickupech. O co míň lidí na těch prériích žije, o to svéráznější jsou. Jsou skoro všichni praví republikáni a nemají proto rádi Trumpa. Ne, není to divný. Divný třeba bylo, že jsme se vydali do Santa Fe v Novém Mexiku jen proto, abychom našli úkryt G.R.R. Martina, což je ten chlápek, co už dvanáct let lže, že má skoro hotový Vichry zimy. Nevylezl a my se za zvuku kytary Scotta McKenziho vydali do Los Alamos. Viz text úplně dole.

A tady je reportáž z našeho zběsilého tripu po deseti státech USA.

San Francisco. Pohovor na letišti se superpřísným imigračním úředníkem nečekaně o kultuře a focení v poušti. Pak další, ještě důraznější, když nám Mexikánec jménem Vincent (patrně Vega) v půjčovně vnutí místo zaplaceného jeepu ford. Dvě hodiny než nás změť silnic vyplivne z města. Pak ucpaná páteční dálnice. Deset hodin než dojedeme kamsi na východ za národní park Yosemite, protože jsme si omylem rezervovali přespání daleko za ním. Ale bude líp. Čeká nás deset tisíc kilometrů a pětatřicet dní nekonečné svobody.

Medvědí obětí

O pár dní později se probouzíme se u průzračných peřejí Žabího potoka. Medvěd v noci nepřišel. Nebo nás aspoň nevzbudil. To je to první, na co myslíte. Na varování a kovové kastle, kam se má ukrývat jídlo před šelmami, narazíte v národním parku Yosemite všude. Tedy skoro všude. Třeba v jeho severnějších oblastech téměř nepotkáte lidskou nohu. A míst, kde můžete pít rovnou z modrých jezer, tábořit na vonících loukách a procházet nekonečnými lesy je bezpočet. Stačí dojít za rangerem, který vám půjčí soudek, kam si musíte před medvědy schovávat na noc všechno, co se dá i nedá jíst, prostě co voní. Poučí vás, jak hluboko máte zakopat fekálie (sedm palců od zem) a vydá vám povolení na táboření v místech, které si vyberete.

Vybrali jsme si skvělé místo u jezera Laurel, aniž jsme tušili, že nebudeme mít po nekonečném stoupání k cíli kde nabrat vodu. Nebyly to nakonec pouště, jichž jsme projeli několik, ale zdejší rozpálené lesy, co nás vysušily jako troud. Když jsme pak polomrtví našli říčku, nezbylo mi, než se do něj svalit a pít jako houba. To už jsme za sebou měli tři noci na nejrůznějších místech parku, kde by se dalo chodit měsíc. Pokud tedy zrovna nehoří, což místní berou vzhledem k neustálým požárům docela s klidem - zrovna hořely lesy na jihu a oblaka kouře se valila nad koruny stromů několik dní. Medvěda potkáme až další den při sestupu k čarokrásné vodní nádrži, která zásobuje San Francisco vodou a kde jsme si nechali auto. Je to tedy spíš medvídek, a než vytáhneme foťáky, už peláší najít mámu, se kterou se nám s bágly na zádech v prudkém svahu zas až tak moc setkat nechce. Máme štěstí, že narazíme jen utržené medvědí ucho, byť později trochu litujeme. Obrovské množství jiných zvířat nám ale nesplněné přání natrefit na pořádného grizzlyho, jehož by Vinnetou skolil dobře mířenou ranou nožem, bohatě vynahradí. S indiány to bude slabší.

Sekvojový nářez

Yosemite stojí zato projet i autem, zvlášť po silnici, která park přetíná a vede nad úchvatnými vyhlídkami na řeky, bory a lučiny. Nejoblíbenější a taky turisticky bezkonkurenčně nejnacpanější je Yosemitské údolí, sevřené působivě tvarovanými skalisky, jimž vévodí téměř kilometr vysoká skalní stěna Dawn Wall masivu El Capitan, považovaná mnoha lezci za největší výzvu na světě (ostatně nedávno tu rekordní výstup proslavil i Čecha Adama Ondru). Údolí je nacpané přeplněnými kempy a přes svou nádheru nás to brzy táhne zpátky do hor.

