Les temps sont durs pour les rêveurs.

Zase budu opakovat, ale Colours jsou díky prostoru, atmosféře a výběru muzikantů zdaleka nejlepší festival, který se dá ve střední Evropě najít. Prostředí má díky areálu Doních Vítkovic nejspíš nejpůsobivější v celé Evropě. Aspoň já jsem nikde nic srovnatelného neviděl. Letos se to hodně povedlo i díky následujícím lidem, byť jsem všechny už někdy...

Mexičani jsou veskrze malí, tlustí a nesmírně spokojení. V jejich případě mě vyloženě zarazilo, jak sejf se člověk v Mexiku cítí. Navzdory pověstem. Navzdory průvodcům. Navzdory předsudkům. Ti lidé jsou totiž nesmírně přátelští, aniž to hrajou. V řadě zemí to totiž lidi hrajou, protože vědí, že se o nich hovoří jako o pohostiném národě. Tady ne.

Nedělejme politikům voly, oni si to totiž nezaslouží. To nebyl Komenský nebo Havlíček nebo Čapek, Smetana, Dvořák, Janáček... Ne, ti nepřivedli v minulosti české země do tolika ponižujících a bolestivých situací. To byli politici.

Zrovna jsem tahal mrtvolu utopenou v kadibudce. A místo díků mi všichni nadávali, že děsně smrdím... Mám odehráno sto hodin a stále jsem se ani špičkou škorně nedotkl ulic Kutné Hory. Skoro každý příběh, by rozmluva s postavou, je tu napsaný tak dobře, že se mi nechce nic vynechat. Jako historik bych měl prokukat v hysterický záchvat při každém...

Netflixovský seriál podle největšího italského románu je nenápadný, ale skvostný. Tím románem není Jméno růže, ani Geniální přítelkyně, ani Kaput, ani žádná Calvinova kniha, ale Gepard, jediné dílo Giuseppe Tomasiho, knížete z Lapedusy, které napsal těsně před svou smrtí. Geniálně.

Kdo chce poznat Ameriku 80. a 90. let a pochopit tu dnešní, musí to vidět. Wrestling a jeho hrdinové a záporáci nás těsně po revoluci jako kluky fascinovali svou teatrálností, absurdní přehnaností, bizarností a barevností a netušil jsem, že se od seriálu o wrestlerech nebudu moci odtrhnout ani dneska. Bylo a je to tak debilní, že to je vlastně...

Hrbení. Přikrčenost. Přizdisráčství. Tyhle návyky z dob tuhého socialismu se teď paradoxně vyjevují i v zemi, která je symbolem sebevědomí. Jen proto, že si tam zvolili slavomamem oblblého neurvalce, který nedokázal kvitovat demokratickou volební porážku a teď uznává jen toho, kdo líbá špičky jeho bot.

Hajlující Elon Musk. Hajlující Steve Bannon. Hajlující Bc. Turek. Je to prý jen taková legrace. Nicméně od roku 1945 tu nikdo takovou toleranci k symbolice zjevného či latentního nacismu neprojevoval. Jsou to prý bojovníci za svobodu.

Film Parthenope tu zase skoro nikdo nepochopil. Kritikům doporučuju na měsíc se přestěhovat do Neapole, anebo klidně do Salerna, Sorrenta nebo na Capri, prostě někam na jih od Říma. Všude je krásně a nádherně a božsky a o tom je i tenhle obraz Neapole, která je koncentrátem Itálie. A Itálie zase ztělesněním skutečné Evropy. Jejího myšlení, jejího...

Nelepší tři české podcasty provozují dost nesourodé dvojice, což až nečekaně dobře funguje. Za loňský rok mi největší radost dělaly dua z podcastů Dobrovský & Šídlo, Tam a zase zpátky a Kecy a politika, které stovky ostatních nechaly daleko za sebou.

Když se na maximum vyšroubovaný pragmatismus bije s fanatickou ctižádostí, musíte logicky strašně moc a tragicky dostat na zadek. Pokud tedy nejste Penguin. Žádný seriálový ani filmový herecký výkon letos zdaleka nepřekonal to, co předvádí jeho představitel, kterého jsem vůbec neznal. Aspoň jsem si to myslel.

Myslím tím stejnojmennou knihu, poslední dva dokonalé filmy i seriál, který je velmi dobrý, a ne že ne. Frank Herbert vydal Dunu před šedesáti lety, nezastarala a je překvapivě pořád tím nejlepším, co kdy v žánru sci-fi vyšlo. Jak je to možné? A jak je možné, že se román, na kterém si vylámali zuby ti největší borci, konečně někdo skvěle...