70 let od vydání nejdůležitějšího díla moderní doby aneb Jak se Aragorn snažil zničit filmového Pána prstenů

Byla půlka prosince 2001 a přišel mi mail od pokrevního bratra Mojdy, který tehdy žil v Londýně. Já to viděl! Je to bomba! Jen ten Aragorn je nějakej divnej… Na tenhle moment jsme se šíleně těšili od chvíle, kdy jsme na táboře v roce 1991 poprvé zaslechli jména Gandalf, Saruman a cosi o modrých čarodějích. Bylo mi jasný, že až budu velký, Pána prstenu natočím. Peter Jackson mě bohudík předběhl. Jen toho Aragorna obsadil blbě.

V češtině se Tolkienovo Společenstvo prstenu objevilo teprve rok po revoluci, zatímco originál poprvé vyšel už 29. července 1954 a Dvě věže v listopadu téhož roku. Poslední díl trilogie Návrat krále o dva roky později. A třebaže tyhle romány popírají neskutečné množství základních literárních pouček o tom, jak příběh zásadně nezačínat, až po nezbytnost střídání dějových rovin kvůli rytmu a udržení pozornosti, jsou v mnoha ohledech nepřekonané a nepřekonaltené. Můžu stokrát opakovat, že mě víc strhl Martinův A Song of Ice and Fire, ale ten ho napsal o padesát let později a tím, kdo měl největší moc literaturou okouzlovat, zůstal oxfordský profesor Tolkien.

Tohle naprosté okouzlení nevyprchalo ani po deseti letech od prvního setkání s Pánem prstenů (Hobita jsem už měl, navíc s extravagantními Šalamounovými ilustracemi), kdy se v kině objevil první z filmů, které přepsaly dějiny kinematografie víc než cokoliv jiného. Nikdo neudělal v inovaci filmové řeči a využití technických prostředků k vyprávění větší skok než Peter Jackson ve své trilogii.

Společenstvo jsem taky viděl ještě v prosinci 2001. Česko bylo tehdy co do distribuce poněkud pozadu a do kin tu film přišel až v lednu. Akorát jsem tehdy bydlel ve Vídni a s mým spolubydlícím, bosenským muslimem a matematikem Mahirem Hažičem, jsme se vypravili na film hned, jak to šlo. Vášeň pro Gimliho s Legolasem nám zatemnila mysl jak Gandalfovi listí půlčíků a ocitli jsme se na projekci s německým dabingem, což znamenalo, že v úvodní scéně přijížděl Gandalf do Hobitína a prozpěvoval si v řízném berlínském dialektu.

Film mě přesto naprosto přikoval k sedačce zee sechs a druhý den jsem byl v kině zase. Pak ještě třikrát v lednu v Čechách během jednoho víkendu. Pořídil jsem si soundtrack v přepočtu za tisícovku a nic jiného jsem neposlouchal. Nadšení mě nepřešlo ani po pěti tří a půl hodinovkách v kinosálech, ale na mysl se mi stále víc a víc drala drobná Mojdova poznámka: Jen ten Aragorn je nějakej divnej.

Došlo mi to zcela až při projekci mého nejoblíbenějšího snímku z trilogie Dvou věží. Dokonalé ve všech ohledech, nekutečná kamera, strhující hudba a herecký výkon letos zesnulého Bernarda Hilla v roli Théodena. Všechno sedělo, všechno bylo zdaleka nejlepší, co se dalo kdy v kině vidět. Kromě neuvěřitelně amatérského výkonu Vigga Mortensena v roli Aragorna. Pořád jsem si říkal, že to přece není možný, že se otočí na kameru a řekne, že si dělal celou dobu srandu, že je převlečený Sauron (tak jak se to povedlo v Prstenech moci) a pravého Aragorna, kterého hraje Liam Neeson, má zamknutého někde ve sklepě.

Ne, Mortensen, letošní největší hvězda karlovarského srazu všech místních snobů, neudělal jediný pohyb, který neaspiroval na nejzoufalejší výkon amatérského divadelního kroužku Ochotníci z Žabonos. On si prostě nedokázal normálně přirozeně zakrýt tvář, zařvat, odhodit rozžhavený meč nebo si zcela normálně kleknout a nelomit u toho rukama, nepošilhávat do kamery a nepronášet velká slova směšně nezvučným hlasem. Zvlášť když vedle něj postavíte supercharismatického Bernarda Hilla, jehož řeč by strhla do bitvy i největšího chcimíra. Ani prachbídně obsazený matrixovský agent Smith do role Elronda na něj se svým ochotnickým poulením očí na hobity v Roklince neměl. Jsem rád, že si přesně stejných detailů jako já všiml i někdo jiný, dle mého nejvtipnější podcaster Lukáš Grygar (Tam a zase zpátky) a úplně stejně mu i po letech utkvěly v paměti.

Návrat krále je parádní film, ale z trilogie určitě nejslabší. Emoce se tam totiž ždímají třeba i z toho, že tam Viggo Mortensen řeční, líbá a zpívá. Jinak je to celé pecka, jen knižní Aragorn je skvělá postava a nemá s tím filmovým pranic společného. Ano, já vím, že ho taky mohl hrát třeba Marek Vašut, ale stejně...

Tolkien je každopádně mazák. Přečtěte si ho. Já to právě dělám asi po páté a ty knihy jsou dodnes boží. Tak jako vždycky patřila k základnímu kulturnímu kánonu znalost Bible a antické mytologie, dneska už to bez Pána prstenů prakticky nejde.