Naše další cesta vede přes svérázné vesničky v podhůří Sierry Nevada a mnohem méně malebné kalifornské průmyslové Fresno do parků Kings Canyon a především Sequoya, v němž – jak název napovídá – rostou největší stromy světa. Tedy přesněji co do objemu dřeva nejmohutnější, které jsou pojmenované třeba po slavných amerických generálech Shermanovi či Grantovi (Lee naštěstí chybí, takže je klid). Procházky mezi i dva a půl tisíciletí starými giganty jsou uchvacující, stejně jako pouhé projíždění po silničce mezi nimi. Pro mě je zásadní, že na místní minipoště, kterých je na Západě bezpočet, úřaduje nefalšovaný dlouhovlasý indián a že mi na benzínce prodá stejně nefalšovaný prastarý kovboj můj první (a poslední) žvýkací tabák.

Ani tentokrát si neodpustíme přejezd přes industriální zónu, přespíme v Backersfieldu, což je druhé nejznečištěnější město USA těsně před zmíněným Fresnem, kde jsme též nocovali. Podobná si jsou i v tom, že v nich potkáte hlavně Američany mexického původu, co je pro velkou část Kalifornie typické. O dalších státech Západu se to ale už říct většinou nedá. Po týdnu v zelených lesích nás čeká štreka přes několik prérií a pouští, v nichž se občas (to znamená i po několika hodinách jízdy) vynoří uprostřed naprosté pustiny městečko, klidně se střední školou. Tohle je vůbec na Západě úžasné. Žluté školní autobusy zajíždějí i na ty nejosamělejší ranče v prérijních státech a k nejchudším maringotkám v indiánských rezervacích. A skoro vždycky je řídí staré bělovlasé babičky.

V Údolí smrti

Přes Mohavskou poušť se dostaneme do Údolí smrti, na které jsme s kufrem plných barelů vody připraveni. Ono tedy vodu načepovat na pár turistických místech lze, jenže je tak horká, že se skoro opaříte. Jsme na nejsušším, nejteplejším a nejníže položeném místě Severní Ameriky. Když nás šílené horko umoří málem dřív, než si trochu prohlédneme písečné duny, v údolí nepříliš obvyklé, dorazíme do jakéhosi jeho centra zvaného Furnace Creek, kde před více než sto lety naměřili nejvyšší teplotu na světě. Máme štěstí, tentokrát teploměr neukazuje 56,7 ve stínu, jako tehdy, ale o celých pět stupňů méně.

Tohle více než dvě stě kilometrů dlouhé údolí nemá typický pouštní charakter, takže teploty v noci rapidně neklesají, což na vlastní zpocenou kůži brzy poznáme. Ještě chvíli před půlnocí, kdy jdeme spát, ukazuje teploměr 44 stupňů. Celsia. Byť jsme potkali dokonce jednoho šíleného cyklistu, který údolím projížděl, v kempu nás nocuje jen málo, a když strašlivě horký noční vítr mlátí se stanem jak zjednaný, nezbývá než přetrpět zbytek noci venku v trenkách jen na dece. Nejchladněji je pak ráno v šest. 38 stupňů! Je neuvěřitelné, že v téhle vysušené pustině dodnes žije v mrňavých papundeklových baráčcích pár desítek členů původního kmene Timbisha a ještě před sto padesáti lety tu existovala celá řada osad a městeček plných zlatokopů a dalších hledačů štěstí. Dnes z většiny zbyla města duchů či ještě častěji vůbec nic.

Teď bych měl poeticky napsat, že je zavál písek, ale to by nebylo přesné. Údolí smrti je totiž překrásné a jeho půda je mnohem víc směsí soli, kamení a ztvrdlých hornin nejrůznějších barev, že až oči přecházejí. I proto se hned za rozbřesku vydáme na slavný Zabriskie Point, což je výhled na neuvěřitelně členité a barevné kopce a kopečky. Ty ostatně najdete v údolí všude. Můžete projíždět úzkými cestami, kde se žlutá, rudá, zelená a modrá prolínají jako duha. Kdysi se tu těžil borax, který má tyhle barvy zčásti na svědomí. 

V Pekle a Bradavicích

Až trochu tísnivé jsou cesty úzkými kaňony, na jejichž konci čeká třeba rudé skalisko připomínající velkolepou katedrálu. Naopak se nadechnete při vyhlídce z Dante´s View, což je neskutečná vyhlídka na část údolí, jehož slané dno odtud vypadá jako bělostný sníh. Když Dante popisoval v Božské komedii devět kruhů pekla, jako by tu stál. I my konsternovaně stojíme 1669 metrů nad peklem, které je většinou pod hladinou moře. Vůbec nejníže položeným místem je zlověstně znějící Badwater Basin, jehož podivuhodně tvarovaný solný povrch dosahuje 86 metrů pod hladinu moře. Když se vydáte na nekonečně šedobílou rovnou plochu, připadáte si jak na ledě, ne jako na nejteplejším místě světa.

Zažít noc v Dead Valley není příjemný, ale zato nezapomenutelný zážitek. Popravdě jsme se ale po dvou dnech v pekelné výhni docela těšili do Los Angeles a celodenní návštěva obrovských hollywoodských studií Universal, kde jsou vedle dech beroucích atrakcí i úžasné kulisy z filmů o Harry Potterovi včetně hradu Bradavice (místní simulátor letu na koštěti je neskutečná jízda), vesnice Prasinky pokryté sněhem (kde čepují máslový ležák), zaplivaného chodníku slávy (ano, hledali jsme hlavně hvězdu Chucka Norrise) anebo dech beroucí nejnákladněji postavené umělecké galerie světa The Getty Center, v jehož muzeu najdete celé patro vybavené jako zámek i díla velkých umělců od antiky, přes tři Rembrandty až po Van Gogha. Jestli se odněkud dívat na tohle nepřehledné obrovité město, tak právě z oken zmíněného architektonického skvostu, kam je navíc lanovka i vstup zdarma. Cesta zpátky do centra vede skrz bohaté čtvrti sestoupíte až mezi tisíce natěsnaných příbytků těch, kteří mají méně štěstí. I v Downtownu, tedy centru města, kde jsme bydleli, najdete vedle sebe supermoderní mrakodrapy a mimořádně aromatický mexický slum plný mrňavých baráčků a igelitových hor majetku nespočetných bezdomovců. Nedaleko leží i zdejší Broadway, působivá ulice plná stařičkých kabaretů a divadel, která má svou slávu dávno za sebou, a kde seženete nejlepší umaštěné burgery ve městě.

Mrtvoly v poušti

Po několika dnech a nezbytné koupeli v Tichém oceánu na kultovní Venice Beach vyrážíme devítiproudou dálnicí z Los Angeles znovu směrem na východ, kde nás s otevřenou náručí čeká národní park Joshua Tree. Tedy ona je to taky poušť, ale díky bizarním tvarům stromů juka čili Jozueho stromů, které jsou pro fotografy v pozadí s roztodivnými skalisky jako stvořené. Konečně se večer dočkáme i pořádného táboráku v maličkém pouštním kempu mezi skalami, na kterém si ohřejeme fazole jako v nefalšovaném westernu. Přece jen v lese u jezera to nebylo úplně ono. Dojem lehce kazí jen cedule, že tu před čtvrt rokem v poušti zmizeli dva mladí lidé.

Do dalších parků vede cesta přímo přes Las Vegas, takže tohle největší město hazardu, vyrostlé přímo uprostřed nekonečné pustiny, nemůžeme minout. To ještě netušíme, že se tu za pár týdnů stane děsivá masová vražda. Skoro každý hotel má v přízemí kasino a ta se co do sociální skladby docela liší. V těch nejbohatších sice uvidíte vedle sebe sedět pracháče ve smokingu a beachboje v kraťasech, ale přece jen pozlacené kohoutky na záchodech mají jen ty lepší. V chudších částech Stripu, jak se jmenuje hlavní lasvegaská třída, to čpí kouřem, levnými parfémy a zoufalou snahou vytřískat z automatů aspoň trochu štěstí. Tenhle boj s osudem zpravidla nejde vyhrát, říkáme si, když nás jednoruký bandita obere o pár desítek dolarů. Jak rulety, tak automaty jsou všude, od nejhonosnější, po nejchudší kasina, rozdíl je jen v ceně nejlevnějšího žetonu. Někde je to deset dolarů, jinde 25. V našem hotelu mají přímo u kasina i svatební kapli. Jak romantické.

V kasinech chybí okna a hodiny, jede se nonstop a všechno je řádně nablýskané a nakašírované. Donald Trump tu má mrakodrap v podobě zlaté cihly a mají tu i zmenšeninu Eiffelovky, sochy svobody, antických staveb, benátských kanálů i obrovité podobizny Beatles na kasinu Mirage. Je tedy fakt, že tu vědí, jak přitáhnout davy. Světová hudební esa tu koncertují neustále a hotely stojí nepoměrně méně, než ve zbytku USA. My jsme třeba bydleli v třicátém patře mrakodrapu za cenu motelu kdesi v zapadálkově.

Velký kaňon odjinud

Vyprahlou Nevadou se přes Arizonu řítíme k parku Zion v Utahu. Tedy řítíme – na silnicích se maximální rychlosti neustále mění a málokdy i na dálnicích smíte překročit 65 mil za hodinu. A věřte, že šerif tu číhá za každým bukem. Přesněji spíš za kaktusem… Zion je přelidněný, protože se sem podle všeho sjíždějí důchodci snad z celého Utahu. Vláčky je vozí po silnici vedoucí podél řeky v působivém kaňonu a z konečné stanice můžete rázovat dál, ovšem s tím, že si namočíte nohy, protože jinak než říčním korytem to v soutěskách nejde. I vzhledem k davům, jaké bychom v září nečekali, se rozhodneme objet náš další cíl - Grand Canyon ze severu. Je to skvělá volba, protože už vzhledem k jeho obrovitosti se lidé rozptýlí a severní stranu navštěvuje jen desetina turistů oproti té jižní, která je mnohem blíže třeba z Las Vegas.

Nádhera je to ale stejná, ne-li větší. Od Grand Canyonu čekáte mnoho, ale dostanete ještě mnohem víc. Žádná televize takový zážitek nezprostředkuje. Víc než čtyři stovky kilometrů dlouhá soutěska, kterou řeka Colorado vyhloubila místy až do neuvěřitelného půldruhého kilometru, je naprosto ohromující. Členitý barevný a nesmírně obrovitý kaňon je z každé vyhlídky jiný, mění se i za každého počasí a za každé denní doby. Právě na severu jsou jeho stěny nejvyšší a jeden z neskutečných výhledů, zvaný Point Imperial, se nalézá skoro 2 700 metrů nad mořem. Stovky kilometrů nad kaňonem táhnou nekonečné lesy, protože zdejší krajina není vůbec vyprahlá, jak by se od Arizony tak nějak čekalo. Ve zdejších lesích nám ostatně táboření připomínalo nejvíc trampování v Česku.

Abychom nebyli za každou cenu alternativní, vydáme se pak podél kaňonu na východ a na jih, kde řeka vytváří na dně kaňonu tak zvanou Zákrut koňské podkovy. Sem už proudí davy lidí lačnících stihnout romantický západ slunce a okolí už je řádně vysušená, jak se konečně na arizonské westernové poměry sluší. Monstrózní meandr řeky hrající všemi barvami je překrásný, ale stovky maličkých postaviček lidí pózujících na hraně propasti vytváří trochu pitoreskní dojem. Už nečekáme, že tyhle zážitky něco překoná. Ale pleteme se.

Zemí Navahů

Vjíždíme do oranžovorudého Monument Valley na hranicích Utahu a Arizony, což je neskutečně estetický zážitek. Vstup sice bedlivě střeží Navahové, jimž to tu patří, ale za menší poplatek si můžete velkou část nejikoničtějšího kusu Divokého západu, kde se natočila celá řada slavných westernů, projet. A pokud se vám nechce řídit v oblacích prachu, která auta zvedají stejně jako kdysi stáda pod biči honáků, indiáni vás rádi povozí na speciálních otevřených terénních vozidlech. Vydělávají samozřejmě i na rukodělných korálkových a stříbrných výrobcích, které všude u cest prodávají.

Navahové jsou nejpočetnějším indiánským kmenem, je jich víc než čtvrt milionu a většina dodnes žije v rezervaci Navajo Nation, která je skoro stejně velká jako Česká republika. Živí je turistický ruch, těžba uranu či daňově výhodné provozování kasin. Potýkají se s drogami a kriminalitou a romantika v tom už dávno není. Jen ta neskutečná příroda okolo. Když stojíte na útesu, z něhož můžete přehlédnut červené monumenty, připadáte si jako John Wayne. Zvlášť když vám indián přispěchá za pár dolarů půjčit koně, aby to vypadalo ještě lépe. Jen si ještě zapálit Marlbora…

Fejkoví Aztékové

Mezi rudými skalisky Utahu míříme na jih Colorada, kde se skrývá další z divů Ameriky. Nenápadný park uprostřed nezajímavého kusu země (což jinak kontrastuje s tím, že Colorado je jinak překrásné, plné lesů, hor a stád koní) nese výrazný punc historie. Kaňony tu totiž ukrývají rozsáhlé kamenné stavby, jež vypadají jako poměrně zachovalé hradní zříceniny. Tedy pokud byste středověký hrad šoupli pod skalní převisy, které je chránily před nepřízní počasí i před nepřáteli. Indiáni si tahle velkolepá puebla, připomínající rozsáhlé paláce, kam se vešla celá obec, stavěli už od 11. do 13. století, kdy se u nás teprve začínaly stavět hrady. Samozřejmě, vyloženě opevněné hrady to tak úplně nejsou, ale dost si opravujeme evropskou představu, že Severní Amerika postrádá starší historii a nezná středověké památky.

Dozvídáme se, že tehdejší obyvatelé Anasaziové tajuplně zmizeli. Odebrali se snad do Nového Mexika, tak vyrazíme za nimi a nezastaví nás ani zákeřná kulka (no dobře, kamínek), která nám nakřápne přední sklo. Docela nás překvapí, že jedeme i okolo národní památky zvané Aztécké ruiny. V městečku Aztec se dozvíme, že to je jen takové lehce zavádějící lákadlo. Místní velkolepé sídlo (a dnes rozvaliny) vystavěl zmíněný tajemný indiánský národ kolem 12. století a později ho lidé připisovali Aztékům, jejich civilizace ale tak daleko na sever určitě nedosáhla. Ovšem Anasaziové jim svými puebly se stovkami místností a tajemnými podzemními kruhovými rituálními místnostmi zvanými kiwa mohli téměř konkurovat.

Hra o trůny u Oppenheimera

Srdcem Nového Mexika je Santa Fé. Nejstarší hlavní město některého amerického státu, založené více než před čtyřmi stoletími. Najdete tu proto i novorománskou katedrálu svatého Františka i řadu památek na dobu, kdy tahle území patřila Mexiku. Tak tomu bylo až do poloviny 19. století, což se týká třeba i Kalifornie. Santa Fé má neodolatelné kouzlo díky historickému rázu, jednotnému stylu domů ve tvaru a hnědožluté barvě puebel, vyznavačům hnutí new age i neuvěřitelnému množství galerií, kterých je údajně v tomhle ani ne sedmdesátitisícovém městě dvě stě, což by bylo po New Yorku nejvíc v USA. Nečekejte ale žádnou avantgardu, tedy pokud za ní nepovažujete zmítající se bronzové indiány či kovboje krotící zdivočelé oře. V životní velikosti. Najdete i plno indiánského umění, ale nebývá levné a za babku nejsou ani rukodělné výrobky, které zástupy indiánů prodávají v podloubích na náměstí.

Chtěli jsme zjistit, kde bydlí kultovní autor Hry o trůny G.R.R. Martin, dle časopisu Time jeden ze sta nevlivnějších lidí světa. Je paradoxní, že tvůrce nejslavnější historické fantasy žije v několika domcích na okraji ikonického města Divokého západu a ne někde na skotském hradě. Na setkání s ním ale nedošlo, protože jsme neměli čas nic vymýšlet a čekalo nás toho ještě moc. Kousek od Santa Fé třeba Los Alamos, jedna z největších výzkumných laboratoří světa, kde se vyvíjela pod vedením Roberta Oppenheimera i jaderná bomba. Celé dvanáctitisícové městečko plné fyziků, chemiků a matematiků je tomu ostatně věnované. A oddané, což poznáme, když narazíme na zapálenou vědkyni v důchodu, která nás zasype nikdy nekončícím výkladem o tom, jaké to bylo účastnit se projektu hvězdných válek s největšími kapacitami americké vědy.

Hormony mormonů

Pustým Novým Mexikem se vracíme přes divoké lesy Colorada do Utahu, který nás svou nekonečnou bezútěšností trochu ubíjí. Po několika hodinách se ale před námi vynoří rudé skvosty národního parku Arches, které musel vymodelovat ze skal nějaký mimořádně nadaný indiánský bůh. Hlavně obrovité pískovcové oblouky, kterých je tu na dva tisíce. Často tvoří jakási monstrózní okna, rámující neskutečné výhledy na kamenné moře skal vypadajících jako postavy, zvířata či třeba rukavice. Na své si k někdejším kraji indiánských kmenů Pajutů a Utů přijdou i lezci, kteří smějí zdolávat ty skály, které nejsou pojmenované. Originální pozůstatek pradávných erozí bohužel každé století minimálně o několik desítek oblouků přijde. Takže zatímco řeka Colorado Grand Canyon stále krásně prohlubuje, tady je dnes eroze devastující.

Kdysi se tu chtěli usídlit mormoni, ale indiáni je vyhnali. Dnes mormoni ovládají celý Utahu. Vyrazíme do jeho centra – Salt Lake City, přesněji k jeho srdci zvanému Temple Square, kde stojí celá řada bělostných mormonských budov v čele s jejich největším chrámem Salt Lake Temple, kam ale jako obyčejní smrtelníci nesmíme. Jinak jsou ale mormonky nesmírně přátelské. Na tomhle městě, kde byla před patnácti lety zimní olympiáda, na nás zaujme číslování ulic, jdoucí do desetitisíců. S každou ulicí dál od chrámu totiž číslo o stovku naroste. Všudypřítomné jsou i sochy otců zakladatelů církve, kteří vypadají asi jako naši obrozenci, neboť církvi, v níž jsou tři čtvrtiny obyvatel Utahu, není ještě ani dvě stě let. Kromě toho že uctívají třeba racky, jim víra zakazuje kouřit i pít, což tvoří obrovský kontrast hned k dalšímu státu, do něhož vyrazíme.

Svět posledních kovbojů

Wyoming je naopak nefalšovaně kovbojský. Nekonečné prérie a na severu nádherná příroda. A žádní lidé. Ranče jsou sice u silnice, takže na první pohled tenhle dojem nemáte, ale zbytek desátého největšího amerického státu s téměř čtvercovým tvarem je liduprázdný. Má ostatně nejméně obyvatel ze všech padesáti států, dokonce méně než Aljaška. Klobouky tu muži s mohutnými kníry nesundávají, ani když řídí své obrovité pickupy, a ženy tu mají velice silné slovo i v politice. Ostatně, jak jsem naznačil, Wyoming měl vůbec první guvernérku v celých USA. Určitě si tu nenechte ujít pravou kovbojskou díru Jackson, jehož centrum by bylo dokonalou westernovou kulisou pro jakoukoliv kovbojskou střílečku. Na náměstí mají čtyři obrovité brány ze sobího paroží a v dřevěných obchůdcích seženete všechno od nefalšovaných bot – koňů, přes lovecké kožešinové čapky a všemožné modely stetsonů (neodolal jsem) až po vycpaného grizzlyho.

Kromě nekonečných stád černých krav a vraníků má tahle země i možná nejnižší daně ze všech amerických států. No a hlavně má dva naprosto nádherné přírodní praky – Grand Teton se zasněženými vrcholy čtyřtisícovek a nevídaným množstvím vzácných zvířat a král všech národních parků světa Yellowstone. Kdyby jednou obří sopka bublající pod jeho povrchem vybuchla, zasypala by obrovské území a zničila i nesmírnou krásu divu přírody, kde najdete bizony, medvědy, vlky, losy i bublající a stříkající horké gejzíry a překrásné přírodní scenérie, jimž vévodí výhledy na dokonale žlutý Velký kaňon řeky Yellowstone. Když zakotvíte v některém kempu anebo na jednom ze tří stovek tábořišť, kam dostanete od rangera za pár dolarů povolení, můžete vyrážet den co den a setkávat se z bezprostřední blízkosti se zvířaty a přírodními divy, které jen tak někde neuvidíte.

Tam ve stínu Žlutých skal

Nás čekal nečekaný div hned třetí den. Zatímco jsme usínali v prosluněném lese, kde se pomalu loučilo léto, probudili jsme se ve stanech, zvenku připomínající ukázková iglú, jak hodně je sníh zasypal. Jeden den jsme viděli stáda bizonů líně se vyhřívajících na sluníčku, další den jsme hned před snídaní narazili na osamělého mrzouta, který si to štrádoval kolem nás hvozdem pocukrovaný sněhem jak v lednu. Že by se nechal nějak rušit? Ani náhodou. Ona tady mají divoká zvířata úplně jinou mentalitu. Když jsme se přijeli podívat na sirné prameny do městečka Mammoth Springs na severu parku, nemohli jsme uvěřit, že místní jeleni wapiti mají přednost před čímkoliv jiným. Takže když se rozhodli, že se utáboří na hlavní křižovatce, chodci i řidiči měli smůlu. Rangeři tu nemají celý den nic jiného na práci, než neustále přendávat zábrany přesně podle toho, co si zrovna jeleni zamanou. Třeba když se postaví na schody pošty...

Davy zvláště čínských turistů přijíždějí do Yellowstonu především kvůli gejzírům, které nejen že v různých intervalech stříkají různě vysoko (nás zrovna největší z nich Old Faithful moc nepřesvědčil), ale také tvarují a barví krajinu, až oči přecházejí. Pokud tedy není zima a všechnu tu krásu neschovají mračna páry, jak se to stalo nám. Když se z nich ale občas vynoří obrovitý kolos bizona, má docela poetiku. Velký zážitek je pro nás naopak bylo koupání v hornaté Montaně (kam kus parku zasahuje) v ledové řece, do níž přitéká horká říčka. Vody se mísí a vy si musíte najít místo, kde je teplota ideální. Pak je to pecka.

Americký Island

Podobné to bylo o pár dní později v poušti Oregonu, kam jsme se dostali přes možná nejnudnější americký stát Idaho. Nic proti němu, ale když jedete dva dny rovinou, kde pěstují brambory, brambory a brambory, lehce vás to uspává. Zvlášť když je na dokonale rovných a širokých amerických silnicích naprosto obvyklé, že vám navigace hlásí: "Za 62 mil odbočte mírně vpravo." A protože každý americký stát má jinou poznávací značku, tak zatímco Arizona na ní má kaktus, Colorado hory a Wyoming se pyšní siluetou kovboje krotícího hřebce, Idaho tam má prostě napsáno "Proslavené brambory".

Oregon je sice krásný lesnatý stát u Tichého oceánu, ale na jihovýchodě je to kopcovitá neutěšená krajina, kde uvidíte jednou za pět mil zbědovanou maringotku. Na několik hodin zabloudíme a večer za tmy jak v pytli vůbec netušíme, kam složíme hlavu. Zachrání nás nesmělá cedule u jakési silničky, kde stojí v neobydlené pustině kemp. Stany, klubovna s klavírem a pár jednoduchých budek obklopují čisté písečné jezírko. A ne ledajaké. V téhle zemi totiž stačí udělat vrt a máte vyhráno. Když už nenarazíte na ropu, bude to aspoň sirný pramen.

Konečně hipíci

Tohle už byla klasická poušť, kde v noci padají teploty citelně pod nulu. A ono mrzlo. Po večerním koupání měly sice moje zmrzlé plavky vlastnosti regulérního prkna, ale po tmě je šlo oželet. Koupání mrazivé noci, kdy ležíte na dně horkého jezírka, šakalové vyjí a nad vámi svítí hvězdy tak jasně, že vůbec netušíte, jak se jich na oblohu může vejít tolik, byl natolik intenzivní zážitek, že mě bude hřát v kostech ještě jako stoletého šamana na naší posázavské trampské osadě.

A to nás ještě čekají nejvyšší sekvoje světa v přímořském parku Redwood, projetí kmenem jednoho z těchhle obrů a dech beroucí silnice po pobřežních útesech ze severu Kalifornie do San Francisca, které je natolik barvité, svérázné, svobodomyslné a napěchované kulturou, že by stálo za samostatnou reportáž. Nejsou to jen zástupy černošských hudebníků a originálně ohozených žebráků, prastaré tramvaje, které brázdí jeho ulice, prvotřídní muzea a galerie, největší čínská čtvrť v Americe i čtvrť beatniků s legendárním útulným knihkupectvím City Lights, davy stárnoucích hipíků v barevných sukních a tričkách, přístavní mola plná obchůdků či světoznámý Golden Bridge, který je – jak asi víte – doopravdy červený, ale vůbec ta hutná nezměřitelná energie, kterou jsem třeba v Los Angeles nezažil. Tohle je přesně to místo, kde začít a skončit. A příště zase začít...